Velká letní anketa Ostravanu: Co právě čtou Tomáš Vůjtek, Dominik Bárt, Radovan Lipus a další

Oskar Mainx (literární vědec a redaktor vydavatelství  Protimluv): Co čtu toto léto? I když jsem se z řady důvodů nedostal ke knížkám tak často, jak bych chtěl, přece jen občas o knihu  zavadím. Do konce roku bychom měli v Protimluvu vydávat výběr z textů prešovského rodáka Víťa Staviarského, jednoho z nejznámějších slovenských prozaiků. Na knize se budu redakčně podílet, a tak si Víťovy knížky znova pročítám. V češtině vyšla zatím jeho drobná, ale o to silnější novelka Kivader (Pavel Mervart, 2007).  Další prózy jsou už ve slovenštině, za všechny např. vypravěčsky skvělé Kale topánky (2012), novela Rinaldova cesta (2015) nebo trojice próz Kšeft (2019). Víťo nás uvádí do atmosféry východního Slovenska, s jarmarky, bizarními postavičkami a světem romských osad, kde se čas zastavil podobně jako v těch chasidských v Haliči. Síla jeho vyprávění je ve schopnosti vystavět poutavý příběh, v dialogu a plastické kresbě postav. Věci jsou to silné, ale i nadmíru čtivé. Takže doporučuji.

Ondřej Hložek (básník): Čtenářsky se probírám novými věcmi z nově vzniklého nakladatelství Dobrý důvod, kde redaktora dělá Radek Štěpánek. Knihy jsou zajímavé, velice mě potěšilo vydání Jana Frolíka. Četl jsem jedním dechem i Lanovku nad Landekem Petra Čichoně, po dlouhé době kniha, kterou jsem přečetl na jeden zátah. Probírám se také staršími věcmi Víta Slívy, oživuji si kopce nad Hradcem a vzpomínám na letní setkání na Boudě u autora. Hodně čtu Holana a Zahradníčka, Demla a Halase a vracím se k moderně. Jinak obdivně hledím na básně sbírky Diagnóza Petra Ligockého, jeho prvotiny. A Sesuv noci Jana Sojky. Těším se na literární podzim, snad přibudou další dobré knihy. A až mi laskavě Alžběta Luňáčková zašle i svou prvotinu, budu jistě dokonale omámen.

Radovan Lipus (režisér): Sežehnut hluboce a trpce fascinující Netrpělivostí srdce Stefana Zweiga. Drtivá pustošivost slabošství a soucitu tehdy a tam. Dnes i tu. A zcela nový objev, kontroverzní člověk, zapomenutý brilantní prozaik Bruno Brehm, jeho Smějícím se bohem jsem byl po musilovsku zasažen. A do třetice šumná a veliká radost zcela, a to z Karin Lednické a jejího obdivuhodného debutu Šikmý kostel. Kdybych byl ještě v Ostravě, okamžitě bych podle toho chtěl točit film nebo dělat divadelní inscenaci. P.S.: Ovšem nejaktuálnější psychodrama pro divadelního režiséra se jmenuje COVID 19 se prý vrací…

Dominik Bárt (básník a student bohemistiky): Čtu teď debuty a mladší autory. Například debut Alžběty Luňáčkové Pravý úhel je nesmírně podařený, imponoval mi cit pro jazyk a komplexnost syžetu. Prošel jsem všechny debuty vzešlé z Literární soutěže Františka Halase: velmi mne zaujalo V zahradách Michaely Horynové a Rhizomy Marka Torčíka, z těch promlouvalo cosi z pozdní tvorby Blatného. Jediná sbírka Kláry Šmejkalové mne neoslovila kvůli svému mnohomluvnému abstraktnímu lyrizování.

Z knih etablovaných: Niterně podnětná byla antologie Krátká báseň od Zdeňka Volfa, člověk zde pociťuje, jak nezvažitelně nosný verš může být. Z prózy nutno vyzdvihnout nový román Petra Čichoně Lanovka nad Landekem. A naopak mne nudila, až namíchla poslední sbírka Víta Slívy pro svou patetickou mimočasovost. Poetika autora je už příliš dlouho stejná, příliš mimo každodenní svět, příliš smrti, patosu, andělů, rájů, pekel. Stejné zklamání jsem zažil s poslední sbírkou Petra Motýla To by se mi líbilo, jež na mě působila jako prostá nomenklatura povrchních popisů okolí, opět s přehršlí andělíčků a bohů, nadmíru mimo každodenní prožívání bez schopnosti promluvit.

