Dny nové opery Ostrava vyvrcholily Ayresovou Zahradou: Letošní bienále bylo mimořádně působivé a multižánrové

„Příliš si nelichotím a netroufám si říci, že bych svou tvorbou přinášel do hudebního světa něco zcela nového,“ zamýšlí se nad filozofií tvorby britský skladatel Richard Ayres. Jeho hudba se nejvíce blíží polystylovému principu: kombinuje různorodé hudební styly a slohy, přičemž žádný z nich není dominantní. V jeho skladbách se prolíná hudební tradice s aktuálními trendy, které se vůbec nemusí vztahovat k tzv. vážné hudbě. Fragmenty rockových, elektronických či tanečních rytmicko-melodických postupů tak získávají novou a zajímavou sémantiku.

Jednoduše řečeno, Ayresova hudba stírá rozdíly mezi nějakým vyšším a nižším, uměleckým a klišovitým, mezi moderním a eklektickým. V jeho hudebním labyrintu si na své přijdou staromilci klasiky, rockoví fanoušci, ctitelé estetiky legendárních Monty Pythonů, naivního divadla i ti, kteří historickou hudbu nemusí apod. A hlavně – a to je velmi vzácné – ohromně se u jeho hudby pobavíte.

Opera Č. 50 (Zahrada) vznikla v letech 2017 až 2018 na objednávku souborů AskolSchönberg a London Sinfonietta. Dílo je inspirováno Dantovou Božskou komedií, do níž Ayres implementoval texty Edgara Allana Poea, Williama Shakespeara a dalších literátů. Výsledkem je divadelně-koncertní představení, jež je groteskně fantaskním příběhem muže, který hledá smysl života. Proto se rozhodne prokopat se z vlastní zahrady až do nitra Země, aby našel podzemní svět. Později se muž vydá opačným směrem – tedy vzhůru, aby dosáhl nebes – nicméně, nakonec se ocitá opět ve své zahradě.

Z inscenace Opera Č. 50 (Zahrada). (Foto: M. Popelář)

Svůj „fantasy“ příběh Ayres vyzbrojil poměrně standardním hudebním materiálem, v němž rotovaly různé rytmické paterny a melodické sekvence. Síla jeho konceptu spočívá v dynamice pohybu a promyšlené komunikaci tří bazálních složek: orchestru pod vedením pečlivého a přesného Ferrandise, experimentálního soundtracku, který vnesl do díla nejvíc přítomnosti a skvělého basisty Blooma, jehož výkon byl excelentní. Jeho bezprecedentní spektrum různých hlasových poloh sahalo od profondních basových hloubek až ke groteskním falzetovým výškám a vneslo do hudby osvěžující nadsázku a humor. Existenciální téma v parodickém a sebekritickém kontextu bylo vzdáleno jakémukoli patosu a mělo v Bloomově charismatickém a výrazném pojetí charakter velice zdařilé fúze, která ve mně místy evokovala rockovou operu a progrocková konceptuální alba.

Ayresova kompozice Č. 50 (Zahrada) je příkladem, že když se vlastní vize světa poskládá osobitě, dramaturgicky citlivě a funkčně, může vzniknout originální dílo, které žije vlastním životem. Sluší se ocenit také další inscenační složky, které podpořily sugestivní vyznění díla, ať už to byla režie Jiřího Nekvasila, scéna Davida Baziky či kostýmy Marty Roszkopfové. Všechny aspekty držely perfektně pohromadě a tvořily báječnou synergii. Ayresova skladba konotuje optické vjemy, bylo by nesmírně zajímavé, kdyby hudbu doprovázela také nějaká vizuálně koncepční složka např. výtvarně zdařilá animace. Domnívám se, že by to účin celého díla jen podtrhlo. Vraťme se však z výšin čisté spekulace zpět na pevnou zem.

Festival NODO v letošním roce přinesl spektakulární program. Prezentovaná díla byla nesmírně zajímavá a pojednala celou řadu aktuálních i nadčasových témat, která jsou pro vnímání současného světa a chápání souvislostí signifikantní a důležitá. Precizní organizace, týmová spolupráce a citlivý výběr účinkujících se odrazily na skvělých výkonech, neméně důležitou součástí celkového vyznění byl také důmyslně volený prostor pro každou produkci. Dny nové opery Ostrava jsou připravovány s osobním zaujetím, péčí a mimořádným nasazením, jež se projevuje v celkové kvalitě tohoto festivalu, který lze za jeho dramaturgickou odvahu a nedogmatickou liberálnost řadit k nejvýznamnějším počinům svého druhu v Evropě.