Výstava Jozefa Mrvy v ostravské Galerii Dole nenaplnila svůj očekávaný potenciál

Mrva patří do mileniální generace post-internetových umělců. Zpočátku pracoval s modifikací rozhraní Facebooku, kdy „printscreenováním“ a kopírováním utvářel nové vizuálně-prostorové situace v prostoru určeném pro profilovou fotku. V sémioticky spekulativních kolážích pak třeba přenášel layout Wikipedie na 3D topografický model povrchu Marsu, který lze číst jako manifestaci digitální kolonizace této planety, na kterou člověk sice ještě fyzicky nevstoupil, zároveň už jí heuristicky mapuje (kolonizuje). V sérii Curiosity Mrva přemalovává digitální předobrazy povrchu Marsu a tím je aproprijuje a asimiluje do tradičního média.

Zájem o povrch a prostor ho pak přivedl k topologii a teorii uzlů. Právě uzly, které nemohou být rozpleteny bez toho, aniž by byly přerušeny, se stávají znakem, s nímž autor až obsesivně pracuje, a můžeme se s nimi setkat i na ostravské výstavě.

Z výstavy Jozefa Mrvy.

Do sebe uzavřený a zacyklený uzel může být vnímán také jako symbolický obraz tekoucího neoliberálního kapitalismu, proti kterému v současnosti neexistuje alternativa. Jinak řečeno, člověk je zacyklen do spletitosti tržních mechanismů a stereotypů spotřeby. Uzel, který nelze rozplést bez toho, aniž bychom ho přerušili, je vlastně přesným vyjádřením neprostupnosti a bezprecedentní hegemonie kapitalismu.

Mrva také systematicky operuje s texty, které jsou zašněrovány do spletitých uzlových struktur, jež se pomalu pohybují jedním směrem a někdy se překrucují, což znesnadňuje jejich čtení. Jsme nuceni trpělivě číst, hledat první slovo a soustředěně rozkrývat. Čtení těchto textů se podobá až jakési transové hypnotizaci, na jejímž konci ale není nirvána, ale reflexe nebezpečných fenoménů globálního světa. Jsou to trakční kódy spekulativního myšlení.

Zleva Jozef Mrva a kurátor Martin Mikolášek. (Foto: Jaroslav Michna)

Mrvova výstava v Galerii Dole je zastoupením prací úsporná a šitá na míru prostoru, nalezneme zde kartony, 3D objekty a koláže. Digitální koláže mají drobný formát kombinující původní (internetové) fotografie nastavované softwarovými dokresy. Všude na nich pak nalézáme „topologické“ uzly, které jim dodávají výstražnou značku, stigma poukazující na hrůznost havárií rámcovaných konzumním provozem nebo terorismem (hořící loď s přepravními kontejnery, vyklopený náklaďák s bednami piv, hroutící se mrakodrap).

Koláže jsou na výstavě doplněny zavěšenými plastickými objekty, které jsou buď samostatné, nebo jsou instalovány na podkladový karton. Právě kartony slouží jako další stigmatizační bod výstavy. Je to jeden z nejužívanějších materiálů dnešního obchodu a zpřítomňuje faktografii trhu: transport, logistiku, rychlost, nadspotřebu.

Z výstavy Jozefa Mrvy. Foto: Jaroslav Michna)

Divák ale bude asi neklidně tápat nad oněmi plastovými objekty, které snad na první pohled připomínají písmena. Jejich povrch je částečně patinován do pseudopodoby broušeného kovu. Měl jsem tendenci je na výstavě přečíst, ale „písmena“ se do žádného slova spojit nedala a ani to nebyl autorův záměr. Tady už musím z vysvětlující a popisné fáze přehodit na výhybku kritické optiky. Podle vlastních slov Jozefa Mrvy mají totiž tyto zavěšené objekty evokovat komerční brandy, loga, mají se tvářit exkluzivně, zároveň jsou ale utvářeny z obyčejných materiálů, to vše souvztažně s levným, každodenním materiálem balících kartonů.

Právě tento interpretační záměr byl pro mě absolutně nečitelný. Kdybychom se zeptali kteréhokoliv diváka na výstavě, zdali z těchto nástěnných kompozic cítí napětí vyvěrající z faktu, že se korporace a firmy tváří navenek přívětivě využívajíce k tomu nástrojů kvalitního grafického designu, přičemž se za tím vším skrývá destruktivní mechanismus likvidující lidské i přírodní zdroje, tak si troufám říct, že ani náhodou. Tady si bez vysvětlujícího komentáře ani neškrtnu, a to je špatně.

Objekty ve mě nevzbuzovaly ani náznakem to, o čem autor při vernisáži mluvil (to znamená komerční loga, brandy, značky, a už vůbec nerozumím tomu, proč by měly podle Mrvových slov evokovat graffiti, které je odjakživa spojováno se subkulturou). Takže jsme u teorie, možná zbožného přání, ale rozhodně ne u čitelné zprávy. U angažovaného umění, které kriticky pracuje se zakódovanými narativy, je přímo nutností, abychom je uměli přečíst. To výstava rozhodně nenaplňuje a svou vinu nese samozřejmě i kurátor.

Z výstavy Jozefa Mrvy.

Obsazením extrémně minimalistická výstava tak bude pro diváka neproniknutelným rébusem, někdo může říct, že to je jejím dobrým záměrem, ale já to říkat nechci. Mrva chce kritizovat a analyzovat současný svět, a to je mi osobně velmi blízké, v téhle výstavě se ale ztrácím a je pro mě absolutně bezzubá.

Možná otočením měřítek, kdyby digitální koláže a kartony vytapetovaly celý vnitřní prostor galerie a návštěvník by se například brodil ve vrstvě obalového odpadu, nebo co já vím, opravdu propracovaný fiktivní brand, který by byl ale pro diváka vizuálně rozpoznatelný a k němu pak vztahovat další kritické poznámky…

Je to škoda, přitom Mrva má mnohem zajímavější vyjadřovací polohy, jako jsou už zmíněné animované textové uzly, třeba This is What You Want, nebo absolutně skvělá animace vytěžující vizualitu míčků kolujících v losovacím osudí Consider Capital Our 5^th Dimension. Přesně tahle videa by mohla výstavu doplnit a mohla by být i divákovi návodná k přemýšlení o autorovi samém i o aktuálně instalovaných kódech. Škoda.

Výstava působí jako slabý odvar, jako promarněná šance představit v Ostravě zajímavého mladého autora, který se snaží promýšlet současné globální mechanismy lidského chování a ve svých realizacích vždy kriticky napadá neoliberální kapitalismus a fenomény s ním spojené.