Marek Kozák: Hudba je komplexní záležitost a často se ve snaze o dokonalost zapomíná na přirozenost

Marku, pocházíš z Brušperku. Tedy z města, jehož hudební mapu nejvýrazněji ovlivnil skladatel Josef Matěj… Vzpomínáš si na něj?

Jožka Matěj, nebo taky PeMa, jak se mu v Brušperku říkávalo, zemřel o rok dříve, než jsem se já narodil. Potkat jsme se tudíž nestihli. Pamatuji si však na jednu z hodin rozboru skladeb u Otomara Kvěcha. Když zjistil, že pocházím z Brušperku, hned začal vzpomínat na svého staršího skladatelského kolegu a vyprávěl mi mnoho zábavných historek.

Váží tě k rodnému městu dobré vzpomínky? Tady ses poprvé seznámil s hudbou a začal jsi hrát na klavír, je tomu tak?

Samozřejmě. Nejen na klavír, ale také na varhany v místním kostele. Pocházím z muzikantské rodiny, byla to tak trochu „samozřejmost“.

Následně vedly tvé kroky na Janáčkovu konzervatoř, kde jsi studoval hru na klavír a současně varhany. Proč ses rozhodl pro dva tyto dva nástroje a kdy ve tvém životě začal hrát klavír prim?

Původně jsem se na konzervatoř hlásil na varhany. Paní profesorka Martina Zelová, která mne na varhany učila od devíti let, však měla jakési tušení, že bych neměl klavír úplně zavrhnout, a proto mne jednoho dne zavedla ke své dobré kamarádce Monice Tugendliebové. Nejdříve se mi do klavíru moc nechtělo, ale s odstupem času jsem jí moc vděčný. Málokterý kantor by se navíc rozdělil o svého žáka. Ona sama byla v mládí nadšenou klavíristkou. Obě mé profesorky studovaly klavír u Zdeňka Stibora, který letos oslavuje 90 let.

Na HAMU jsi studoval u legendy českého klavíru Ivana Klánského. Jak bys charakterizoval svůj vztah k panu Klánskému? Je pro tebe trvalou inspirací?

Troufám si říct, že pan profesor Klánský je trvalou inspirací všem klavíristům. Jsem moc rád, že u něj můžu pokračovat v doktorandském studiu. Fascinuje mne jeho šíře zájmů a řekl bych téměř kouzelnická schopnost poradit komukoliv na jakékoliv úrovni a vždy najít nejrychlejší řešení problému. Nikoho jemu podobného jsem zatím nepotkal.

Nedílnou součástí tvé profesní dráhy je účast na klavírních soutěžích. Než se zaměříme na tvé úspěchy, zajímalo by mne, jak jsi na tom s trémou?

Naštěstí trémou příliš netrpím.

Patrně nejvýraznější úspěch jsi zaregistroval semifinálovou účastí v slavné chopinovské soutěži ve Varšavě. Co ve tvém životě změnila, pomohla ti tato zkušenost k dalším úspěchům, např. k vítězství v Brémách o pár let později?

Změnila jistě mnoho. Jedná se o nejslavnější a taky nejsledovanější soutěž na světě. Po soutěži jsem měl více příležitostí a koncertních nabídek. To samo o sobě každému muzikantovi pomůže. Člověk získává zkušenosti, učí se pracovat s různými nástroji, akustikou atd.

Co je konkrétně pro tebe největším přínosem soutěžních klání?

Pro mne osobně je to asi setkání a možnost zahrát těm nejlepším světovým klavíristům. Málokdy se člověku podaří hrát ve velkém sále Varšavské filharmonie, když na balkoně sedí Martha Argerich, Garrick Ohlsson, Dang Thai Son a mnoho dalších. Často jsem i na jiných soutěžích zažil tzv. setkání s porotci po soutěži, kdy soutěžící mají možnost získat od porotců zpětnou vazbu. Je zajímavé a obohacující slyšet jejich názory.

V současnosti je mnoho technicky bezchybných pianistů, kteří ovšem neumí s nástrojem pracovat barevně, necítí fráze a nedokážou nástroj takříkajíc rozezpívat. Čím to je?

Nedávno jsem nad tím také přemýšlel. Myslím, že je to problém nejen klavíristů, ale také dalších instrumentalistů. Hudba je komplexní záležitost a často se ve snaze o dokonalost zapomíná na přirozenost. Možná moc přemýšlíme. Říká se, že nejpřirozenější nástroj je lidský hlas. Uvědomil jsem si to v praxi před pár dny, kdy jsem zkoušel na koncert s Lukášem Bařákem a jeho přítelkyní. Oba jsou skvělí pěvci. Během zkoušky jsem měl pocit absolutního souznění a vše bylo jasné. Stačilo naslouchat hudbě, nemuseli jsme vymýšlet žádnou agogiku. Takové okamžiky jsou velmi vzácné a není jich mnoho. Už Chopin obdivoval lidský hlas a miloval operu. Jsem přesvědčený, že on cítil fráze přirozeně a klavír rozezpívat uměl (úsměv).

Na svém kontě máš debutové CD, kde lze najít také Kejklíře, virtuózní dílo současného skladatele Adama Skoumala. Znamená to, že ti není ani současná hudba cizí?

