Dokážu si představit vzpomínkové turné Citronu v sestavě z alba Radegast, tvrdí hudebník Jarek Jedlička
9.9.2020 08:00 Petr Bidzinski Hudba Rozhovor
Jarek Jedlička patří k těm muzikantů, kteří se nijak do popředí netlačí, ale jejich přínos je neoddiskutovatelný, protože dokážou podpořit druhé, když jim takříkajíc teče do bot. Byl to totiž právě on, kdo před dvanácti lety pomohl kapele Citron vrátit se mezi tuzemskou metalovou elitu. Za jakých okolností se tak stalo, se také dozvíte v následujícím rozhovoru. Rovněž jsme se se současným baskytaristou skupiny Bastard vrátili ke kauze Citron versus Limetall a v neposlední řadě jsme podnikli letmou exkurzi do českého hudebního myšlení.
Jarek Jedlička je znám mimo jiné z kapely Bastard.
Foto: archiv
Jak aktuálně vypadá hudební život Jarka Jedličky?
Momentálně začínáme s Bastardem pomalu dělat na nové desce. Hlavní skladatel Pavel Škarpa opět srší novými nápady, tak toho chceme využít. Řekli jsme si, že bychom další album mohli vypustit někdy na začátku roku 2022 a nastavit tak dvouletý interval mezi deskami. Co se týká onoho nouzového stavu na jaře, tak pro nás přišel opravdu v nevhodný čas. V lednu jsme vydali novou desku Druhá Müza a odjeli miniturné s legendou Uriah Heep a místo toho, abychom album dál pořádně propagovali, tak jsme pak museli sedět doma.
Každopádně na hudební scéně působíš už mnoho let. Když se tedy ohlédneš, co vidíš? Co ti třeba ještě chybí k úplné spokojenosti?
Trochu tě poopravím. Já jsem měl s hraním docela dlouhou pauzu, asi patnáct let. Když jsem někdy v roce 1993 začínal, tak jsme muzice většinou dávali všechen svůj volný čas a žili tím od rána do večera. Paradoxně se více začalo dařit až po letech, když už toho volného času není tolik. S každým dílčím malým úspěchem třeba v podobě pochvalné recenze nebo vydařeného koncertu si říkám, že by to chtělo posunout zase o krok kupředu, ale pak nás porovnám s kapelami, které třeba hrají 20 i 30 let a nedosáhli toho, co Bastard za pět let, takže jsem v podstatě spokojený.
Mnoho let jsi také spolupracovníkem skupiny Citron. Máš, respektive měl jsi na starost jejich webové stránky, facebookový profil, YouTube kanál a podobně. Dá se předpokládat, že jsi také na turné Citronu zažil spoustu dobrých a zřejmě i špatných momentů. Je něco, na co si vždy vzpomeneš, co nemůžeš vytěsnit z paměti?
Protože času už nemám tolik, tak naplno se klukům starám už jen o webovky. Facebook i další média se postupem času stala sofistikovanějšími, proto je zcela logicky převzali profesionálové. Dá se říct, že v letech 2007 až 2015 jsem s Citronem strávil téměř každý víkend, kdy jsem s nimi jako fanda projel opravdu celou republiku. V roce 2016 jsme jim dokonce s Bastardem dělali předkapelu na turné. Zažil jsem spoustu krásných koncertů a kopec srandy. Moc rád na to vzpomínám. Na druhé straně jsem tím dost zanedbával svou rodinu, hlavně dcerky, což mě dnes mrzí. Pozitiva ale převažují. Mohu říct, že se Standou Hranickým nás pojilo opravdové přátelství. Často jsem ho vozil na koncerty a zpět domů a vždycky jsme toho spolu spoustu probrali.
Jedním z momentů, který, řekněme, v té době stagnující nakopl Citron, byl v roce 2008 koncert, kdy vystoupil jako host legendárních Judas Priest v Ostravě. Proč to byla podle tebe tak podstatná událost pro budoucnost kapely?
Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale o tom, aby Citron vystoupil v Ostravě před Judas Priest, jsem přesvědčil Radima já. Řekl jsem mu, že to prostě musí zařídit, a věřil jsem, že to pro ně bude jakýsi odrazový můstek k návratu na špici. Kapela tenkrát byla v dost špatném rozpoložení bez chuti a energie a chyběl jí nějaký impuls pokračovat dál. Úspěšné vystoupení před plnou halou ji ohromně nakoplo a najednou šel Citron po všech stránkách nahoru a po nějaké době vydal konečně další řadovku.
Jak známo, v roce 2015 došlo v Citronu k personálnímu zemětřesení, kdy většina tehdejší sestavy založila kapelu Limetall. Jak na tebe toto rozdělení na dvě skupiny zapůsobilo? Jak jsi tehdejší období prožíval?
Samozřejmě jsem to obrečel, ale opravdu to jinak nešlo. Prostě už spolu nedokázali komunikovat. Atmosféra v kapele byla tak hustá, že by se dala krájet. Po onemocnění Standy v roce 2011, který byl tmelem i přirozenou osobností, to postupně šlo z kopce, až to vyústilo v rozpad. Problémy tam samozřejmě byly už předtím, ale Standa svou přítomností dokázal udržet kapelu pohromadě.
Ve výsledku se však dá říci, že tuzemská rockově/metalová scéna na tomto rozkolu vydělala. V současnosti totiž máme dvě kapely, které jsou po hudební stránce odlišné, přičemž každá má vlastní fanouškovskou základnu a záleží samozřejmě na fanouškovi, ke které straně se přikloní. Pokud tedy nenajde oblibu v obou. Souhlasíš?
