Muzikál Šakalí léta v Těšínském divadle reaguje na covid, ke strhujícímu drajvu zamíří až ve finále

První část svého času fenomenálního filmového hitu Jana Hřebejka se v Českém Těšíně rozjíždí jen velmi zvolna. Jako by se herci teprve rozcvičovali a téma jako takové viděli z jistého odstupu. Režisér Peter Gábor se přitom se stejným titulem prosadil už na scéně Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Tam ale jeho inscenace více rezonovala právě díky hravějšímu náboji a dramatickému tempo rytmu. A zásluhou jedinečného výkonu Jiřího Sedláčka v roli Bejbyho patřila k divácky vyhledávaným kusům.

V České Těšíně však více než na zjevení se rockera (Tomasz Władysław Przybyla), který na maloměstě způsobí nezadržitelný poprask, více rezonují třeba narážky na slavného psa – kosmonauta Lajku, symbolizujícího vzestup síly Sovětského svazu. Daleko lépe než rokenrolový náboj ve hře vyznívají narážky na dobové reálie. Bejby v Przybylově podání je nepřehlédnutelný díky křiklavému kostýmu a výraznému hlasu, jenže to jaksi nestačí. Do popředí se derou třeba postavy z Bejbyho rodinného kruhu, zlí komunisté nebo malí kluci z periferie. Ve finále pak vyniká Denis Kuboň coby Eda Drábek zpívající jeden z ústředních songů Ivana Hlase.

Z muzikálu Šakalí léta. (Foto: Karin Dziadková)

Šakalí léta z větší části nepůsobí jenom jako pouhý komediální muzikál, ale spíše jako drobnohled zrcadlící poměry mezi občany jednoho maloměsta. Všichni se v něm dobře znají a mají každý své slabosti, kterých pokrytecky využívají, zneužívají a se kterými marně bojují. Nakonec se v tomto mikrosvětě ustálí jediná čistá dvojice, a to mladík s tetou trpící Alzheimerem. V závěru inscenace si symbolicky podávají ruku v kytarovém sólu a v příznačné mezigenerační výpovědi.

Z hereckých výkonů vynikne například postava Bejbyho otce Jindřicha Prokopa v přesvědčivém a bezprostředním podání Zdeňka Klusáka. Zejména jeho scéna s navrácením chuti, kdy nadšeně ochutnává brambory, okurky nebo ocet, si vysloužila potlesk na otevřené scéně (tleskalo se ale již u hudebních výstupů) a mnohým bylo jasné, že jde o aktuální komentář k nemoci covid-19, kdy je jedním z průvodních jevů právě projev nechutenství.

Neméně zdařilý výkon předvedla Lenka Waclawiecová v roli bláznivé tety Juřičkové, jejíž potrhlé, ale přitom i v jádru moudré chování zahrála s adekvátní směsicí nadhledu a ironie. Jiné postavy byly vykresleny s pomocí karikatury a nadsázky, zejména postava komunistického potentáta v až „odstrašujícím“ podání Petra Sutorého.

Z muzikálu Šakalí léta. (Foto: Karin Dziadková)

Vůbec drobné postavičky z malého světa zrcadlící komunistickou pokřivenost doby se pěkně vyvedly a potlesk na otevřené scéně získaly i horlivé uliční pionýrky (hostující Eva Goldmannová a Marie Anna Kupcová) s groteskní gratulací vrcholící parodií na stranickou přísahu. To vše za účasti otce rodiny, který byl právě povýšen. Jenže povýšení, to může být i jistý dárek na rozloučenou, i takový dvojsečný byl komunismus a je dobré to neustále připomínat. A jak postava Peterky staršího v podání doyena scény Miloše Čížka v inscenaci černohumorně dodává: Budeš se učit, taky poletíš! A ukazuje rukou na nebe, kde krouží už patrně mrtvá Lajka.

Pozornost si zaslouží i ženské postavy, třeba Jolana Ferencová coby zahořklá zpěvačka Milada nebo Bára Vidomská energicky hrající Alenu Prokopovou. Z dalších hereckých výkonů tradičně zaujmou stálé herecké opory souboru jako je vždy nepřehlédnutelný Vítězslav Kryške jako nonšalantní vrchní Kaláb anebo také stále více pozoruhodnější a velmi živočišný Tomáš Hába coby kluk čurající do piva Marína.

Z muzikálu Šakalí léta. (Foto: Karin Dziadková)

Inscenace funkčně pracuje s živou hudbou, kolektivní choreografií a jednoduše čitelnými odkazy. Pečlivě jsou vybrány kostýmy, kdy Alena Schäferová například oživila dobový vzhled pionýrek včetně plisovaných sukní nebo slavných jarmilek. Scéna Michala Syrového je kombinací dobového nábytku s ocelovou konstrukcí na patro, kde se odehrává několik hereckých výjevů, nad vším ale po celou dobu bdí jediný zřetelný symbol: pěticípá rudá hvězda.

Ve druhém, svižnějším jednání, režisér vytváří napětí i s pomocí bodových reflektorů, kdy se mu daří zajímavě rozvinout paralelní děj. Choreografie Jaroslava Moravčíka nabízí i silné momenty podpořené energickými tanečními výkony a hudební nastudování Vlastimila Šmídy je zárukou několika dobře provedených klasických hitů Ivana Hlase. K těm nejlepším patří jednoznačně strhující Jednou mi fotr povídá a spontánně provedené finále rokenrolové estrády Na kolena.