Vít Slíva (básník): Podobně jako mě v loňském létě uchvátila australská muzikoložka Janice B. Stockigtová monografií o Janu Dismasi Zelenkovi, tak mě letos ohromuje britský muzikolog John Tyrrell prvním dílem rozsáhlé monografie o Leoši Janáčkovi Osiřelý kos: hora informací, důkladnost a přesnost zpracování (takříkajíc německá) a krom toho lahodně čtivý styl (to zřejmě i díky překladateli Tomáši Suchomelovi)!

Důkladností se vyznačuje i zpracování podstatné části korespondence Vladimíra Holana z pera mladého literárního badatele Martina Dvořáka. Svazek se jmenuje Umlkám do čekání a obsahuje i editorovu studii o souvislostech básníkova života a díla, jak se odrážejí v korespondenci s významnými představiteli české kultury. Pro mě jsou v edici obzvlášť cenné pasáže, které svědčí o Holanově hledání, nalézání, ale i ztrácení duchovních hodnot a jistot.

Hana Puchová (malířka a pedagožka): S tou koronou jsem se dost rozkoukala na HBO a mám tedy už ostudně dlouho rozečteny Deníky Wirginie Woolfové a Doktora Živaga Borise Pasternaka.

Irena Šťastná (básnířka a knihovnice): Sofi Oksanen – Babyé Jane: ponor do toxického vztahu dvou žen. Kdy nelze spolu. Kdy nelze bez sebe. Když se do věci navíc vměšuje psychické onemocnění, jež křiví už tak dost komplikovanou realitu. A je-li zdrojem peněz pro obě hrdinky použité dámské prádlo, pak je hnacím motorkem četby i jistá pikanterie. A aby bylo dramatickému oblouku učiněno zadost, zjišťujeme, že celou dobu hýbal dějem ještě někdo třetí. Žena, samozřejmě.

Tomáš Vůjtek (dramatik a dramaturg): Poslední dobou jsem „ležel“ v románech Oty Filipa, neb jsem připravoval divadelní adaptaci jeho Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Myslím, že Ostrava v jeho podání je docela magická, ale i svým způsobem prokletá a zakletá. Grass napsal Plechový bubínek, Filip Lapáčka. Oba z lásky. Z té lásky, která bolí. Tahle bolest mě naplňuje. Z obdobných důvodů (čili pracovních) jsem pročítal paměti dramatika Václava Štecha, v nichž jsem se s jistým úžasem pročetl až k poznání, že divadelní poměry se u nás za sto let nijak výrazně nezměnily. Od téhož autora jsem přečetl i hit mého čtenářského léta, brožurku Český katechismus. Jde o jakýsi souhrn všeho nezbytného, co by měl vlastenecky smýšlející Čech z konce devatenáctého století míti v malíku. Velmi poučné. A taky jsem četl básně mého kamaráda Mirka Olšovského z jeho nové sbírky Tahiti v hlavě. Další z jeho krásně marných pokusů zachytit ve fragmentech veškerenstvo. Hezké.

Petr Hruška (básník): V červenci jsem knihy příliš nečetl, neboť jsem intenzivně poslouchal, jak z nich čte někdo jiný. Probíhal tradiční Měsíc autorského čtení, festival, který v Ostravě konečně našel to správné místo a organizační zázemí v Divadle 12. Letos hostil maďarské spisovatelky a spisovatele. Ideální příležitost seřídit si optiku a uvědomit si, že Márai a Esterházy k povědomí o literatuře našich skorosousedů fakt nestačí. Příležitost, kterou mnozí „znalci“ literatury ovšem nechali jako obvykle bez zájmu uplynout. Překvapil mne něžný smysl pro humor a hravost, jež jsem s maďarskou literaturou dosud příliš nespojoval. Nepřekvapila mne noblesa a šarm, který jsem s maďarskými literátkami a literáty vždycky spojoval. A skutečně mne ohromila profesionalita i vynalézavost tlumočníků a moderátorů maďarských čtení a besed, pánů László Kovácse a Roberta Svobody. V srpnu už zase čtu knihy sám. Třeba dlouhé povídky Alice Ann Munrooové. Ta schopnost nepoklesnout v napětí až do poslední věty! A dovednost zobrazovat člověka takového, jakým je především: tedy podivným.