Naprosto! Osobně si sice myslím, že Jarda Bartoň s Vaškem Vlasákem to měli překousnout a v Citronu nadále zůstat a současně si plnit sny a cíle v Limetallu. Jsem přesvědčen, že legendární sestava z Radegasta, bohužel už bez Jindry Kvity, by měla obrovskou sílu a ohlas u fanoušků. Dnes je už naprosto běžné, že muzikanti hrají ve dvou i více kapelách a funguje to. Ale jak říkáš, vznikly dvě odlišné kapely a každý si může svobodně vybrat podle srdce, což bohužel někteří lidé nechápou a mají neustále potřebu se k tomu vulgárně nebo urážlivě vyjadřovat na sociálních sítích.
Už mnohokrát se potvrdilo, že nikdy neříkej nikdy. Ani vztahy Citron versus Limetall už nejsou tak vyhrocené jako v minulosti, tak se nabízí také následující otázky. Je podle tebe reálné společné turné Citronu a Limetallu? Přál by sis to vůbec?
Podle mě by to nefungovalo. Vždycky by tam bylo velké napětí mezi oběma tábory, ať už mezi muzikanty, nebo fanoušky. Je to, jako bys chtěl spojit Baník se Spartou. (smích) Co si ale dokážu jako dlouholetý fanoušek představit, je vzpomínkové turné Citronu v oné zmíněné legendární sestavě z Radegasta, tedy Láďa, Radim, Jarda a Vašek. Věřím, že by to mělo velký úspěch a uklidnilo i vzájemné vztahy.
Co ti v hudbě, případně v osobním životě v současnosti chybí z osmdesátých či devadesátých let minulého století? A naopak, co bys tenkrát chtěl mít, ale neměl jsi, přičemž víš, že by ti to pomohlo?
Dnes mi obecně v muzice chybí melodika a harmonie osmdesátých a devadesátých let. V současnosti se každý snaží hrát temně, drsně a rádoby tvrdě, proto jsem rád, že v Bastardu jsem našel spřízněné duše, odkojené hard&heavy scénou z osmdesátek. I když zase nechceme působit archaicky a snažíme se do naší muziky zakomponovat i moderní prvky a současný zvuk. A co mi chybělo tenkrát? Spoluhráči, kteří chtějí makat pro kapelu. Našel jsem je až teď a myslím si, že je to pro každého muzikanta štěstí.
Říká se, že mladí nemají moc zápal pro hudbu, pro cvičení, pro zlepšování se a podobně. A to i přesto, že v současnosti je k dispozici daleko více zdrojů, které lze v rámci učení se využít… Jaké jsou tvé zkušenosti? Chybí mladým muzikantům disciplína nebo samotná horlivost?
Já si naopak myslím, že spousta mladých muzikantů tvrdě cvičí a je instrumentálně na velmi vysoké úrovni, ale přesto nebo právě proto jim chybí jakýsi feeling neboli vlastní ksicht. Vysvětlím to na příkladu zase těch osmdesátých let. Když začínali muzikanti, jako například Van Halen, Zakk Wylde nebo Steve Vai, všichni si zachovali po celou dobu svůj originální rukopis. Poznáš je na jejich první desce stejně jako na poslední. Aktuálně ale spousta mladých zní synteticky až strojově a všichni znějí stejně bez onoho feelingu, přestože hráčsky jsou výborní. Ale to je možná jen můj pocit.
Domníváš se, že lidé vnímají v současnosti hudbu jinak, než tomu bylo v minulosti? Dříve byla hudba spojena i s určitou revoltou. Aktuálně je tomu mnohdy také tak, že fanoušci nechodí na festival, aby se podívali na koncerty, ale hudební festivaly jsou považovány za místo k potkávání se se známými (a samotné koncerty jsou vnímány jako kulisa). Proč tomu tak podle tebe je?
Když se podíváš, co všechno v současnosti může v Česku slavit úspěch a kam až jsou ochotni někteří interpreti zajít, tak si říkám, že lidé asi opravdu vnímají hudbu jinak. Zatímco kdysi byl každý rockový koncert svátkem, na který jsme se těšili jak malé děti, tak dnes je nabídka nejrůznějších akcí tak pestrá, že lidé jsou už trochu rozmlsaní. A jak říkáš, spousta jich tam jede za všemožnou jinou zábavou než za muzikou.
Kdybys měl určit jednu píseň, která tě vždy dostane, skladbu, jejíž riff je pro tebe furt neodolatelný, přičemž si říkáš, že zrovna tohle bys chtěl vymyslet, který song by to byl?
To je dost těžká otázka, protože oblíbených songů a kapel mám samozřejmě mnoho. Ale jeden příklad za všechny bych zmínil, a to třeba celé album Abigail od King Diamond. To je naprosto geniální muzika i po 33 letech nepřekonaná. Má to úplně všechno! Magický zpěv, úžasnou atmosféru, brilantní sóla a riffy a dokonalou rytmiku, prostě všechno.
Jak už jsi zmínil, v současnosti působíš v kapele Bastard. Čím tě vlastně členové této skupiny přesvědčili, že jsi u nich začal hrát?
Když jsem v roce 1992 jezdil do studia Citron jako fanoušek, tak jsem se tam seznámil s tehdejším kytaristou Citronu a mým nynějším spoluhráčem Láďou Krečmerem. Od roku 1993 jsem byl také velký fanda Bastardu. Jejich debut mě tenkrát moc uchvátil, a když po comebacku v roce 2015 kluci hledali basáka, tak si Láďa na mě vzpomněl a oslovil mě. Momentálně chystáme nový videoklip ke skladbě Jenom pocit, a jak už jsem řekl na začátku, tak pomalu připravujeme materiál na další desku.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.