I druhá premiéra Nabucca potvrdila, že Verdiho operní skvost získal v Ostravě nový lesk

Nabucco je prvním operním triumfem mladého Verdiho. S ním sotva devětadvacetiletý skladatel vnesl do zatuchlých konvencí italské opery dramaticky silnou, výrazově pružnou hudbu s jedinečným smyslem pro hudební charakteristiku. S evidentním inscenačním citem a neomylným instinktem pro to, co má působit na divákovy smysly. Příběh o babylonském zajetí Židů rozněcoval ve své době velké vlastenecké emoce. Svoboda před zotročením a právo na sebeurčení jsou myšlenky, které z této Verdiho opery činí symbolicky nadčasové dílo.

K tomu je nutné připočíst působivé sbory, ansámbly a árie, které formálně rozbíjí dosavadní způsob uzavřených čísel. A také prokreslený hudební doprovod, který je zde vzrušeně naostřený, nebo naopak široce monumentální.

Petr Urbánek. (Foto: Martin Popelář)

Jak jsme už vysvětlili v recenzi sobotní premiéry, nové nastudování díla je kombinací repliky a nových inscenačních impulzů. Šrámkova scéna vyniká chladnou a strohou monumentálností. Naopak nové kostýmy Marty Roszkopfové intuitivně podchytily barevné odstíny a nuance, které podpořily celkový vizuální vjem. Jednoduchá scéna ctí základní premisu, nepotřebuje nic dovysvětlovat ani zatěžovat archetyp svobody zástupnými symboly. Středobodem jeviště je otáčivé schodiště, centrálním prvkem je výtvarně poutavé slunce, které má mytologickou funkci.

Aleš Jenis v inscenaci Nabucco. (Foto: Martin Popelář)

Druhá premiéra přinesla zajímavé sólové, instrumentální i sborové výkony. Nejzajímavější byla zásadní proměna v typologii pěveckých osobností, která nastala v obsazení Nabucca a Zachariáše.  Zatímco první premiéra představila maskulinního a důrazného Martina Bártu a jemnějšího lyrického Martina Gurbaľa, v neděli se role takřka obrátily. Nabucco v podání barytonisty Aleše Jenise nebyl zdaleka jen sveřepým a nekompromisním panovníkem, ale v jeho chování se zračila i nejistota a pochybnosti o svém údělu. Odrazilo se to skvěle v jeho znamenitém pěveckém odstínění, které mělo bohaté výrazové nuance bez zbytečně přehnaného tlaku na „výkon“.

František Zahradníček v inscenaci Nabucco. (Foto: Martin Popelář)

Také basista František Zahradníček představil postavu téměř z jiného těsta. Jeho Zachariáš měl výrazné charisma, které evokovalo výlučné postavení starozákonních proroků. Byl skutečně důvěryhodným poslem naděje, který pečoval o svůj lid a odhodlaně stál na svém. Z dam si zasluhuje největší pozornost Eliška Weissová, jejíž Abigail na mne zapůsobila nejpropracovanějším pěveckým i představitelským výkonem. Sopranistka důsledně přijala úděl ženy, která se nemůže smířit s postavením nelegitimní dědičky trůnu. Svůj výkon podepřela výtečným zpěvem, z něhož se linuly vášnivost, touha po pomstě i milostné zklamání. Weissová prostě zpívala s odhodláním, dala do toho vše, což se odrazilo na skvělých espressivech, velkorysé dynamice a přiléhavém výrazu.

Eliška Weissová. (Foto: Martin Popelář)

V dalších sólových úlohách si zaslouží pozornost Anna Nitrová, Luciano Mastro, Petr Urbánek, Juraj Nociar a Denisa Bílá. Jejich podání sice nijak nepřekonalo obvyklý standard, ale divadlo se nehraje „jenom“ na výkony. Důležitá je také týmová hra a spolupráce, která byla v hudební i herecké komunikaci všech účinkujících jasně zřetelná.

Také během druhého premiérového uvedení se potvrdilo, že nastudování dirigenta Adama Sedlického vychází z promyšleného a dramaticky efektivního pojetí. Interpretace orchestru zaujala rytmickou sehraností (uznání si zaslouží bicí sekce) a pěknými instrumentálními výkony. Za pozornost stojí dynamická souvztažnost orchestru, která korespondovala s hlasy sólistů.

Z inscenace Nabucco. (Foto: Martin Popelář)

Významnou funkci v této opeře zastává sbor. Opět se potvrdilo, že sbor Národního divadla moravskoslezského je ryzím zlatem a chloubou české operní sborové scény. Tak soustředěný, barevně lahodný a dynamicky působivý výkon lze slyšet pouze, když jsou přítomny následující faktory: vynikající vedení, za nímž stojí nezastupitelný Jurij Galatenko, a dále obrovská chuť všech zúčastněných dělat kvalitní divadlo s láskou a pokorou vůči uměleckému kumštu i divákům.

Domnívám se, že pan Miloslav Nekvasil, který jako „duchovní otec“ původní režie sledoval práci svého syna, režiséra Jiřího, i během druhé premiéry z lóže, byl určitě velmi spokojen. Krásnější dárek od Národního divadla moravskoslezského nemohl k podzimu svého umělecky naplněného života dostat.