Filip Klega (básník): Hitem letošního léta je pro mne samozřejmě nový román Petra Čichoně Lanovka nad Landekem. Nechci se pouštět do žádných recenzí, jen bych dal radu případným čtenářům, aby knihu přečetli v kuse, ideálně zhltli jedním dechem, celkový dojem je pak ucelenější. Momentálně se prokousávám monografií o Janu Žižkovi, kterou napsal Petr Čornej. Do období husitství v dějinách jsem úplný blázen, takže tuto odbornou publikaci čtu téměř jako historický román. Na této knize oceňuji zejména způsob, jakým je napsána: styl předávání informací a jazyk je naprosto srozumitelný, takže není třeba být historikem, abyste si knihu náležitě užili. A potom samozřejmě poezie, všechno možné, od webových stránek, přes nápisy na stěnách až po knihy tištěné. Největším překvapením pro mne však byly básně Romana Krištofa, které jsem měl tu čest číst přímo z rukopisu.

Petr Čichoň (spisovatel a architekt): Čtu si kontroverzní román, který jsem si chtěl přečíst už dávno, jmenuje se Kůže a je od Curzia Malaparte. To byl takový, alespoň pro mě, italský Hemningway. Raději bych ovšem navštívil jeho fantastickou vilu na ostrově Capri, kterou si sám navrhl. Villa Malaparte.

Jan Malura (vedoucí Katedry české literatury a literární vědy Ostravské univerzity): Během léta jsem četl novinky i doháněl dluhy. Koho trochu zajímá balet a intenzivně prožíval devadesátá léta, neměl by minout Baletky Miřenky Čechové. Literárně to není žádný průlom, ale knížka je to spontánní a těch nebohých holek vám bude fakt líto. A konečně jsem přečetl duchaplný román Němce Daniela Kehlmanna Vyměřování světa o dvou heroických německých vědcích z počátku 19. století, podivínech Gaussovi a Humboldtovi. Škoda, že se podobně inteligentní historická próza nepěstuje dneska u nás. Z novinek mě zklamaly Tiché roky Aleny Mornštajnové, dobře rozehraný příběh začne v polovině vypravěčsky skřípat, hlavně kvůli několika přepjatým, nelogickým dějovým nápadům. A zklamal mě i Dar Vladimíra Nabokova, který jsem si plánoval už dlouho přečíst, protože od Nabokova znám pár strhujících knížek, ale toto je sebestředná literární exhibice, odložil jsem v polovině.

Odložit se naopak nedají Hodiny z olova Radky Denemarkové. Do těch sedmi set padesáti stran je nasoukáno leccos ze současného světa, není to jen román o Číně, kde se „políbilo to nejhorší z kapitalismu a komunismu“, Čína je tu jakési vypouklé zrcadlo Evropy. Je to román o tom, co se dneska děje s lidmi v Čechách a v Evropě a jaký ďábel nás dneska pokouší (vyhoření, lhostejnost, ekonomický pragmatismus, ochota nechat se zotročovat technologiemi). Může vás rozčilovat mozaikovitá forma, v níž má kromě několika příběhů místo třeba i přímočaré a občas patetické poučování, ale nedá vám to spát, je to apel, politický román v tom nejlepším slova smyslu. Z dalších knižních gigantů jsem nedávno přečetl monografii Petra Čorneje o Janu Žižkovi. Nepochybně životní dílo skvělého českého historika. Je to vlastně velmi staromódní kniha, která pojímá psaní o dějinách jako vyprávění pravdivého a zároveň čtivého příběhu, ne jako sofistikovanou akademickou rozpravu o tom, že pravdy se stejně nelze dobrat. Naopak jsem nečetl a v nejbližší době určitě číst nebudu Novákův špalek o Kunderovi. Během léta jsem četl a slyšel tolik kunderovských rozhovorů a rozhovorů s autorem, recenzí a glos k tématu, že už mi to bohatě stačí. Velký humbuk, ale co je vlastně na Kunderovi tak strašně zajímavého?

Monika Horsáková (vedoucí Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby Slezské univerzity): Zmíním dvě knihy, které jsem dříve několikrát slyšela v rámci autorských čtení na křtech či na Měsíci autorského čtení a které jsem si konečně mohla o prázdninách zevrubněji pročíst. Obě jsou básnické sbírky, byť stojící na jiných pólech přístupu k poezii. Tou první je sbírka Radovana Jursy Mezzovoce. Příznačný je pro ni poctivý přístup k básnické tvorbě, řada mezikulturních odkazů. Poezie tady není terapií, ale hledáním souvislostí a nečekaných obrazů z každodenního života – třeba z čekání v koloně na Rudné. Druhou knihou je Struska Ivana Motýla a Petra Szyrokého. Poezie v komiksu. Přímá a nekompromisní. Kniha, která mě uhranula textem i obrazem. Budu se k ní vracet.

