Zahajovací koncert Svatováclavského festivalu: Velkolepá oslava živé hudby s Beethovenem

Ludwiga van Beethovena a jeho 250. výročí narození chtěl letos oslavit celý kulturní svět. Ale člověk míní, virus mění. Jedno je však jisté. Beethovenova hudba přežila všelijaké pandemie a vyrovná se hravě i s covidem. Zahajovací koncert byl důstojnou a nadšenou oslavou svobody, volnosti a bratrství, které jen hudba dokáže v srdcích zažehnout.

Janáčkova filharmonie Ostrava patří k orchestrům, které mají klasicko-romantický hudební repertoár dobře zažitý. Ve čtvrtek v jejím čele stanul mladý český dirigent Petr Popelka, který se dosud úspěšně etabloval u zahraničních orchestrů nejen jako dirigent, ale též jako špičkový kontrabasista. Jako první zazněla Beethovenova Symfonie č. 4 B dur, op. 60. Pro Moravskoslezský kraj je příznačné, že její vznik podnítil hrabě Franz von Oppersdorff, velký milovník hudby, který sídlil na zámku Głogówek.

Beethoven se po epické a rozsáhlé třetí symfonii (Eroice) vydal jiným směrem. Všechny čtyři věty opusu 60 jsou kratší. Beethoven omezil délku a hutnost, ale vložil do menšího rámce odlehčenost, tanečnost a lyričnost. Velmi trefně ji charakterizoval skladatel Robert Schumann jako „řecky štíhlou“.

Dirigent Petr Popelka. (Foto: Ivan Korč)

Dirigent Popelka řídil harmonicky odvážnou introdukci pozorně. V dynamické výstavbě si všímal detailů, které mají emotivní funkci. Úsporně šetřil s gradacemi a soustředil se na prokreslené vyznění této záhadné a napínavé „předehry“. Vlastní Allegro vivace mu následně pod rukama vytrysklo s temperamentem a jasem. Také druhé téma, které se nejprve ozývá ve fagotu, bylo citlivě a přesvědčivě zahráno a vymodelováno. V příjemném kontrastu vyznělo následující Adagio, jehož meditativní charakter byl respektován bez zbytečných extrémů. Popelka též správně vycítil přímý pohyb vpřed, který je pro 4. symfonii typický. Scherzo i závěrečná věta Allegro, ma non troppo vyzněly jásavě a brilantně ve vystupňovaném tempu a radostném výrazu. Musím říci, že energie, kterou do velmi pěkných a výrazných dirigentských gest Popelka vložil, skutečně korespondovala s interpretací Janáčkovy filharmonie. Její provedení Beethovenovy symfonie bylo vitální, radostné a vyzařovalo spontaneitu a hravost.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Beethovenovu duchovní hudbu z druhého tvůrčího období reprezentují dvě díla – oratorium Kristus na hoře Olivetské z roku 1803 (revizi Beethoven provedl v roce 1811) a Mše C dur napsaná roku 1807 na objednávku knížete Esterházyho. Přes všechny rozdíly obě skladby dokonale charakterizují Beethovenův empatický, osobní přístup k náboženské sféře, k níž se obracel výjimečně a ze zvláštních důvodů. Později skladatel prohlásil, že oratorium napsal za dva týdny. Spolupracoval na něm s Franzem Xaverem Huberem, redaktorem Wiener Zeitung a příležitostným libretistou. Nacházíme zde řemeslně dovedné recitativy a poměrně efektní árie Ježíše a Serafa, ale i velkolepé sborové úseky. Když Beethoven dílo později revidoval pro nakladatelství Breitkopf a Härtel, popsal skladbu téměř sebekriticky: „Mé první dílo tohoto typu a navíc rané… napsané za dva týdny naplněné rušivými událostmi a nesmírně nepříjemnými a skličujícími životními okamžiky. Je zcela jisté, že nyní bych vytvořil naprosto odlišné oratorium než tenkrát.“

Ruku na srdce, tohle sebekritické doznání skladatele je zbytečně příkré. Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské je velmi zajímavá kompozice. Překvapilo mne, jak báječně funguje její dramaturgie, když zazní v promyšleně odstíněném tempovém, agogickém a výrazovém nastudování.

Sopranistka Jana Sibera. (Foto: Ivan Korč)

V prvé řadě bych rád vyzdvihnul sopranistku Janu Siberu. Její výkon totiž snese srovnání s absolutní špičkou, kterou je možné slyšet. Sibera nejen že náročný part Serafa zvládla brilantně technicky, ale vložila do něj i přiléhavý výraz: nepřeháněla to s patosem, odlehčila krkolomné konce frází, nádherně jí vyzněly i stupnicové sekvence v tříčárkované oktávě.

Rovněž podání Richarda Samka bylo do slova a písmene referenční a absolutně dechberoucí. Potěšila mne jeho profesionalita a vroucnost, s níž si tenorista vychutnal a prožil každý jednotlivý tón svého partu. Nádherně znělý projev Samka zaujal přesnou artikulací, témbrovou rozmanitostí a soustředěným dramatickým výkonem. Ani Martin Gurbaľ se v této společnosti neztratil, byť svým basem ztvárnil postavu Petra, jež má v oratoriu nejméně prostoru. Svůj part si ohlídal s řemeslnou pečlivostí a vrozeným charismatem.

Martin Gurbaľ. (Foto: Ivan Korč)

Velké uznání si zaslouží samozřejmě Český filharmonický sbor Brno, který zpíval soustředěně, ale na své obvyklé poměry s větší plasticitou a dynamickou souvztažností. Neslyšel jsem žádná burácející forte, která by smazávala okolní kontext, ale senzitivní a prokreslené hudební fráze, jež korunovalo závěrečné strhující fugato.

Musím říci, že pan dirigent Popelka je pro mne velkým objevem. Jeho osobní kouzlo je vysoce nakažlivé. Ačkoli příliš nevěřím na dirigentskou alchymii, z Popelkovy interpretace jsem nabyl dojem, že Beethovenovu hudbu cítí skvěle, individuálně a s mimořádnou muzikalitou. Janáčkova filharmonie si za svůj výkon zaslouží také pochvalu. Z jejího provedení čišela pozitivita a energie by se dala krájet.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Kdyby se měla udělovat medaile za statečnost, svěřil bych ji Igorovi Františákovi, který ve svém festivalu nechal nervy i srdce a čeká jej velmi napínavý a emotivní průběh. Věřme, že všechno bude jaksepatří. Zahajovací koncert byl reprezentativním a důstojným začátkem a také další koncerty Svatováclavského hudebního festivalu slibují mimořádné hudební zážitky.