Ostravská operní novinka Nabucco vyzdvihuje ducha svobody a úctu k odkazu předků

Dvakrát v životě byl Verdi rozhodnut, že pověsí operu na hřebík. Poprvé tak chtěl učinit po neúspěchu své v pořadí druhé opery Jeden den králem. Impresário Reli mu ale vnutil nové libreto a zbytek už je legendou. Verdi údajně po příchodu domů odhodil knížku, která se rozevřela na stránce s veršem „Leť, myšlenko, na zlatých křídlech“. Verdi četl Solerovo libreto stále dokola a do rána ho prý uměl zpaměti.

Děj opery čerpá z příběhu o zajetí a osvobození starozákonních Židů. Nabucco je zkratka jména mytického krále Nabuchodonosora. Abigail, dcera otrokyně a krále chce získat trůn na úkor legitimní dcery Feneny. Podaří se jí uvěznit krále a získat moc nad Babylónem. Krále, který se předtím prohlásí za boha a zešílí. Příběh končí zázračným uzdravením Nabucca a poznáním pravdy. Falešné modly jsou strženy a vězněným Židům je navrácena svoboda. Tolik ve zkratce příběh, který je v  libretu převyprávěn.

Myšlenka pojmout nové nastudování Nabucca jako repliku vzešla z impulzu pěvecké legendy Soni Červené během výstavy Magie divadelního prostoru v roce 2012. Právě zde bylo prezentováno i scénografické pojetí Vladimíra Šrámka, které patří k vrcholům tohoto tvůrce. Asketicky čistý prostor je vymezen dvěma monumentálními schodišti na točně, která umožňuje změnu prostředí a významně ovlivňuje dynamiku scény. Jediným dalším doplňkem je monumentální měděné slunce, zavěšené na pravé straně jeviště. Jeho výrazné výtvarné ztvárnění má mytologickou symboliku. Slunce je v starověkých civilizacích vnímáno jako synonymum Stvořitele. Jediným kusem nábytku v celé inscenaci je trůn pro Abigail. V jednoduchosti je ovšem v tomto konkrétním případě síla.

Martin Bárta jako Nabucco. (Foto: Martin Popelář)

Podobně bedlivě se přidržela staronová ostravská inscenace režijních poznámek Miloslava Nekvasila, který si psal zevrubné režijní knihy. Jeho exegetický koncept převtělil židovského velekněze Zachariáše do postavy starozákonního proroka. Tedy nikoli světskou mocí zvoleného představitele kněžského stavu, ale Hospodinem vyvoleného muže, skrze nějž promlouvá Bůh. Koncept Miloslava Nekvasila má hluboké opodstatnění. V krizových situacích starozákonních dějin byli duchovní oporou a povzbuzením lidu právě proroci.

Zatímco realizace scénografie a základního režijního konceptu vycházela z původní podoby v roce 1968, novou kostýmní výpravu vytvořila Marta Roszkopfová. Její pojetí ctí historizující kolorit, ale nepostrádá ani aktuální náhled na věc. Kostýmy mají bezvadný střih, působí velmi přirozeně a barevně i stylově umocňují jednotlivé typologie postav (královský majestát, vojáky, velekněze i otrokyně).

Maida Hundeling jako Abigail. (Foto: Martin Popelář)

Sobotní premiéra se nesla ve znamení pozoruhodných sólových výkonů. Největší pozornost si získala Maida Hundeling v roli Abigail. Její soprán zvládl veškerá úskalí partu obdivuhodně. Od měkkého nasazení tónu až po dramaticky vypjatá fortissimo jí vyznělo opravdu všechno. Propojení výrazného pěveckého pojetí s hereckou akcí bylo v rovněž velmi působivé. Od temně „fašistické“ femme fatale až po zbídačelou bytost toužící po smíření sopranistka ve všech polohách excelovala.