Radovan Jursa (básník a kardiochirurg Fakultní nemocnice Ostrava): Minulé úterý jsem měl nečekaně volnější den, práci na zahradě jsem prokládal četbou Celého života Jana Zábrany. Zůstal jsem u něj i večer, dokud se mi nezačaly zavírat oči. V tu chvíli odkládám knihu, zhasnu a nasadím sluchátka.  Trápí mě zlozvyk, poslouchám přes noc audioknihy. Zrovna mám, vlastně měl jsem, rozposlouchanou Nesmrtelnost. Ale po jedné větě jsem to musel vypnout. Nešlo to, Kundera nebyl hoden. Zábrana nastavil kritéria, během dne ve mně vytvořil myšlenkový svět, do kterého Kundera nemohl vstoupit. Mám ho rád, ale teď to nešlo. Byla to intuitivní, živelná reakce. Shodou okolností ležel na stolku i Proces, zkusil jsem to. Stačil okamžik a moje mysl předla jako kočka. Vůbec nešlo o obsah, rozhodla jediná věta. Franz Kafka byl více než hoden. Jako bych celý ten algoritmus pozoroval zvenku, nemohl jsem jinak. Prostě silný čtenářský zážitek.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Z nedávno přečtených knih jsem vybral šest, které mě zaujaly, a rád je k přečtení doporučím. Navíc se mi těch šest knih rozděluje do dvou tematických okruhů, každý po třech. Pořadí knih je dáno dobou přečtení, od nejčerstvěji přečtených. Pavel Veselý – Čárlí, kluk z fary, zaujalo mě jeho objevování, ale i odcházení. Kamila Hladká – Hornické vdovy. Karin Lednická – Šikmý kostel. Druhý okruh se dotýká  nějakým způsobem Izraele, což je téma, které mě v posledních letech silně zajímá a oslovuje. První autorka je z Belgie, Margot Vanderstraeten – Mazl tov: Má léta u ortodoxní židovské rodiny. A další dva jsou výborní autoři izraelští a jejich knihy: Asaf Gavron – Smrt v zádech a Amos Oz – Mezi svými. Všechny ty knihy doporučuji k přečtení. Jsou dobré, úctyhodné, inspirativní. Každá svým způsobem a jsem za setkání s nimi rád.

Martin Tomášek (literární vědec a pedagog Ostravské univerzity):  Dovolená je jediný čas, kdy si mohu číst, aniž bych číst musel. Letos jsem na pobřeží Jónského moře meditoval s knihou Henryho Davida Thoreaua Týden na řekách Concord a Merrimack, trochu se potrápil s Davidem
Abramem (Becoming Animal) a Peterem Wohllebenem (Walks in the Wild. A guide through the forest) a po boku Bilboa Bagginse (Pytlíka) se prodral Mirkwoodem (Temným hvozdem) – od minulého léta totiž učítám stránku po stránce z anglického originálu Hobita aneb Cesty tam a zase zpátky a je to vždy velké dobrodružství. Největším zážitkem byla tentokrát ale Murakamiho Kafka na pobřeží, jak pro kvalitu románu, tak pro způsob jeho „čtení“. Příběh mi kousek po kousku vyprávěla žena během plavání v moři a já pak na pobřeží – když se slunila a já zrovna neměl sílu zápasit s angličtinou -hltal scény, na které mě její líčení navnadilo. Vřele doporučuji. Potřebujete ovšem skvělý text, skvělou ženu a moře.“

Petr Ligocký (básník a redaktor nakladatelství Protimluv): Musím říct, že v poslední době jsem, co se týká výběru knih, poněkud přesedlal. Po tom, co jsem několik let intenzivně načítal tvorbu různých literárních buřičů a outsiderů, jsem se teď začal soustředit na díla velkých klasiků světové literatury. V posledních dvou týdnech se již poněkolikáté vracím ke sbírce Lidé na mostě (Ludzie na moście) významné polské básnířky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Wisławy Szymborské. Ačkoli je to obsahem útlá knížečka, tak jde o myšlenkově nesmírně hlubokou záležitost. Poezie Szymborské se zdá na první pohled velmi prostá, místy, řekl bych až dokonce banální, proniká ji ale hluboký intelektualismus a snaha o zodpovězení mnoha zásadních existenciálně-filozofických otázek.

