Beckettův Konec hry v Komorní scéně Aréna si říká o ta nejvyšší ocenění ze strany odborné kritiky

My lidé žijící v dnešním světě jsme (lze doufat) většinou věrni životnímu ideálu, ve kterém máme každý láskyplný vztah se svým partnerem, v lásce a úctě přistupujeme ke svým rodičům a prarodičům a pracujeme v oboru, případně na postu, který nás naplňuje a dává nám možnost seberealizace. Samuel Beckett by možná takový obraz života vnímal jako banální pohádku. Paradoxem však je, že jeho hry k takovému ideálu tím, co zobrazují, své diváky v myšlenkách během sledování těchto her přivádějí. V tom tkví jejich obrovská humánnost.

Beckett ve své hře Konec hry přivádí do hracího prostoru čtyři postavy: muže středního věku a slepce Hamma, poněkud retardovaného mladíka Clova a dvojici starších lidí, Nagga, který je Hammův otec, a jeho partnerku Nell.

V inscenaci Komorní scény Aréna tyto čtyři bytosti existují v blíže neurčeném vyprázdněném prostoru, který Hamm definuje jako svůj byt. Nagg a Nell, oba po úrazu bez nohou, tráví své chvíle každý sám v popelnici. Pod sebou mají písek (dříve to byly piliny), který jim buď je, anebo také občas není vyměňován, přičemž Naggova popelnice je o něco větší a obě stojí v pozadí hracího prostoru vedle sebe.

Hraje se v režii Ivana Krejčího a v dramaturgii Tomáše Vůjtka. Hudbu vytvořil Ondřej Švandrlík, scéna je dílem Milana Davida a kostýmy navrhla Marta Roszkopfová.

Dramaturg Tomáš Vůjtek v důsledně vystavěné dramaturgicko-režijní koncepci spolu s Ivanem Krejčím z textu vypustil některé pasáže, které by rozmělnily jejich záměr soustředit se hlavně na otázky existence všech čtyř postav. Tím posílili důraz na vzájemné vztahy, ale i na jednotlivé osudy.

Marek Cisovský a Vojtěch Lipina. (Foto: Roman Polášek)

Většinu textu má ve své roli Marek Cisovský, který hraje Hamma. Pokud si někdo z diváků, kteří pravidelně navštěvují Komorní scénu Aréna, myslí, že Cisovský dosáhl svého vrcholu v inscenaci Bernhardtova Divadelníka, mýlí se. To, co předvádí Marek Cisovský v herecké kreaci při zosobnění slepého Hamma připoutaného na invalidní vozík, Divadelníka řádově převyšuje, a to zejména v hraní slovem. Pozadu však nezůstává ani mimika a gestika. Opět jsme svědky hereckého výkonu, který si říká o ta nejvyšší ocenění.

Clov Vojtěcha Lipiny se po scéně pohybuje jako jediný z čtveřice postav. Činí tak při nahrbeném těle v malých trhaných krůčcích. Neurčitý pohled těká sem a tam, ruce se chvílemi bezvládně klátí. Duchem jakoby nepřítomný Clov posluhuje Hammovi i Naggovi a jediné, co si viditelně doopravdy přeje, je odejít někam jinam. Lipina předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů na domovské scéně.

Stanislav Šárský j. h. ztělesňuje Nagga. Hraje na první pohled s nesmírnou chutí a velkým nasazením. Vykukuje ze své popelnice plný vitality, své partnerce Nell, kterou volá ke společným chvílím klepáním na její popelnici, nabízí vyprávění vtipů a vzpomínek na dávné společné šťastné chvíle. Jak je toto pojetí postavy dokonale promyšlené a jak je herec skvěle režijně veden, vyplyne ve chvílích, kdy po několikerém zaklepání na Nellinu popelnici se její víko nezvedne. Šárského výraz obličeje a gesto pomalu zpět se stahující ruky vytvářejí tak bolestný dojem, až se tlačí slzy do očí. Nebo když vyčítavým tónem řekne Hammovi ve chvíli projevu synovy bezohlednosti, že je přece jeho otec!

Stanislav Šárský a Dana Fialková. (Foto: Roman Polášek)

Dana Fialková j. h. v roli Nell nostalgicky vzpomíná na minulost s akcentem na to, že všechno hezké už bylo. Tragédie ženského údělu v koncentrované podobě. Dokonalé souznění s autorem a jeho poselstvím hry.

Režisér Krejčí spolu s dramaturgem Vůjtkem kladou maximální důraz na slovní projev všech účinkujících. Ne že by však ostatní složky hereckého projevu jakkoli upozaďovali, pouze s tím, že hlavní nástrojem pro vytváření dojmu v divákově duši je způsob, jakým herci snad každé slovo vysloví a jaký význam mu intonací, dynamikou a citovým zabarvením dodají. Ve výsledku jde až o metodickou ukázku jednání slovem.

Inscenace Beckettova Konce hry v Komorní scéně Aréna je obrovským překvapením v tom, jak je poutavá a záživná. V žádném případě nejde o nějakou záležitost pro intelektuály žijící mimo realitu, a snoby, jak se občas při interpretování této Beckettovy hry stává. Je to živé divadlo se vším, co k tomu patří. Zároveň však nejde o věc vycházející vstříc většinovému vkusu. Ale divák, který ví, na co v tomto případě jde, může jen po skončení představení dlouze a nadšeně tleskat. Komorní scéna Aréna opět zůstala věrná svému jménu a pozici mezi nejlepšími divadly v České republice.