Famóznímu výkonu Hundeling se blížila i Alžběta Vomáčková jako Fenena. Její mezzosoprán zaujal osobitou a ušlechtilou barvou s bohatou dynamickou a výrazovou škálou. Vomáčková má velkodramatický fond, její hlas zněl dobře v hlubší a střední poloze i v horní oktávě, kde se podivuhodně projasnil. Každý tón byl pevně zafixovaný na svém místě, rád bych vyzdvihnul také její srozumitelnost slova a promyšlené frázování.

Martin Bárta v titulní roli. (Foto: Martin Popelář)

Mezi mužskými protagonisty zaujal publikum nejvíc Nabucco Martina Bárty. Jeho charakteristická hlasová barva i fyziognomie báječně vyhovovaly sveřepé i autoritativní postavě babylónského krále. Bárta však herecky zdařile vystihnul i klíčovou proměnu v šíleného, roztřeseného starce, který je zmatený a neví, co se s ním děje. Pěvecky svou roli ztvárnil pomocí expresivní dynamiky, nezaleknul se ani kontrastů. Pravdou je, že v nejvyšších tónech se mu tentokrát nedařilo úplně komfortně, ovšem osobním šarmem barytonista svůj výkon přeci jen vyvážil.

Martin Gurbaľ. (Foto: Martin Popelář)

Zachariáš Martina Gurbaľa přesvědčil zejména svým citlivým muzikálním výkonem. Dlouholetá opora ostravského souboru se prozpívala k osobnímu pojetí široké škály rolí a představitelských typů. Postava Zachariáše, který bez oddechu pečuje o svůj lid, mu sedla na míru. Nemusel se rovnat s Bártovou hlasovou průrazností, ale vnesl do své interpretace i něhu a výrazovou eleganci, která zastřela i jeho mírně problematické basové tóny. Josef Moravec jako Ismael neztratil nic ze svého pověstného světlého a průrazného tenoru. Jeho jistý hlasový výkon podpořil i sugestivní kostým, který mu takzvaně padnul na míru. Z dalších představitelů se sluší upozornit na Jakuba Kettnera, Václava Moryse a Evu Dřízgovou-Jirušovou.

V popředí Eva Dřízgová-Jirušová. (Foto: Martin Popelář)

Hudební nastudování Adama Sedlického vynikalo přesností a brilancí. Od úvodní instrumentální předehry bylo zřejmé, že tento mladý dirigent nad partiturou přemýšlel a zvolil koncepci, která byla posluchačsky atraktivní. Vyhnula se obloukem výrazovým a tempovým extrémům, ale byla pevně rytmicky ukotvena přesně zvolenými tempy a dynamickou škálou, která výborně rezonovala s orchestrem a sborem. Také v jednotlivých nástrojích se sešly krásné instrumentální výkony, ať už se jednalo o sólové dechy, violoncello a další.

Sbor opery NDM v inscenaci Nabucco. (Foto: Martin Popelář)

Na závěr jsem si tentokrát ponechal výkon operního sboru Národního divadla moravskoslezského. Jeho sbormistr Jurij Galatenko připravil opět sluchový zážitek, který se dá označit jako fenomenální. Soustředěný výkon sboru se opíral o nádherně zvlněnou dynamiku s bezvadným prokreslením všech hlasových skupin. Čistota frází a bezvadná artikulace výkonu sboristů šla ruku v ruce s obrovskou chutí a vůlí zanechat ten nejlepší možný dojem.

A dobré dílo se podařilo. Staronové nastudování legendárního díla mělo dojemný závěr. To když byl během děkovačky vyvolán stařičký pan Miloslav Nekvasil, který seděl s manželkou ve své lóži. Obecenstvo jednomyslně vstalo a vzdalo hold tomuto znamenitému režisérovi i celému realizačnímu týmu. S pojetím starého pana Nekvasila, které se synovskou péčí a láskou připravil jeho syn Jiří, se do ostravského divadla vrátil duch svobody, úcty k odkazu našich předků a vědomí, že každé trápení má svůj konec. A taky, že je nebezpečné a ošemetné, situovat se do role spasitele. Vždy je lepší držet se základních lidských hodnot, nesejít z cesty a věřit, že se vše v dobré obrátí.