Co se týká prózy, pustil jsem se do románu Dědicové od anglického spisovatele Williama Goldinga. Četl jsem už dříve jeho kultovního Pána much a ten mě nadchnul. Chtěl jsem tedy vědět, jakým směrem se autorova tvorba vyvíjela dále. Dědicové líčí osudy poslední tlupy neandrtálců, která při svém putování naráží na bytosti na vyšším vývojovém stupni. Znáte-li zápletku Pána much, můžete se dovtípit, že takovéto setkání nemůže dopadnout dobře a že půjde i v případě tohoto Goldingova románu o dílo analyzující některý z aspektů lidské krutosti. Co mě na této knize ale obzvláště baví, je její jazyk. Je obdivuhodné, jak se zde autor dokázal vcítit do role primitivního neandrtálského vypravěče a popsat jeho slovy, věci mu dosud nepoznané.

Kamila Hladká (autorka knižního dokumentu Hornické vdovy): Poslední měsíce se intenzivně věnuji přípravě knihy Sestry, autentické příběhy řeholních sester, tedy čtu především církevní dějiny, literaturu věnující se perzekucím v bývalém Československu a různá svědectví pamětníků. Během té doby jsem přečetla jen několik knih z krásné literatury, z nichž mě pohltil Sběratel od Johna Fowlese, což už je dnes dílo klasické literatury. Poprvé vyšel v Anglii na začátku šedesátých let a u nás pak v Odeonu roku 1988. Psychopatický sběratel motýlů náhodou přijde k dědictví, za které koupí dům na samotě, kam unese a ve sklepě vězní mladou studentku umění, jíž je fascinován. Psychologický thriller, geniální sonda do duší dvou zcela protichůdných lidí, ohromné vnitřní monology, otázky svobody a vězení, krásy a ošklivosti, vysokého a nízkého, hlubokého a povrchního, maloměšťáctví a intelektuality, života a smrti a mnohé další. Velmi osobité, naléhavé až trýznivé dílo.

Roman Polách (básník a pedagog Ostravské univerzity): Nikdy nepíšeme přesně, přesně můžeme jen milovat. Jaroslav Erik Frič těmito svými verši roztrhl naše domácké jistoty i naše tvůrčí sebejistoty. Dochází mi to čím dál tím naléhavěji. V jedné ze svých zhudebněných básní psal JEF o Ostravě jako o neprávem odsouzeném městě – nejenom z tohoto popisu, ale obecně v JEFově tvorbě můžeme cítit jakousi pokornou urputnost svobody a přísný pohled skutečnosti, která opět neméně naléhavě zní z veršů: A jsme tiší, mlčenliví / pamětlivi všech těch nutností / které jsou povinností i svobodou. Je pouze jen a jen na nás, nakolik naložíme s imperativy, jež před nás klade život, a zda je svobodně přijmeme třeba i v nelehkých časech jako naši povinnost vůči světu, ale i vůči našim nejbližším a přátelům, i když občas zhřešíme v nocích „lahvové zeleně“. Pročítal jsem si básně Jaroslava Erika Friče v den jeho nedožitých jednasedmdesátých narozenin.

Prázdninový čas má dvaašedesát dní a za těchto dvaašedesát dní by se vám mohlo třeba příští rok podařit přečíst monumentální román Nezastavitelný den vynikajícího jazzového hudebníka, stejně dobrého literárního kritika a básníka Jana Štolby. Ocitnete se v jakémsi kafkovském světe-polosnu, ve světě všudypřítomných reklam a jiných persvazivních útoků, prazvláštního cirkusu světa. Ve světě, v němž se nedobrovolně dostáváte do zcela absurdních situací a konfliktů, které děláte s pečlivostí tak umanutou a zároveň neuvěřitelně svobodnou, jakou je psána tato kniha-pásmo. Monumentalita knihy není na úkor čtenářského zážitku, naopak si myslím, že je kniha stránku za stránkou umocňována napětím mezi emigrantskými zkušenostmi hlavní postavy, prazvláštní proměnou světa po návratu z emigrace a dalšími peripetiemi onoho nezastavitelného dne našich životů. Příští rok tedy bude stačit, když každý prázdninový den přečtete 12,25 stránky z této parádní knihy.

