Vítězem ostravského divadelního festivalu Offenzíva se stalo představení Vztek

Den první

Olomoucké Divadlo Na cucky zahájilo festival představením inscenace Opletal v režii svým způsobem věhlasného režiséra Michala Háby. Ten spolu s trojicí herců Růženou Dvořákovou, Ondřejem Jiráčkem a Adamem Jourou otevírá otázku, jakým způsobem se český národ vyrovnává s vlastní historií. Odpověď je spíše nelítostnou obžalobou: s vlastní historií si nevíme rady, pořádně ji neznáme a de facto je nám to jedno, protože nás spíše zajímají obložené chlebíčky. Inscenace pojatá v žánru politického divadla sice občas do tváří diváků přivádí úsměv, ale když skončí, neodchází se z ní v radostné, povznesené a potěšující náladě. Spíše na mysli vytane otázka, k jakému národu to vlastně všichni patříme.

Den druhý

Zrušení představení inscenace Tisíc kusů souboru Plata Company z důvodu karantény jednoho z herců přineslo velké zklamání návštěvníku festivalu. Šlo o velmi očekávaný titul s oprávněnými ambicemi na nejvyšší hodnocení jak ze strany publika, tak odborné kritiky.

Prvním představením druhého dne se tak stala až inscenace Ich bin solo brněnského divadla D´epog. Hlavním problémem tohoto divadelního počinu je mnohoznačná symbolika. V programu se sice píše, že jde o příběh krásného přátelství mezi dvěma výjimečnými zvířecími či lidskými bytostmi, ale použité inscenační prvky dovolují čtení tématu nejrůznějším způsobem. Z jednoho úhlu pohledu může jít o existenciální příběh lidského jedince, může však jít také o provokativní divadlo s tématem sebestřednosti a manipulace, ba dokonce i o politické divadlo namířené na postupy do sebe zahleděných jedinců na piedestalu moci, kteří „krmí“ společnost nechutnostmi pocházejícími z vlastní duše, ba i těla. Co celku nelze upřít, to je vysoká estetická a umělecká kvalita hereckého a pěveckého výkonu hlavního představitele Zdeňka Poláka, velmi zajímavá hudba i scénografie a schopnost vzbudit v publiku silné emoce.

Posledním programovým druhého třetího dne byla autorská pre-apokalyptická idyla z jednoho paneláku v provedení pražského divadla Mir. Theatre and Plata company pod názvem Prefaby dvojice Jakub Masymov a Dominik Migač. Představení pro pouhých sedm diváků odehrávající se na jednom menším umakartovém stole za použití projekce i zvukové techniky je ukázkou technického a interpretačního mistrovství tvůrců. Před očima diváků se rozběhne příběh několika sousedů žijících v paneláku na sídlišti někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století, tedy v době, která je dnes nahlížena mnohým způsobem: jedni vzpomínají s nostalgií na to dobré a hezké, co se dalo zažít i v době komunistické totality, jiní zatracují vše, co s životem v té době bylo spojeno, a v různosti postojů k této historické etapě společnosti bychom mohli ještě pokračovat. Jakub Maksymov a Dominik Migač se snaží ukázat jedno i druhé, dobré i špatné, ošklivé i hezké, a v tom je jedna z velkých předností této inscenace.

Den třetí

Buranteatr Brno: Deep shit / pohybový traktát. Lesklá stříbřitá plocha posetá dlažebními kostkami i většími kamennými kvádry. Diváci jsou usazeni mezi ně. Dva herci, žena a muž, v přibližně hodinové pohybově-taneční kreaci doprovázené hudbou a zpěvem znázorňují lidskou existenci v mnoha jejích podobách a životních situacích. Vyjadřováno je hlavně neustálé prolínání svobody a nesvobody. V programu k inscenaci je vodítko ke čtení tématu: Jean Paul Sarte: „Člověk je svobodný, člověk je svoboda.“ Fyzicky velmi náročný výkon herců občas navozuje tísnivou i úlevnou atmosféru, realizace mezi diváky přináší neopakovatelné okamžiky interakce s publikem. V samotném závěru jsou diváci vyzvání k vytvoření lidského řetězu se spojenýma rukama všech včetně účinkujících. Pak se ozve výstřel a herci padají k zemi. Chce se vykřiknout: „Ne!“ A vzápětí vytane v mysli otázka: „Proč?“ Odpověď si musí každý najít sám.

