Festivalový podzim MHFLJ pokračoval skvostným provedením fenomenálního díla Carmina Burana

Plánovaný scénář v unikátním prostředí hukvaldské obory přeneseně řečeno vzala voda. Deštěm podmáčený amfiteátr zůstal v říši snů a produkce přesunula koncert do Domu kultury města Ostravy. Jako satisfakci nabídli organizátoři divákům workshop firmy BeWooden, kde si zájemci před koncertem mohli vyrobit speciální dřevěné brože. Dalším lákadlem také byla možnost zúčastnit se „školy karikatury“ známého kreslíře Václava Šípoše.

Každopádně v 18 hodin byl sál DKMO solidně zaplněn a po úvodních slovech primátora Ostravy Tomáše Macury a moderátora Jiřího Vejvody na pódium nastoupil polský sbor Národního hudebního fóra Wroclaw, sopranistka Veronika Rovná, tenorista Richard Samek a barytonista Roman Hoza. Filharmonie Bohuslava Martinů již byla nachystána předem a čekala na příchod svého šéfa a dirigenta Tomáše Braunera. Velkolepá iluzivní výprava do německého dávnověku mohla začít.

Orffova Carmina Burana je kompozicí, která do značné míry odpovídá turbulentní povaze 20. století. Její jedinečnost spočívá v multižánrovém rozpětí, které dosahuje od folklorních názvuků přes neoklasickou uhlazenost až k hudbě ryze filmového ražení. Nechybí jí velkorysá dramatičnost, satira, nadsázka, orgastická rytmika ani senzitivní, něžné harmonie a opojné melodie. Svým způsobem jde o jednu z prvních postmoderních hudebních kompozic vůbec. Příznačné je, že si s ní nevěděli rady ani lidé a doba, v níž skladba koncem třicátých let minulého století vznikla. Německá kritika v ní štítivě poukázala na jazzovou atmosféru, publikum však bylo nadšeno. Lepší východisko pro vznik kultovního díla ani nelze najít.

Z nedělního koncertu. (Foto: Jakub Mičovský)

Kantáta je rozdělena do tří hlavních bloků, úvod a závěr Carminy je orámován sborovou písní Fortuna Imperatrix Mundi o paní Štěstěně. Ta je vnímána jako vládkyně světa, která roztáčí kolo osudu, jehož pohybem se každý z nás může ocitnout stejně rychle nahoře jako dole. Jak symbolické…

V první části kantáty zazněly vagantské písně Primo Vere o jaře, slunci, hýření a radosti. Druhou část představuje oblíbená hospodská scéna In Taberna, líčící příklon básníka k podsvětí nevázaného hedonismu, alkoholu a buranství. Vrcholem této části je tenorové sólo, které vypráví příběh labutě smažící se na rožni. Třetí část kantáty nese název Blanziflor et Helena a pojednává o stejnojmenné ženské hrdince z francouzské rytířské pověsti.

Nyní si něco povězme o provedení. Začněme kolegiálně nejprve hostem z největší dálky, kterým byl sbor z Wroclavi. V jeho interpretaci se sešlo několik znamenitých aspektů: jednak to byla vynikající a kultivovaná výslovnost, jež vynikala přesností a synchronií. K ní se vázala malebná barevnost vokálů našich sousedů, která potvrdila pověsti o lahodně sametovém zvuku polských sborových těles. Wroclavský sbor Národního hudebního fóra si výborně vedl také v průrazné dynamice, aniž by jen na okamžik ztratil ze zřetele kvalitní intonaci.

Veronika Rovná. (Foto: Jakub Mičovský)

Také v sólových výkonech se toho večera děly divy. Dejme nejprve přednost dámě, sopranistka Veronika Rovná si to vskutku zaslouží, jelikož zpívala ve stavu požehnaném a doslova pár dnů před termínem porodu. Její part v Carmině sice nebyl, co se týče počtu not, objemný, je ale výrazově a rozsahově velice náročný. Ostravská sopranistka ho však zvládla famózně, s obrovským nasazením a explozívní dynamickou škálou, které nechyběla ani niterná a něžná místa. Rád bych vyjádřil svůj hluboký obdiv před její profesionalitou a bezmeznou láskou, s níž ke své umělecké profesi přistupuje.

Richard Samek svým znamenitým výkonem prokázal, že mu nechybí smysl pro karikaturu a nadsázku. Tenorista svůj projev v rozsahově mimořádně obtížné písni obdařil herecky výstižnou mimikou, dokázal zdeformovat hlasovou barvu tak, aby iluze „spektáklu“ byla dokonalá. Ani baryton Romana Hozy nezůstal stranou. Právě tento mladý mimořádný talent měl v nejexponovanějším partu možnost projevit největší spektrum výrazu a emocí. A Hoza také neponechal nic náhodě. Jeho vynikající interpretace se po celou dobu opírala o adekvátní souznění se smyslem zpívaného textu. Byl přesný, srozumitelný, neokázalý a ve správných okamžicích si dokázal udělat i legraci.

Richard Samek. (Foto: Jakub Mičovský)

Filharmonii Bohuslava Martinů jsem slyšel naposledy asi před pěti lety a velice mne překvapila proměna, jakou získal jeho zvuk a celková interpretační laťka. Filharmonie pod taktovkou energického Tomáše Braunera podala báječný výkon ve všech nástrojových skupinách. Pochvalu si zaslouží předimenzované perkuse, žestě i dřevěné dechové nástroje. Překrásně sametovou barevností a zvukovou vyvážeností potěšily smyčce. Byl to výkon, který rostl ze společné premisy a jednotného feelingu: zahrát Carminu jak nejlépe to půjde a s co největším drajvem. Však to také na nasazení některých hráčů bylo jasně vidět.

Nakonec myslím nikomu nevadilo, že se koncert neuskutečnil na kýžených Hukvaldech. Přece jen je dobré přijmout věci, které nejde změnit, když výsledek může být obdobné kvality. Nestárnoucí Carmina Burana měla tentokrát štěstí na vynikající interprety. Opět se ukázalo, že živý koncert je něco nenahraditelného. Důkazem byly stovky lidí, kteří poděkovali potěšeným umělcům bouřlivým potleskem vestoje.