Nakonec jako každý rok rád připomenu své čtenářské zážitky z Měsíce autorského čtení – trochu s ironickou nadsázkou vytvořili letos pořadatelé festivalu jako „logo“ tohoto ročníku druhé nejdelší maďarské slovo megszentségteleníthetetlenség. Mohli jsme to brát opravdu s úsměvnou nadsázkou jako jakéhosi druhu blízkou exotiku, mohli jsme to interpretovat ale také jako sílu maďarského slova – nakolik je jedno slovo schopno unést tak mnohostranný svět. Opět jsem se obdivoval zahraničním hostům a jejich krásné literatuře, jejich poezii, románům s tématy moderní historie, které úzkostně trápí i nás, ale obdivoval jsem také literaturu s velmi podobným humorem a nakonec i samotným velmi blízkým lidem u restauračních stolků, se kterými je radost si povídat o maďarských rybích polévkách. Příští rok se díky MAČi změní Ostrava uprostřed léta v Reykjavík a myslím, že by u toho neměl nikdo chybět.

Petr Stach (básník a redaktor nakladatelství Protimluv): Brouzdám teď hlavně současnou českou poezií. Tam bylo nejsilnější setkání s Ladislavem Zedníkem, jeho sbírkou Město jeden kámen. A potom Petr Borkovec na všechny možné způsoby – propadl jsem jeho ranním úvahám na Vltavě. Je v tom neskutečný cit pro detail, pro zachycení krásy ve věcech naprosto banálních, v pohozeném klacku, v porcelánovém filtru na kávu, v poezii hotelových snídaní. Ty úvahy jsou navíc často přímo provázané s jeho poezií. To samé v jeho drobné publicistice sebrané v knížce Petříček Sellier & Petříček Bellot. A ještě malý můstek od Borkovce: jedna z těch vltavských úvah je věnována stému výročí narození Ivana Slavíka. Už déle čtu jeho deníky Hory roků. Jsou to silné osobní zpovědí, meditace, někdy si přečtu dvě stránky a knihu odložím, prostě to stačí. Jsou tam ale i zajímavé postřehy nad četbou, návštěvami výstav, divadel… A opět, je to velká radost z jazyka.

David Bátor (básník): Můj čtenářský seznam je velmi pestrý jako můj vnější i vnitřní život. Čtu neustále. V každé volné chvíli mezi vlastním psaním, malováním a organizováním hudebních festivalů. Zahraniční próza: E. L. Doctorow – Vodárna. Henry Miller – Sexus. Henry Miller – Plexus. Zahraniční poezie: Léon-Paul Fargue – Prostory. Charles Bukowski – Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech. John Ashbery – Autoportrét ve vypouklém zrcadle. Česká próza: Radovan Menšík – Vedlejší pokoje. Jaroslav Hašek – Aféra s křečkem a jiné povídky. Ladislav Klíma – Vteřiny věčnosti. Česká Poezie: Jan Zahradníček – Rouška Veroničina. Petr Kabeš – Skanzeny. Pavel Kolmačka – Viděl jsi, že jsi. Zdeněk Volf – Před modlitbou přiložím. Marek Pražák – Hallada o Olejovém městě. Martin Šenkypl – Černý vesmírný popel. Vít Slíva – Cherubín troubí na kost fanfáru.

Katarína Szányi (malířka a pedagožka): Anketa mě stejně jako loni zastihla na východním Slovensku, za oknem mi šumí divoký potok, venku prší, ideální čas ke čtení nebo psaní: Dočetla jsem Ztracený obzor od Jamese Hiltona, starý příběh z konce třicátých let. Klasika, knížka z antikvariátu. Pojmy jako bájná Šangri-La či hora Karakal, daleký Tibet a romantické rozjímání. Druhá kniha Masanobu Fukuokyho Revoluce jednoho stébla už není tak snová, i když kéž by se v naší zemi stala povinnou četbou lidí, kteří to v rámci zemědělství mohou uplatnit a ovlivnit. Japonský farmář, který k zemědělství přistupuje přesně naopak, než jak se to děje u nás. Moc se mi to líbilo.

Další zajímavou knihou, kterou mám rozečtenou, je Moc versus síla, myšleno duchovní moc versus fyzická síla. Velmi podnětná knížka zabývající se stavem vědomí, kineziologií a tím, že přílišného „já“ není nutno. Knížka Kincugi: umění nápravy není jen o opravě keramiky a porcelánu pomocí práškového zlata a pryskyřice, ale i jakýsi návod převedení této techniky do života. A čerstvě mám rozečtený román Možnosti milostného románu Jana Němce. To nebudu hodnotit, čtu první den.

