Anna Nitrová před premiérou Nabucca: V dnešní těžké době potřebujeme naději, že bude zase dobře

Aničko, vy pocházíte z Olomouce, ale svůj život jste spojila s Ostravou. Vnímáte mezi těmito městy velký rozdíl? Třeba v mentalitě?

Abych to ještě víc zamotala, narodila jsem se vlastně v Opavě (smích). Ale jen narodila… V Olomouci jsem vyrůstala, prožila dětství a vystudovala gymnázium. Do Ostravy jsem přišla studovat vysokou školu a už jsem zde zůstala. Rozdíly v mentalitě lidí z Olomouce a Ostravy v dnešní době až tak nepozoruji. Pochopitelně Olomouc je krásné historické město, strašně ráda se tam vracím a lidé zde mají opravdu nádherné zázemí, které bylo vytvořeno již v dávné minulosti, přičemž Ostrava je „tvrdá“, industriální (ovšem úžasně industriální) a občas se mi zdá, že musí hodně bojovat o přízeň lidí, hlavně z jiných měst. Ale to je na lidech tady krásné, jak se nebojí, jdou si za svým, jsou originální a na své město patřičně hrdí. Musím ovšem poznamenat, že jsem se dlouho bavila nad ostravskou „kratkou“ mluvou, bo je to fakt fajnove.

To se nedivím, ty naše krátké zobáky dokážou pobavit. Pocházíte z hudební rodiny, hrála jste na violoncello a tančila balet. Kdy přišla chvíle, v níž jste se rozhodla, že hudba bude vaše poslání?

Oba rodiče hudbu milují, táta byl učitelem na základní škole a maminka též učila na základní škole s rozšířenou výukou hudební výchovy, kde vedla i dětský pěvecký sbor Concordia. Já jsem pochopitelně, stejně jako můj bratr, tímto sborem prošla. K tomu jsem hrála na violoncello a chodila na balet. Tehdy jsem zpívání ve sboru brala jako rutinu a měla z toho i srandu, ale v době, kdy už jsem byla v prvním ročníku na gymnáziu, byla maminka požádána divadlem, že potřebují několik zpívajících dětí do chystané opery Bohéma. To jsem zbystřila a poprosila maminku, jestli bych též mohla účinkovat. Sice jsem působila už jako trochu přerostlé dítě, ale podařilo se mi tam dostat (to byla moje první a poslední protekce) a právě při Bohémě nastal ten velký zlom. Úplně mě pohltila Pucciniho hudba, neustále jsem stála v šálách, pozorovala a nasávala vůni a atmosféru a vůbec celé kouzlo divadla… Tehdy jsem se rozhodla, že TOTO chci dělat, zpívat a být součástí divadla.

To vypadá jako osudová láska. Komu kromě rodičů vděčíte za to, co v hudbě umíte?

Když jsem se rozhodla, že bych chtěla zpívat, byla jsem už na gymnáziu a strašně jsem litovala, že nemůžu být na konzervatoři. Začala jsem tedy kromě violoncella chodit i na sólový zpěv k paní učitelce Schulmeistrové, která mě pak připravila na přijímačky na tehdejší umělecko-pedagogickou fakultu Ostravské  univerzity (nyní to je Fakulta umění). Dostala jsem se na obor sólový zpěv k Drahomíře Míčkové. Po absolvování jsem nastoupila do divadla a soukromě navštěvovala hodiny nejdříve u Paola Gatta, pak u vzácných dam Natálie Romanové a Tatiany Teslyi a v posledních letech si nejvíce vážím občasné konzultace u své kolegyně Evy Dřízgové, které vděčím za mnohé.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že se v Ostravě cítíte jako doma. Co se vám na Ostravě líbí a co vám naopak vadí?

