NODO v Ostravě, den první: Surrealistická ne-opera a vzrušující loučení se svobodou

Než se zaměříme na aktuální díla, jež v pátek zazněla, rád bych vyjádřil své uznání organizačnímu týmu NODO za to, že logisticky tak náročný podnik (při současných veletočích) vůbec dovedl do finále a nepovolil. Je to skvělé, neboť nová opera je úkaz natolik vzácného ražení a výskytu, že by byla věčná škoda žít jen operní minulostí.

Červená čísla, která na nás jako bubáci vyskakují z médií, nechala návštěvníky festivalu v naprostém klidu, v Divadle Antonína Dvořáka se sešlo velmi početné publikum. Samozřejmě, že v rouškách. Kdo zapomněl svou masku doma, mohl si za 50 korun koupit krásně šitou roušku s emblémem NODO.

Olomouckého Marka Keprta znám jako svého bývalého kolegu z Církevní konzervatoře v Opavě, vynikajícího klavíristu a autora pozoruhodných hudebně-poetických kompozic. Spojení hudby a poezie je v jeho vlastní tvorbě determinantou, která ovlivňuje veškeré dění a pohyb. Z Keprtovy tvorby jsem dosud znal pouze jeho klavírní kompozice, konkrétně Hibiki, Hibiki, vzhmoť! je zřejmě jeho operní prvotinou. Hned jedním dechem by se mělo dodat neoperní prvotinou, protože Keprt své dílo charakterizoval jako „chuťově-čichovou komorní (ne)operu“. Název je inspirován prémiovou japonskou whisky Hibiki, která je rovněž i synonymem pro echo či rezonanci.

Z inscenace Hibiki, Hibiki, vzhmoť! (Foto: M. Popelář)

Jakkoli mám rád nadsázku, musím říci, že pro hudbu sekundární smysly (chuť a čich) neměly v Hibiki – ani přes občasné mlaskání, čichání a polykání – nijak podstatnou funkci. Keprtova (ne)operu je možné vnímat jako jistou koláž citátů a výroků, které se ve velmi volném, ano, přiznejme si, že i v poněkud rozvláčném tempu, zjevovaly v recitaci a pěveckých partech sedmi účinkujících sólistů. Marek Keprt má blízko k surrealismu a jeho libreto bylo koncipováno jako sled nesourodých veršů a útržků heterogenních výpovědí. Diváky pobavil citát ze Světáků: „Ten chlapec namíchal řídkou maltu“ nebo dvojitý imperativ „Nekulmuj!“

Keprtovo libreto se cíleně vyhýbá jakémukoli narativu, je svým způsobem jen jistou „dekorací“ hudby a čistou abstrakcí. Absence principu narace vedla k jisté statičnosti, jejíž strnulost občas komicky narušil objevivší se modrý zajíček, občas luminiscenční stůl v projekci. Abych nezapomněl, na konci více než hodinového díla štípal herec Matěj Kohout sekyrou dřevo.

Ačkoli Keprt dle programu koncipoval svou operu jako „komplexní hudební divadlo“ s komplexitou mělo jeho dílo společného velmi málo. Volnosti v umění nelze klást žádné meze, ale současně si nemůžeme jako posluchači nic nalhávat. Oceňuji velice Keprtovu slovotvornou fantazii, s níž ohýbá významy slov a rozšiřuje sémantické pole jazyka o nové asociace a kontexty. Ovšem na avizovanou devadesátiminutovou operní i neoperní produkci to pro mne osobně bylo trochu málo.

Z inscenace Hibiki, Hibiki, vzhmoť! (Foto: M. Popelář)

Naopak, nelineární charakter Keprtovy hudby, který byl založen na prolínání a prostupování nástrojových barev, mi připadal docela zajímavý. Hudbu Hibiki charakterizovalo pomalé plynutí, primární roli hrály smyčce ve vysokých polohách a glissandových sekvencích, zajímavě byl exponován instrumentář perkusí a v závěru došlo i na jediný obsazený trombon, který však s ohledem na statickou hudební plochu větší napětí nepřinesl. Nevím, do jaké míry Marek Keprt usiloval o humor, jeho hudba místy působila napínavě jako Liškovy filmové partitury z Ďáblovy pasti či Markéty Lazarové Františka Vláčila. Ovšem když vstoupil na scénu modrý zajíček, připadal jsem si jako v nějaké karikatuře Lynchova Twin Peaks. Jestli výsledná dichotomie byla záměrem režiséra Petra Odo Macháčka, pak se podařila obstojně.

Poměrně nenásilně a melismaticky pracuje Keprt ve své opeře s lidským hlasem. Ve svém díle využil i prostorové efekty a situoval jednotlivé sólisty na různá místa, což přispělo k zajímavé zvukovosti jeho díla. Šťastný byl rovněž výběr sólistů: Markéta Israel Večeřová, Vendula Černá, Helena Kalambová, Michal Marhold, Zdeňka Brychtová, Matěj Kohout a Michaela Raisová zvládli své role pod dirigentským vedením Petra Kotíka solidně. Keprtově opeře nelze upřít zajímavost a svým způsobem originalitu. Není to ovšem záležitost, kterou bych osobně musel vyhledat i podruhé.