Pavel Šuhájek (básník): Čtu antologii ženské poezie editorky Zuzany Gabrišové Milá Mácho, kterou právě vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Objevuji tam pro sebe nová jména a zároveň zkoumám, jak silnou pečeť svým výběrem zanechala editorka. Na každý pád záslužná a krásná kniha. Další antologií na mém stole je ta s názvem Krátká báseň, kterou sestavil Zdeněk Volf, vyšla v ostravském Protimluvu a zpočátku jsem k ní byl trochu skeptický. Neprávem. Citlivá volba textů na stránkách vytváří bílou magii. Vracím se také k úchvatné třetí sbírce básní Štěpána Noska Penumbra. Je mihotavá a průzračná. Jen tenký rám pro fotografie pohledu.

František Hruška (hudebník a básník): Lze jmenovat i knihy, které jsem nečetl? Na letošní léto jsem měl naplánovaný Nový zákon, takže jsem ani nezačal. A nečetl jsem pořádně ani nic jiného, mám-li být upřímný. Přesto mě zaujala řada knih a autorů, které jsem nečetl, ale slyšel na festivalu Měsíc autorského čtení, často právě z řad maďarských hostů. Z českých autorů mě závazně zaujal a nečetl jsem Nezastavitelný den Jana Štolby, také těch pár básní Filipa Klegy, už léta snad stejné, a přece dnes ke mně promlouvající jinak. A smím-li to říct, tak i nedávná poezie Petra Hrušky.

Martin Režný (dramaturg a hudebník): Opravdu jsem si užil knihu Krajina! od Jiřího Sádla. On nectí čistotu žánru, jeho myšlení je prudké a jazyk sršatý, takže těžko říct, jestli je kniha více vědeckou erudicí poznamenaným esejem nebo surrealistickým traktátem, cestovatelským deníkem nebo ohlasem písní magicko realistických. V každém případě je to originální chodec, pozorovatel a básník a měl jsem při četbě dojem, že jeho způsob pozorování má blízko k naslouchání, tedy i na tomto poli inspirací hromada. A setkání s knihou bylo nakonec korunováno setkáním osobním v rámci Měsíce autorského čtení, když se v neformální debatě na baru ukázalo, že autor zaujat svůdnou bizarností lokality vystoupil z autobusu poblíž hospody Balkán/Přístav, prošel se a dal si pivo, no nemlich přímo tam na periferii, kam chodívám ve starém Zábřehu i já.

Také jsem se vrátil k Rudé jízdě Isaaka Babela a Sestře Jáchyma Topola, tu první knížku jsem četl podruhé a Sestru čtu potřetí, pohybovat se po známém terénu a konfrontovat paměť zážitku se zážitkem aktuálním mě baví, přináší to naprosto nový pohled na ty knihy. Na dobu, kdy jsem je četl, i na sebe v těch dobách. No a čtu i poezii, pořád ještě. Kolmačku, Hrušku, Chlíbce, Nováka. Taky v rozhlase jí rád naslouchám. A k narozeninám jsem dostal od rodičů první knihu: Dílo Iva Vodseďálka, tak se těším, že to bude nadlouho.

Jakub Ivánek (pedagog Ostravské univerzity, autor databáze Ostravské sochy): Jelikož je tento rok výročím 60 let od úmrtí významného regionálního spisovatele Vojtěcha Martínka, ponořili se během léta někteří členové Centra regionálních studií FF OU (včetně mě) do knih tohoto dnes již málo čteného autora. Vytváříme totiž ve spolupráci s Moravskoslezskou vědeckou knihovnou popularizační web věnovaný jeho osobnosti a hlavně dílu, které bychom chtěli osvěžit a znovu přiblížit čtenářům populárně naučnou formou. Zatímco veřejnost si vybaví z Martínkova díla spíš jeho známé trilogie Černá země a Kamenný řád, které jsou pevně zakotveny v krajovém koloritu (třebaže vesměs postrádají přesné místní zasazení), už jen málokdo vzpomene na knihy osobnějšího ražení, kterými se vrátil do rodného Brušperka a ke svým učitelským začátkům.

Stavy rachotí se mi četly spíš těžce a nedokázal jsem se s žádným z hrdinů blíže sžít, vadila mi i zvláštní kombinace modernistických vyprávěcích postupů s tradicí realistické prózy. Zato Trojí cesta Blažeje Potěšila příjemně překvapila. Je to vcelku svěže a dokonce vtipně napsaný příběh mladého učitele, kterému osud hází klacky pod nohy, ale on v sobě opakovaně nachází nezlomného zdravého ducha. A když už myslí, že nemůže, pomůže žena, ovšemže maminka. Možná je tohle právě kniha, kterou by mohl Martínkem nedotčený čtenář začít.