Ano, Ostrava se stala mým domovem. Chvíli mi pravda trvalo, než jsem si zde zvykla. Když jsem začala do Ostravy jezdit, pokaždé pršelo, což městu na kráse nepřidalo a navíc jsem měla zažité známé předsudky o „černé Ostravě“. Postupně jsem ale objevila kouzlo Ostravy a teď již na ni nedám dopustit. Je to velmi osobité, živé a kulturní město, i zeleně je tu dostatek a je vidět, jak se město stále posouvá kupředu a nebojí se nových vizí a projektů. A co víc, žijí tady moje děti a jsem šťastná, že mohu pracovat právě v Národním divadle moravskoslezském.

Vaše jméno se dvakrát ocitlo v širších nominacích na Cenu Thálie. Je to motivační faktor?

Určitě… Nejenom, že to motivuje, také to potěší, stejně tak i jakékoli ocenění či pochvala povzbudí. Ale největší odměnou naší práce je stejně srdečný potlesk, úsměv a spokojenost diváků. Když si lidé odnesou z divadla zážitek, na který jen tak nezapomenou, to je ocenění nejvyšší.

Svatá pravda. Vždyť divadlo je hlavně pro lidi, nikoli pro kritiky. Kromě opery se věnujete také koncertnímu zpěvu. Existuje zásadnější rozdíl v technice zpěvu operního a koncertního?

V technice až tak ne, ale jde spíše o interpretaci. Co se týká koncertů, záleží na tom, o jaký druh koncertu se jedná, pokud je sestavený například z operních árií, často se vychází z jevištní zkušenosti. U písňového koncertu by měly být výraz a interpretace zase více intimní. Nejdůležitější však je co nejvíce se přiblížit hudebnímu stylu, ve kterém je skladba napsána. Pak nezáleží, zda jde o operu, či koncert, vždy by se mělo vycházet z díla samotného a to bývá různorodé jak v opeře, tak v koncertních provedeních.

Jednou jste zmínila, že koncerty jsou pro vás psychicky náročnější. Čím to je způsobeno?

To je spíš můj subjektivní pocit. Mně se na divadle líbí právě to, že vytváříme různé postavy, převtělujeme se do různých charakterů. Jednou jste éterická bytost, pak zase namyšlená kněžna nebo potrhlá služebná… A v mém hlasovém oboru se ze mě může stát i klučina. Je to opravdu pestré (úsměv). Zkrátka na divadle dostanete kostým, na jevišti jsou kulisy, světla a najednou jste někdo jiný, na chvíli se ocitnete tak trochu mimo realitu. Kdežto na koncertě stojíte, jste sám za sebe a je to takové „nahé“. Nicméně i přesto mají koncerty pro mě velké kouzlo.

Jako sólistku Národního divadla vás mohou diváci vídat v různých inscenacích. Nejnověji ztvárníte Fenenu v opeře Nabucco italského skladatele Giuseppe Verdiho. Jaký máte k tomuto obecně známému dílu vztah?

Nabucco byla moje vůbec první inscenace v Ostravě, kde jsme jako studenti univerzity účinkovali ve sboru. Tehdy jsem to prožívala hodně intenzivně. Toto nastudování bylo na repertoáru hodně dlouho, takže jsem posléze již jako sólistka, naskočila i do role Feneny. Mám pocit, že i když je dílo notoricky známé, má stále co říct. Ono taky hodně záleží, s kým spolupracujete, jaká parta se na inscenaci sejde. Dirigent, režisér, sbor, sólisté, orchestr…Když to všechno do sebe skvěle zapadne, zažehne se nový čerstvý plamen a vznikne skvost i z opery, která, dalo by se říct, nemůže ničím novým překvapit. Troufám si říct, že u nás se to podařilo (úsměv).

Těšíme se na to. Co je podle vás příčinou všeobecné popularity Nabucca?

