Literární festival Inverze nabral v nových prostorách na břehu Ostravice sílu divoké řeky

Průměrně řekou Ostravicí u Sýkorova mostu v centru Ostravy proteče asi 12 tisíc litrů vody za sekundu, v průběhu třetího ročníku literárního festivalu Inverze však korytem řeky v jednu chvíli proudilo až 160 tisíc litrů vody za vteřinu (v noci z 20. na 21. srpna). Kde je přítomna současná literatura, tam zkrátka běsní živly!

Provoz u řeky. (Foto: Ivan Mottýl)

„Statisticky jsme národem, který si knih odedávna váží a umí jich užívat, přinejmenším ve srovnání s výsledky obdobných statistik z jiných zemí,“ uvedl svoji sobotní literární Paseku básník Petr Hruška. Jeho fejeton sice skončil mnohem pesimističtěji, než jak započal, ale z milosrdných důvodů nebudeme více prozrazovat. Třetí ročník Inverze totiž opět prokázal, že Ostraváci mají literární festivaly mimořádně rádi. A sotva skončil Měsíc autorského čtení, vrhli se na Inverzi.

Paseka Petra Hrušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Publikum Inverze je mladé, pětatřicátník už je postarším návštěvníkem a padesátník kmetem. „Nenávidím staré básníky! Zvlášť ty staré básníky, kteří odvolávají / kteří se chodí radit s jinými starými básníky / kteří mluví o svém mládí šeptem. / A říkají – Já to napsal, ale to bylo tehdy, to bylo tenkrát,“ veršoval kdysi Gregory Corso, slavný americký básník Beat generation v textu příznačně nazvaném Je mi pětadvacet.

Autorovi této reflexe o letošní Inverzi už bylo padesát, a proto je přesvědčen, že objektivnější text by napsal nějaký pětadvacátník, třeba básník Radek Touš. Stařec má tendence spíš srovnávat. To bylo tehdy, to bylo tenkrát… Na počátku devadesátých let v Ostravě jedna literní akce střídala druhou, nesly třeba názvy Literární harenda, Literární cirkus a Literární panika. Účastníkům bylo tehdy kolem pětadvaceti a nesnášeli staré básníky, možná padesátníky dokonce nenáviděli, jak píše Gregory Corso.

Martin Reiner (vpravo) na Inverzi. (Foto: Ivan Mottýl)

Generace Inverze je svým způsobem tolerantnější, na festivalu se letos chodilo i na staré bardy. „Očekával jsem, že v sále bude sedět maximálně sedm diváků, proto jsem přivezl jen pět knížek,“ přiznal se básník, vydavatel a majitel nakladatelství Druhé město Martin Reiner, když na Inverzi představoval monografii o streetartovém umělci z Brna, jenž si říká Timo. V klubu Pant, kde se prezentace uskutečnila, ovšem bylo plno. Šestapadesátiletý Reiner byl překvapen, jak se nejmladší generace zajímá o dílo asi čtyřicetiletého grafiťáka, který dnes žije hlavně z veřejných zakázek. Vzdor mládí je dávno fuč…

Divadlo Feste z Brna.

Inverze je multižánrový festival opírající se o dobré knížky. Třeba Divadlo Feste se opřelo o slavné drama R.U.R. Karla Čapka, kterému dal novou podobu Jiří Honzírek. Je to „orwelovština“ namíchaná s českým klasikem do blízké budoucnosti, kdy ale informace o občanech stále sbírá hlasový asistent Amazon Alexa. Dnešní generace padesát plus se v době kolem maturity obávala odposlouchávacích zařízení tajné policie (StB) a spojoval ji společný nepřítel, kterým byl komunistický režim. Honzírkovo působivé drama bojuje s komplikovanějším protivníkem, se zájmy globálních oligarchů, kteří chtějí zbytečně nákladného člověka nahradit roboty. A není snad třeba připomínat, že autorem slova robot byl právě Karel Čapek.

Diskuse s T. Vůjtkem a V. Marhoulem. (Foto: I. Mottýl)

Pod ostravským nábřežím v Malé Kodani se valila divoká Ostravice a režisér Václav Marhoul (mimo jiné filmu Nabarvené ptáče) vedl dialog s ostravským dramatikem Tomášem Vůjtkem o smyslu dějin. A jejich přepisování. Diskusi řídil Filip Koryta, hlavní moderátor Inverze a také populární slamer Dr. Filipitch. A s hodně odrostlými padesátníky ji vedl z pozice své generace, o to zajímavější to byla beseda. Dotazy o třicet let mladšího moderátora jsou samozřejmě dosti jiné, než kdyby je kladl Marhoulův a Vůjtkův vrstevník.

Vůjtek i Marhoul se netajili skepsí, že si evropské národy neberou z dějin téměř žádné poučení. A pořád se opakuji staré chyby. Vyhnání, odsuny, diktatury, bezejmenné davy, války. „Jen se mění kulisy, ale jinak je to pořád stejné,“ pesimisticky pravil Václav Marhoul. První válka, druhá válka, holocaust, komunismus, genocidy v Jugoslávii v devadesátých letech, bratrovražedná válka na Ukrajině, střelba do demonstrantů v Bělorusku. Jedno divné století za námi, druhé divné století prožíváme.

Josef Rauvolf a Bianca Bellová. (Foto: Ivan Mottýl)

Básnící Zajíc, Škrob a Malijevský a jejich protest proti spárům korporátů. Čtení Karin Lednické přímo v Šikmém kostele. Literáti Bianca Bellová a Josef Rauvolf v novém sále Provozu u řeky. Recitace na střeše klubu Dock, kterou organizátoři nazvali Střecha světa a někteří přítomní tvrdili, že je odtud vidět až do Běloruska anebo do Himalájí. Zmrtvýchvstání Paseky Petra Hrušky, za kterou se mnozí přimlouvají, aby se po „lesní“ anabázi natrvalo přestěhovala právě do Provozu. To vše byla letošní Inverze.

Pohled ze Střechy světa. (Foto: I. Mottýl)

Hodně muziky (Luciana a další), ale především současné literatury (s výjimkou skvělého historického pásma o poetistické skupině Devětsil, za kterým stál básník Roman Polách). A k tomu hafo vody v divoce klokotající Ostravici, v jednu chvílí to opravdu bylo 160 tisíc litrů vody za sekundu. Sílu řeky a literárního festivalu Inverze proto není radno podceňovat.