Choreograf Giorgio Madia o Coppélii: Baletu dávám moderní podobu, ale jsem věrný původní myšlence

Jednou z hlavních postav baletu Coppélia je podivínský konstruktér mechanických hraček Coppélius. Nepatří u diváků mezi ty nejoblíbenější, je tak trochu temný a děsivý, ve vaší verzi ho však představujete v jiném světle. Proč jste si přál, aby lidé s touto postavou sympatizovali?

Cítil jsem, že je tato postava poněkud plochá, že ji vidíme jen jako starého bláznivého vynálezce. Zdálo se mi, že by bylo hezké ji trochu zlidštit a také možná zjistit, co přimělo Coppélia vytvořit panenku v životní velikosti (je to vlastně velmi aktuální, i dnes lidé tvoří a kupují panenky, mají je místo partnerů, dokonce se do nich mohou zamilovat). Coppélius je v podstatě osamělý člověk, který díky své představivosti a tvořivosti vyrobí panenku a doufá, že ho bude milovat. Když se do jeho laboratoře vloupají vesnické dívky a dělají si z něj legraci, tak vlastně zničí jeho sen. Přemýšlel jsem také nad tím, co se s postavou Coppélia stane po svatbě ústředního páru, Franze a Svanildy. Jaká je jeho budoucnost? Je to outsider a já mu chtěl dát aspoň záblesk naděje. V mé verzi si tedy nakonec najde dívku, která je samotářka, která také nikam nepatří. Takže je Coppélius znovu „přijat“ do společnosti a díky tomu má jeho příběh i pozitivní stránku.

Balet je pojmenován právě podle oné panenky Coppélie. Jaká je její role v tomto představení?

Coppélia toho sama o sobě nic moc nedělá. Je to jen velmi málo pohyblivá loutka. Je pro Franze přitažlivá zejména svou krásou. Franz je lehkovážný, spíše povrchní mladík, chce s ní flirtovat. Coppélia mu posílá jen vzdušné polibky, to je celé její svádění. Je to jen krásný nástroj, který v mé verzi řídí Coppélius dálkovým ovladačem.

Představení stojí zejména na výkonu tanečnice v roli Svanildy, potažmo Coppélie. Podle čeho jste vybíral interpretky pro tuto úlohu?

Svanilda je krásná postava, je to velmi moderní dívka s jasnými názory, je vtipná, žárlivá i temperamentní. S Franzem se často škádlí (jednou se líbají, hned se zase hádají) a ona v jejich vztahu takzvaně „nosí kalhoty“. Samozřejmě má také něžné a hezké momenty s Franzem, protože ho má ráda. Prostě úžasná žena (smích). Snažím se, aby tanečnice, které tuto postavu tančí, nebyly na jevišti v typicky baletním vzezření, abych tak řekl. Chci, aby si uměly dělat legraci, hrát komedii. Každá z představitelek, které jsem obsadil, má v sobě něco svého –  jedna je spíše energická, druhá něžnější, další zajímavá zase jiným způsobem. Samozřejmě záleží i na fyzickém aspektu, řeči těla, stylu pohybu, to je pro mne také důležité. Máte pravdu v tom, že na nich stojí celé představení, protože se ze Svanildy proměňují do role Coppélie, což je pro tanečnici velká výzva.

Ze zkoušky Coppélie. (Foto: Sergei Gherciu)

Hudební libreto k originální verzi baletu zkomponoval Léo Delibes – měnil jste ho nějak zásadně?

Ne, vzal jsem vše tak, jak to bylo napsáno. Pouze v jednom případě jsem přehodil pořadí Delibova libreta. Zkomponoval totiž hudbu ke třetímu jednání jako doprovod pro vesnickou oslavu, která se celá točí kolem nového kostelního zvonu. A mně se to zdálo příliš vzdálené od příběhu, který se v baletu odehrává. Proto jsem hudbu složenou pro tyto scény použil jako hudební doprovod ke svatbě Svanildy a Franze, ke svatební oslavě, setkání Coppélia s jeho budoucí nevěstou a oslavě celé společnosti spolu s Coppéliem.

Myslíte si, že je příběh o Coppélii, který vychází z díla E.T.A Hoffmanna, pro diváky stále přitažlivý?