Myslím si, že Nabucco je opera nadčasová pro svou myšlenku, což je touha po svobodě, a určitě přitahuje diváky i kvůli hudbě samotné, především díky síle sborových scén, ansámblů a působivých árií. A v neposlední řadě všichni čekají na slavný sbor Židů (smích). Je dobře, že na repertoáru jsou nebo se vracejí takovéto operní stálice a „jistoty“ a zároveň je skvělé, že vedení divadla stále hledá a vybírá právě i méně známé opery. Myslím si, že v tomto je naše divadlo jedinečné, originální a odvážné a toho si cením. Pravda, když dostaneme klavíráky, jejichž tituly nám opravdu nic neříkají a vstupujeme tak do velkého neznáma, občas „brbláme“, co to jako zase má být (smích). Ale můžu s čistým svědomím potvrdit, že výsledné počiny, které z toho vznikají, bývají úžasné. Já osobně jsem za tyto zkušenosti velmi vděčná.

Možná jednou takovou velkou neznámou byla i Čtyřnotová opera Toma Johnsona, kde jste zaujala svým skvělým výkonem. Je pro vás přirozené vyjádřit humor v charakteru postavy? Připadáte mi jako velký smíšek.

Tak to velmi děkuji (úsměv). Na Čtyřnotovku vzpomínám moc ráda. Nastudování nebylo sice jednoduché, i když šlo „jen“ o čtyři noty, ale práce se studenty a s režisérem Jurajem Čierníkem byla jedinečná. Ale abych odpověděla na vaši otázku: Humor v hudbě miluji. Pokud dostanu od režiséra přesné instrukce, co se po mně chce a jaký charakter daná postava má mít, a zároveň mám volnou ruku, že si mohu postavu dotvořit a přidat své nápady, pak se cítím jako ryba ve vodě. To se v případě Čtyřnotovky i třeba ve Škole žárlivých, kterou jsme realizovali opět ve spolupráci s Ostravskou univerzitou loňskou sezónu, povedlo. Komické role mám velmi ráda (úsměv).

Nová ostravská inscenace opery Nabucco je jakýsi remake z konce šedesátých let. Je příprava takové opery odlišná? V čem tkví rozdíly?

Pro nás interprety probíhala příprava naprosto standardně. Výhodou bylo, že jsme mohli zkoušet hned na jevišti a v hotové scéně. Toto naše nové nastudování má hlavně připomenout inscenaci z roku 1968, kterou připravil tatínek pana ředitele Miloslav Nekvasil ve scéně Vladimíra Šrámka. Nynější scéna je tudíž replikou scény z roku 68, kostýmy jsou sice odlišné, ale zůstaly dobové, jen v modernějším hávu. Co se týče režie, myslím, že pan režisér Jiří Nekvasil vycházel ze svého vlastního pocitu a do nás vložil svou vlastní myšlenku a vizi, která je ovšem dozajista protkána vzpomínkami na Nabucca z roku 1968.

Zahrajete si někdy na violoncello? Naposledy jste zmínila, že z nástroje hlavně utíráte prach…

Tak to bohužel stále jen utírám prach. Musím však podotknout, že violoncello má povolené struny a je v obalu (smích). Ale vzpomínám si, že mě jednou děti donutily cello vytáhnout. Byly z toho celé vykulené, co je to za velké heblo, ale než se mi podařilo cello naladit a zprovoznit, byly fuč (smích). Já jsem si však alespoň na chvíli zavzpomínala, hlavně na otlačené prsty a mozoly, ovšem zvuk nástroje je přesto všecko nejkrásnější na světě (úsměv).

Proč by podle vás měli diváci přijít na staronovou inscenaci Verdiho Nabucca?

Přála bych si, aby obecně lidé chodili do divadla, a věřím, že jsou po tak dlouhé pauze lační po kultuře, že potřebují přijít na jiné myšlenky, udělat si radost a potěšit svou duši. Myslím, že právě Nabucco může toto naplnit a rozhodně si diváci přijdou na své. V dnešní těžké době, kdy nikdo neví, co bude, a asi každý z nás se potýká s nějakým problémem, potřebujeme všichni pocítit naději, naději, že bude zase dobře, což je i hlavní myšlenka opery Nabucco.