*

„Chtěla bych svůj hudební prostor utvářet prostřednictvím soustředěných a křehkých gest a zároveň bych jej chtěla násilně rozevřít za použití síly“, říká srbská skladatelka s kanadskou destinací Anna Sokolović o své tvorbě. Jednoaktová opera Svatba pro 6 ženských hlasů na její vlastní libreto je osobitým kompilátem textů srbské lidové poezie. Skladba zazněla pod vedením dirigenta a sbormistra Jurije Galatenka, režie se ujal Jiří Nekvasil, scény David Bazika a kostýmy připravila Marta Roszkopfová.

Dílo je komponováno na objednávku divadla Queen of Puddings Music Theatre a Sokolović tuto nabídku přijala jako možnost prozkoumat tematiku svateb, v jejím případě pak konkrétně večera před samotným obřadem, během něhož se nastávající nevěsta a její kamarádky loučí se svobodou prostřednictvím prastarých rituálů. Kdo čekal pseudofolklorní halekačku s nostalgickou atmosférou, musel být nutně zklamán.

Z inscenace Svatba. (Foto: Martin Popelář)

Sokolović totiž do své Svatby projektovala svou osobní vizi, která je absolutně přítomná, impulzivní a poctivá. Jinými slovy, autorka se nechala archetypálním tématem prostoupit jako hluboce dějinná bytost, jejímž určujícím elementem je čas a jeho rozpínavost až k vlastní smrti, avšak neztratila ze zřetele afinitu k aktuálnímu zření a postavení ženy ve společnosti. Ačkoli její dílo zpracovává tradiční téma, autorka se elegantně vyhnula jakémukoli stereotypu.

Režisér Nekvasil tuto nadčasovost v díle Sokolović odtušil velmi citlivě. Šestici žen na jevišti dal prostor, aby mohly rozvinout gejzír asociací. Oceňuji skvělé kostýmy Marty Roszkopfové, která ústřední postavě Milici propůjčila tvrdě metalovou vizáž, ostatním dámám pak rovněž velmi atraktivní vzhled. Však se také nevdávala žádná folklorní mumie, ale žena ryze přítomná, která má své potřeby, zájmy a preference.

Z inscenace Svatba. (Foto: M. Popelář)

Ačkoli autorka v programu avizuje, že jednotlivé scény nedodržují logiku lineárního narativu, její síť radostných výjevů, zpěvů, různých slovních hříček i odvázaného „paření“ má přesto přirozenou a příjemně odsýpající chronologii. Svatba začíná běžným dnem, v němž probíhají ženské rituály a loučení se svobodou. Zde Sokolović situovala především úžasné a dravé rytmické elementy, které vycházejí z nepravidelného lichého metra srbského folkloru. Kontrastní polohy přinesla noční scenérie s koupáním a spaním, která měla hypnotickou magičnost a efemérní kouzlo také díky úžasnému výkonu Markéty Schaffartzik v ústřední roli nastávající nevěsty Milici.

Sokolović skutečně projevila cit pro komplexní výstavbu díla jako výsostně dramatické události. Sugestivní byla také její práce s hudebním materiálem, která představovala velmi svébytné a konsekventní uchopení archetypálního tématu. V hudební rovině nikdy nešlo o pouhé citace folklorní matérie, nýbrž o velmi osobité přetlumočení lidového idiomu do současného výrazu a gesta.

Z operní inscenace Svatba. (Foto: Martin Popelář)

Tomu odpovídala i orgastická synergie všech šesti zúčastněných sólistek, která se zažije skutečně jen velmi zřídka. Rád bych zdůraznil, že se jednalo o vybrané členky sboru NDM (nikoli sólistky!), který léta skvěle vede a připravuje na nejnáročnější produkce pan Jurij Galatenko. S ohledem na to lze jejich po všech stránkách přesvědčivý výkon hodnotit s největším uznáním a panu dirigentovi poblahopřát k tak výborně sehranému kolektivu. Souhra, semknutost a empatie doslova prýštily z každého gesta a zvuku. Markéta Schaffartzik, Patrícia Smoľáková, Eva Marie Kořená, Ivana Ambrúsová, Lucie Hubená a Tetiana Hryna se báječně sešly a rezonovaly spolu, stejně tak šťastně do svých rolí vnesly i vlastní osobitost a jedinečnost.

V každé chvíli bylo naprosto evidentní, jak obrovskou práci a energii do svého intuitivně přesného výkonu dámy a pan dirigent vtělili. Bylo to živé provedení se vším všudy, žádná stylizace, ale naprosto osobní, emotivní a hyperbolické splynutí s hudebním a myšlenkovým záměrem Sokolović. Během provedení opery pocit výjimečnosti jen narůstal a explozivní přijetí díla nadšeným publikem nenechalo nikoho na pochybách, že tento zážitek byl vskutku neopakovatelný a výjimečný.

Popřejme NODO i do dalších dnů podobně umělecky zdařilé inscenace, které jsou jasným svědectvím o tom, že současná opera je útvar živoucí a organický. Pokud samozřejmě za ním stojí osobnost, jež ji dokáže naplnit vědomím souvislostí.