Coppélia je především pohádka a pohádky jsou nadčasové. Fungovaly stejně před třemi sty lety jako dnes. Není to skutečný svět a je v něm spousta stereotypů týkajících se mužů i žen (takže všichni muži jsou kadeti a dívky jsou z nich nadšené, protože vypadají skvěle v uniformách). Ale pohádky jednoduše občas fungují na stereotypech. Na druhou stranu si nemyslím, že by například postava Svanhildy byla zastaralá.  Naopak, je to velmi moderní dívka, která ví, co chce, je temperamentní, odvážná, zvídavá, a umí si udělat z Coppélia legraci, v mé verzi možná více než v jiných.

Ze zkoušky Coppélie. (Foto: Sergei Gherciu)

Jste nejen choreograf, ale také režisér. Mohl byste definovat svůj choreografický slovník a způsob, jímž tvoříte inscenace?

Co se týče choreografického přístupu, řekl bych, že jsem eklektik. Používám jakýkoli styl, který se mi líbí a se kterým se trochu více seznámím. V mé Coppélii se objeví hiphopové pohyby, stejně jako tanečnice na špičkách (klasický i neoklasický baletní styl), ale také akrobacie a současný tanec. Dalším aspektem, který definuje můj způsob tvorby choreografie, je ten, že jako choreograf ze staré školy jsem striktně vázán na hudbu a inspiruji se hudbou. Každý pohyb, který vytvořím, je dán hudbou a vychází z ní. Hudba je pro mne na prvním místě, napětí a dynamika pohybu je v ní už vepsána. Delibovo libreto je velmi taneční, je v něm mnoho poetických i vtipných momentů. Součástí toho je i nacházení humoru tam, kde humor v hudbě je. Shrnul bych to tedy tak, že tíhnu k hudbě a humoru.

Design scény i kostýmů ve vaší verzi Coppélie je z mého pohledu minimalistický, zamýšlel jste to tak?

Je pravda, že na scéně toho není mnoho, ale jsou to spíše nezbytné věci než snaha o minimalismus.  Coppélia je abstraktní, je v ní mnoho detailů, takže bych neřekl, že je minimalistická. Všechno má organickou formu. Snažil jsem se vzdálit od hranatosti a hledat design, který by byl příjemný ve spojení s hudbou, kterou používám. Takže ve scénografii ani v kostýmech nenajdeme nic, co by nemělo organický, oblý tvar. Představení má současný vzhled s trochou retro inspirace.

Ze zkoušky Coppélie. (Foto: Sergei Gherciu)

Objevuje se tato inspirace také v dalších vašich inscenacích?

Každá moje inscenace je úplně jiná. Jsou v nich určité typické rysy, věci, které používám často. Preferuji některé barvy a tvary, ale v podstatě vždy začínám znovu. Jak jsem už řekl, mám rád organické tvary a líbí se mi, když do sebe všechno zapadá. Je to harmonie, které obecenstvo nemusí rozumět, ale vnímá ji nepřímo, podvědomě. Vidí představení jako jeden celek, jako by hudba byla napsána přímo pro konkrétní choreografii. Diváci nebudou mít pocit, že je něco odněkud vypůjčeno. Dnes se to hodně dělá, ale já věřím, že všechny složky představení musí společně směřovat k jednomu sdělení, k jednomu výsledku.

Často dáváte novou podobu klasickým a dobře známým baletním titulům. Co vás na tom zajímá?

Na začátku kariéry jsem se hodně zaměřoval na všechny Čajkovského klasické tituly jako je Labutí jezero a podobně, protože to byl génius a jeho děl bychom si měli vážit a nikdy není pozdě je znovu objevovat. Přetvořil jsem je v moderním duchu, ale stále jsem chtěl zůstat věrný originálu. Mé balety nejsou další interpretací Petipy, kostýmy, scéna i světla jsou nové a svěží, objevuje se v nich moderní design, ale příběh a sdělení (a celkový zážitek, který si diváci odnesou domů) vycházejí z originálu. Pokud lidé přijdou na Coppélii v Ostravě a nikdy předtím ji neviděli, mohou říci, že skutečně viděli Coppélii. Myslím, že je důležité mít respekt k autorům, postavit sám sebe až na druhé místo a původní záměr díla na místo první. Snažím se tedy zůstat pokorný.