Následuje představení v žánru nového cirkusu, které s účastníky několikadenního workshopu probíhajícího v Ostravě nacvičily zakladatelky mezinárodní company Cied piods perchéz Stéphanie Aduhirahe a Morgane Widmer. Práce s lanem a zapojení diváků do procesu hledání zrakových vjemů probíhá na několika místech v centru města a končí vyšplháním po laně na balkon budovy Money Bank, kde proběhne malá radostná oslavná párty účinkujících. Dole na náměstí je sice několik desítek diváků včetně náhodně procházející veřejnosti, ale do tance se nikdo moc nepouští. Že by projev jiné mentality? Možná však jen obyčejný a zbytečný ostych.

Závěrečné představení třetího dne probíhá v prostorách Bo Bistra Store na křižovatce Milíčovy ulice a ulice Československých legií. Šest přátel, pět chlapců a jedna dívka, studenti pražské DAMU, se v hodinové produkci baví navzájem a přitom velmi baví publikum. Pod názvem Svědomitě nepřipraveni / My kluci, co spolu chodíme se v rámci připravené osnovy odehraje mnoho naprosto nečekaných situací vznikajících z improvizace a momentálních nápadů. Témata jsou ze života: vztah synů k otci, mužů k ženám i k sobě navzájem, demytizace starodávných pověstí atd. Živé klávesy a společný zpěv vše ozdobí. Spontaneita a hravost vycházející z vysokého stupně kreativity všech projevované tanečním, pohybovým a fyzickým herectvím, ale také schopností mluvního projevu, to vše propojeno velkou mírou komediálního herectví je ukončeno dlouhotrvajícím nadšeným potleskem všech přítomných.

Den čtvrtý, poslední

Místo původně ohlášeného souboru H2O vystoupil taktéž polský soubor, Paradoks Teater při kulturním centru MOKIS Olešnica s inscenací Othello. V režii a podle konceptu Anny Rakowské sehrála příběh ze známé hry W. Shakespeara osmičlenná skupina mladých herců, šest dívek a dva chlapci. Nešlo o věrnou interpretaci Shakespearova textu, spíše o studiové pojednání o tom, kde a z čeho se rodí zlo a jakými cestami proniká do lidské duše. Scénické prostředky, které Paradoks využil, vycházejí z poetiky netradičního divadla pracujícího nejen se slovem a psychologicko-realistickým herectvím, ale také využívající řeč těla, masky a scénickou hudbu. Cílem je autentická výpověď ve vztahu k tématu pojednaném v předloze včetně názoru či postoje inscenačního týmu. Paradox ve svém Othellovi nechá nakonec žít čistou lásku a zabíjí zlo jako takové.

Závěrečné představení bylo zároveň absolutním vrcholem celého festivalu. Pražské Divadlo Kolonie ve spolupráci s A Studiem Rubín uvedlo hru věhlasné dramatičky Elfriede Jelinek Vztek.  V anotaci k inscenaci je psáno: „Karikatura proroka Mohameda na titulní straně časopisu byla záminkou pro mstu, která vyvrcholila teroristickým útokem na redakci časopisu Charlie Hebdo. Byl to útok na lidskou svobodu? A co na to ten „druhý bůh“? Kdo rozhodne o tom, který z bohů je ten opravdový? Díváme se na internetu na popravy zajatců dobrovolně, nebo nás k tomu nutí náš vztek? Je-li Řecko kolébkou moderní civilizace, proč z něj všichni bohové raději utekli? A kde se schovávají? Rozdělujeme se na „my“ a „oni“ a vztekáme se…“  Tři herečky v postavách pomalu stárnoucích intelektuálek vedou v prostředí baru sžíravou debatu o tom, čemu vlastně dnes lidé mohou věřit a o co mají opírat svůj životní postoj. Skvělý text, strhující provedení a žhavá aktuálnost  tématu nenechaly nikoho z přihlížejících diváků chladným.

Výsledky Offenzívy 2020

Cenu diváků získala inscenace My kluci, co spolu chodíme.
Odborná kritika pracující ve složení Sylvie Rubenová-Vůjtková, Tomáš Suchánek a Pavel Gejguš udělila druhé místo inscenaci Prefaby divadla Mir. Theatre and Plata Company.  První místo získala inscenace Vztek divadelního spolku Kolonie z. s. a A Studia Rubín.