Vodička, Kasík, Františák a Jamník se postarali o neslýchanou interpretaci Beethovena a Messiaena

Hudbu pro sólový nástroj (housle) s doprovodem klavíru Beethoven vnímal bezmála jako určitou experimentální „dílnu“ a dělal v ní stále větší pokroky. Už v roce 1802 korunoval svou tvorbu první verzí nejbrilantnější ze svých předchozích sonát s doprovodem: Kreutzerovu sonátu a moll, kterou později revidoval a nakonec v roce 1805 vydal jako op. 47. Tímto opusem se Beethoven dostal na jeden z prvních vrcholů své tvorby. Sonáta je dokonce opatřena poznámkou „scritta in uno stilo molto concertante, quasi come d´un concerto“ („napsáno vysoce koncertantním stylem, téměř v podobě koncertu“).

Interpretace houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Martina Kasíka se rovnala úžasu. Pánové ji rozehráli skutečně jako manifestaci zázračné síly hudby a její schopnosti vyvolat smyslové opojení. Jejich hra vynikala mistrovskou hudební komunikací: jemná, kavalírská dynamika vždy bezpodmínečně zohlednila vedoucí melodický hlas. Martin Kasík dokázal na pianu značky Steinway vyčarovat překrásně měkké, hedvábné a sametové tóny. Jiří Vodička jednoznačně přesvědčil, že konkrétně k této Beethovenově skladbě jej váže osobní, empatický vztah. Houslista Kreutzerovu sonátu zahrál s tak mimořádnou brilancí a senzitivitou, až se tajil dech.

Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

V jednotlivých větách Vodička „objevil“ tolik autentických a invenčních výrazových nuancí, že by to vydalo na samostatnou studii. Nejvíc to bylo patrné v druhé variační větě, jejíž hravost, eleganci i erotický nádech Vodička rozehrál s obrovským šarmem, nadhledem a jistotou. Prostě a jednoduše: Vodička zanechal v geniální hudbě Beethovena svůj výrazný otisk, bylo zřejmé, že nejen bezchybné prsty, ale celé srdce a celistvá osobnost společně vznítí takovou komplexní interpretaci, která našla s hudbou maximální možnou rezonanci. Nejkrásnější na tom je, že tato slova platí rovným dílem i o hře vynikajícího Martina Kasíka.

Beethovenova hudba v dechberoucím podání obou ostravských umělců měla jednu důležitou vlastnost, kterou zdaleka ne vždy může posluchač vnímat. Je jí nadčasovost, která stírá časové i stylové hranice a mluví k člověku důvěrným, intimním jazykem, jenž je absolutně srozumitelný. Přiznám se, že jsem dosud tak znamenité koncertní provedení Beethovenovy sonáty neslyšel. Však jsem taky nebyl sám, kdo si zcela výjimečného zážitku všimnul. Ovace, které oba umělci sklidili, byly za běžným rámcem času vyměřeného pro potlesk.

*

Ani druhé dílo večera nezůstalo neoslyšeno, ač se jednalo o dílo diametrálně odlišné a vyvěrající z jiného času a prostoru. Olivier Messiaen napsal svůj Kvartet pro konec času jako válečný zajatec v německém vojenském táboře Stalag VIII v lužickém Zhořelci. Je to dílo vskutku unikátní. Volba nástrojového obsazení vycházela z jeho tamějších nuzných možností. Klavírní part psal Messiaen pro sebe, byť v táboře žádné piano nebylo. Provedení v táborovém divadle v ubikaci 27B společně s dalšími vězni 15. ledna 1941 sám skladatel popsal takto: „Nikdy jsem se nesetkal s větší pozorností a porozuměním“. Inspirací se Messianovi stal text Apokalypsy – Zjevení sv. Jana. Struktura díla je osmidílná a každá z vět má své osobité nástrojové, témbrové i časové proporce.

Igor Františák a Tomáš Jamník. (Foto: Ivan Korč)

Ačkoli jsem neslyšel živě Messiaenův kvartet poprvé a mám tohle dílo velmi dobře zažité z různých interpretací, musím si vypůjčit citát mistra skladatele: Nikdy jsem se nesetkal s větší pozorností a porozuměním, než které tohoto večera v Messianově hudbě nalezli Jiří Vodička, Tomáš Jamník, Igor Františák a Martin Kasík! Každý z čtveřice interpretů zahrál geniální dílo s niterným ponorem, neslýchanou pokorou a doslova asketickým odevzdáním se přítomnému času. Během jejich hry zmizely hranice mezi umělcem a skladbou, hráči nalezli v Messiaenovi hudbě časoprostorovou dimenzi, v níž se stírá rozdíl mezi minulým a budoucím. Je prostě pouze teď. Geniální zachycení času v podání těchto mistrů se rovnalo mimořádnému zážitku, jaký během večera komorní hudby už dlouho nepamatuji.

Messiaen sice skladbu psal z pohnutek mystických a ryze osobních. V každém případě je však jeho hudba také chválou lidské imaginace, aktem bezprecedentní víry v dobro, a interpreti tyto atributy svými osobními cestami a možnostmi rozvinuli v netušené koncentraci. Na Kvartet pro konec času v podání pánů Jiřího Vodičky, Tomáše Jamníka, Igora Františáka a Martina Kasíka nikdy nezapomenu a jsem rád, že můj osobní čas se s tímto dílem protnul a našel v jejich interpretaci dokonalé souznění.