Rozhodně není. Musím říct, že jsem se současné hudbě dříve mnohem více bránil. V rámci klavírních soutěží však člověk téměř vždy dostane povinnou skladbu od současného skladatele. Často to byl nejdřív boj a musel jsem si říkat: „Přece tu soutěž nevzdám kvůli moderně!“ Nakonec se mi moderny začaly líbit – některé více, některé méně. S mnoha autory jsem se také osobně seznámil. Kejklíř Adam Skoumala, který byl povinnou skladbu v rámci Pražského jara 2016, se natrvalo usadil v mém repertoáru a musím říct, že má velký ohlas i ve světě. Mnoho klavíristů mne prosilo o notový materiál.

Řada koncertních klavíristů se realizuje také v různých komorních souborech. Sbíráš i tyto zkušenosti?

Jak už jsem zmínil, spolupracuji občas s barytonistou Lukášem Bařákem. V pravidelně hrajícím komorním souboru nefiguruji, což však neznamená, že se to nemůže v budoucnu změnit.

Vždy mě zajímala otázka, jestli se může v současnosti klasický pianista uživit koncertováním. Co myslíš?

Záleží to na mnoha okolnostech. U nás je běžné, že každý klavírista (snad s výjimkou Lukáše Vondráčka) působí více či méně i pedagogicky.

Jaké jsou tvé umělecké plány pro budoucnost? Co tě čeká a snad i nemine?

Po Svatováclavském hudebním festivalu mne čeká vystoupení na Dvořákově Praze, kde vystoupím v rámci projektu, který uvádí kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka v rámci jednoho dne. Začátkem října mne pak čeká natáčení Klavírního koncertu Vítězslavy Kaprálové se SOČRem a několik recitálů u nás. Zahraniční koncerty jsou zatím odloženy na příští rok. V prosinci pak s Komorní filharmonií Pardubice zahraji téměř zapomenutý Klavírní koncert f moll Karla Kovařovice v Praze. V příštím roce Klavírní koncert g moll Antonína Dvořáka a další.

Proč myslíš, že byl Kovařovicův klavírní koncert zapomenut? Respektive, má jeho hudba co říci dnešnímu posluchači?

Těžko říci. Kovařovice dnes známe hlavně díky jeho působení v operním světě. Jeho klavírní koncert je zřejmě jediné dílo koncertantního charakteru, které napsal. Rozhodně to nebyl typ univerzálního skladatele jako třeba Antonín Dvořák, který geniálně pokryl prakticky všechny hudební oblasti. Na druhou stranu byl Kovařovic vynikající klavírista – premiéroval mimo jiné Dvořákův klavírní kvintet. Myslím, že si Kovařovicův klavírní koncert zaslouží nové provedení. Je to tak trochu unikát. Forma klavírního koncertu přilákala u nás v druhé půli 19. století pouze Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka a právě Karla Kovařovice. Jeho koncert je dle mého názoru srovnatelný s ostatními velikány. Má vše, co pozdně romantická hudba potřebuje. Ostatně, můžete se přijít sami přesvědčit 8. prosince do Prahy!

V rámci Svatováclavského hudebního festivalu vystoupíš v klavírním recitálu. Co svým posluchačům zahraješ?

V první polovině koncertu zazní vrcholné sonáty Josepha Haydna a Ludviga van Beethovena. Druhá polovina bude patřit hudbě Johanna Sebastiana Bacha a jeho Francouzské suitě G dur a slavné Busoniho transkripci Chaconny d moll z houslové partity.

V současnosti je stále běžnější, že umělec navodí s publikem i nehudební kontakt formou moderátorského dialogu s publikem. Můžeme něco takového očekávat i u tebe?

To nevím. Já si myslím, že na velká podia to nepatří. Jiná situace je v komorním prostředí, kdy interpret chce posluchače upozornit na nějakou zajímavost.

Koronavirová krize otřásla celým koncertním životem a kulturou této země. Jak se díváš na přísné restrikce zaměřené na kulturní akce, když koupaliště a jiné letní radovánky bezstarostně praskají ve všech? Přijde ti to adekvátní?

Nepřijde. V naší zemi však zatím nefunguje stejný metr na kulturní akce a například koupaliště, případně velká nákupní centra. Na druhou stranu celá tato situace je pro všechny nová a každý národ se k omezením staví po svém.

Jaký je tvůj odhad dalších událostí v kultuře, myslíš, že koncerty na podzim proběhnou bez omezení?

Tady by se asi hodil více jeden vtip, který jsem nedávno slyšel. Ptají se lidi známého imunologa: „Pane doktore, jak dlouho tady bude ještě ten koronavirus?“ On odpoví: „Nezlobte se, já jsem lékař, a ne politik“. Je to myšleno samozřejmě s trochou nadsázky. Rozhodně nechci zlehčovat koronavirovou epidemii. Na druhou stranu si myslím, že omezením koncertů se koronaviru nezbavíme. Navíc – hudba přece léčí!

S tím souhlasím. Navíc se mi potvrdilo osobně, že v současnosti publikum kašlat na koncertech neuslyšíš! Můžeš nyní pozvat čtenáře na svůj recitál v rámci Svatováclavského hudebního festivalu v Husově sboru ve Slezské Ostravě, který se uskuteční 4. září od 19 hodin. Co bys jim vzkázal?

Velice si vážím pozvání na tento festival. Na každý koncert v Ostravě se moc těším. Rád bych tento koncert věnoval svému pedagogickému dědečkovi – profesorovi mých profesorek Zdeňku Stiborovi, který letos v říjnu oslaví 90. narozeniny.