Muž, který sázel stromy, zahájil sezonu NDM způsobem, na jaký se bude dlouho vzpomínat

Příběh Elzéarda Buffiera je dojemnou alegorií světa, ve kterém žijeme a který můžeme dělat lepším. Tento muž vysází tisíce stromů a zachrání vyprahlou opuštěnou krajinu. Je sám, a přesto mu nic nechybí. Je spokojený. Jak dokáže v takové samotě žít? Básník Ivan Diviš ve své geniální sbírce Sursum rozlišoval mezi samotou, osamocením a opuštěním. A měl pravdu. Na samotě žít lze, a poměrně dobře. Žít osamoceně už je trochu složitější. Ale žít opuštěn, to je hořký úděl.

Příběh Elzéarda Buffiera je poselstvím o tom, že kdo koná dobro, nemůže se cítit opuštěn, protože ta energie se mu vrací. Dělat dobré věci má smysl kdykoli a kdekoli. Je jedno, v jaké hmotné či nehmotné podobě se dobro realizuje, důležité je, že se odehrává a děje. Obraz života muže, který sázel stromy, je zdánlivě velmi prostý. Kolem přejdou obě světové války, ale jeho se společenské otázky netýkají.

Z inscenace Muž, který sázel stromy. (Foto: M. Kusyn)

Režisér Štěpánek inscenaci orámoval několika kapitolami, kterými volně prostupují hudebně-taneční sekvence. Činohernímu souboru, který zastupuje mluvené slovo, napsal výstup oblastních politiků, kteří se profilují jako obránci přírody. Představení je zahájeno předehrou k opeře Lohengrin Richarda Wagnera. Dále zazní různé úryvky ze Smetanovy Vltavy, Stravinského Ptáka Ohniváka apod.

Tomáš Jirman. (Foto: Martin Kusyn)

Děj příběhu je v inscenaci vyprávěn spíše chronologicky než důmyslněji rozehráván. Samotného muže, který sázel stromy, vidíme z pohledu vypravěče Tomáše Jirmana, on sám není hybatelem děje a během hry ani jednou nepromluví. Obezdil se svou samotou natolik, že přestal mluvit úplně. Zlatým hřebem inscenace je scénka úřední komise s nádherně falešnou hrou orchestru, která záměrně evokuje venkovskou kutálku. Politici se u řečnického pultíku hádají o slovo, jsou proneseny bizarní proslovy a agitace. Herci Jan Fišar, Petr Houska, Jiří Sedláček a další zde rozpoutali smršť hlášek, které jsou aktuálními metaforami a narážkami na současnou politickou scénu, ale symbolicky na jakékoli populistické žvanění a falešnou morálku.

Z inscenace Muž, který sázel stromy. (Foto: Martin Kusyn)

Závěr inscenace je velmi působivý. Motiv smrti Elzéarda Buffiera je sugestivně zpodobněn volně se snášejícím listím, které postupně zasněží postel, na níž stařec leží. Hudebně tuto scénu geniálně ilustroval ohromující kánon skladatele Pavla Helebranda, jenž poprvé zazněl v kostele Sv. Václava v r. 2008 jako závěr koncertu „Balady“. Působivého hudebního finále se zúčastnili všichni účinkující, kteří se nevešli na jeviště a obestoupili i diváky v hledišti. Sólové party ztvárnila největší pěvecká osobnost Národního divadla moravskoslezského, sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová, znamenitě jí sekundovala také mezzosopranistka Anna Nitrová a všichni další zpěváci.

Tak úchvatný závěr, který obemknul diváky zaplněného Divadla Antonína Dvořáka, na zahájení sezony ještě nezazněl. Každý soubor tohoto skvělého divadla se zapojil, jak nejlépe uměl a jak bylo v jeho silách. Působivé byly pohybové prvky, které připravila Lenka Dřímalová, scéna Davida Baziky i kostýmy Marty Rozskopfové. Jako výborný nápad se ukázalo situování části orchestru na jeviště, kde svými nástroji často velmi komicky podporovali humornou linku děje.

Z inscenace Muž, který sázel stromy.(Foto: M. Kusyn)

Proti minulým gala, které tvořily obligátní ukázky různých, aktuálních i připravovaných inscenací, zapůsobil Muž, který sázel stromy silným příběhem a dokonalou synergií všech zúčastněných. Na takové zahájení divadelní sezony se určitě nezapomene. Svědčil o tom i absolutní úspěch a mimořádně vřelá odezva publika, které poděkovalo umělcům sáhodlouhým potleskem vestoje. Takový aplaus na prknech NDM skutečně nepamatuju. A chorální melodie Pavla Helebranda vyprovázela diváky ještě i při odchodu z divadla a proznívala ven do přilehlého parčíku a ulic. Lidé se zastavovali a nechtělo se jim domů. Dobrá věc se podařila!