Pavel Hruška (literární vědec): Zde jsou poslední tři knihy, které jsem četl či mám je ještě rozečtené, všechny doporučuji: James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech, Jennifer Ackermanová: Genialita ptáků, Erhart – Erhartová – Příhoda: Houby ve fotografii.

Jiří Surůvka (performer, intermediální umělec a pedagog Ostravské univerzity): Momentálně potřebuji oční vyšetření, špatně vidím, takže nečtu nic než časopisy na záchodě (Respekt, Reflex, Kunstforum, Kunstzeitung…) a Facebook, jo ale začal jsem číst jednu ze tří knih, které jsem dostal zadarmo v antikvariátu ve slovinském Mariboru, kde mají i české knihy. Je to Světová revoluce od T. G. Masaryka a popisuje tam na základě svých deníků situaci před první světovou válkou, během ní a po ní a politické aktivity své i spolupracovníků k novému poválečnému uspořádání Evropy, především vytvoření samostatného Československa. Je to docela kovbojka.

A druhou knihou je rarita, jmenuje se Jak vytvořím masku? (rady starého herce jak a na co si nalíčit tvář a vytvořit kostým pro ochotníky, rusky achótniki). Nenapsal to ovšem Jára Cimrmann, ale jistý František Klika z Brna a vydal tamtéž u A. Píši v roce 1936. Je tam i věnování milostivé paní Bechyňové, vzácné ženě v životě i na jevišti, a vlastnoruční podpis autora. Kdybyste již dnes nevěděli, kdo to byl ten František Klika, tak vězte, že to byl režisér a člen činohry Zemského divadla v Brně a odborný referent maskování kursů Městských osvětových sborů v Brně. A poslední darovaná kniha je Louvre, obrazová publikace o sbírkách pařížské galerie, ale tam jsem si jako u téměř každé obrazové publikace jen prohlédl obrázky notoricky známých obrazů. Ano, je tam i Mona Lisa.

Yvetta Ellerová (hudebnice, terapeutka): A zase to léto, vysoké, žhavé jak pece v huti. A pořád se učím číst, v knihách, rukách, očích i ve hvězdách. A pořád to neumím dost dobře. A přestože letní noci nejsou krátké, do poezie se vejdou: „Utři si, dceruško, líc / sluší ti příliš šňůra slzných krůpějí / Ať neučiní ti manžel totéž později / mohl by si přece říct / že vypadáš v smutku krásněji“ … (Sattasaí, Sbírka sedmi set strof).

Jenže víte, od čeho se v posledních dnech skutečně nemohu odtrhnout? Od příspěvků Jaroslava Erika Friče, který už je ve svém novém domově. Poklady. Výběr byl těžký, ale pro dva jsem se rozhodla:

„11. prosince 2018 / Nemohu se zbavit stálých úvah o tom, co to asi s celým národem může udělat (či co s ním činí) evidentní skutečnost, že prakticky veškeré domácí zprávy se točí kolem dvou – podle mého soudu naprosto jasně kriploidních, různými typy pathologie postižených – osob (AB a MZ). V jakém smyslu může být národ vůči něčemu takovému inertní? Ochrnutý vůči morálním principům? Vůči jakýmkoli tradičním hodnotám či principům vůbec? Lze vnímat vůbec „veřejný život“ (res publica) bez této obludné zátěže? Na každém z nás se to přece musí podepisovat negativně. Snažím se o opak, ale netuším vůbec, zda to opravdu lze. (jef)“

„7. prosince 2018 / Proč nečteme více ze svatých Písem, proč více nenasloucháme moudrým? Proč slova lhářů ovládají veřejný prostor? I nadále si budu – dokud mohu – vytvářet ten svůj podle svého. Vnější svět – i ten nejsoučasnější – do něho samozřejmě patří – ale optiku vůči němu si vytvářím z tradice a věrností otcům. (jef)“

Martin Šenkypl (básník): Daňa Horáková: O Pavlovi, Torst 2020. Tato kniha mne úplně rozložila a věřím, že podobný efekt může mít na každého čtenáře, i toho, co není blíže seznámen s osobou režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. Ten, jakožto jedna z osobností československé filmové nové vlny, zazářil v šedesátých letech. Po neslavném roku 1968 mu byla znemožněna plnohodnotná práce a musel začít paběrkovat jako většina intelektuálů, nepohodlných tehdejšímu režimu. České tvůrčí období končí rozčarováním a následným přesídlením do německého Mnichova. Knihu napsala Juráčkova třetí manželka Daňa Horáková, která s ním prožila velmi dramatických pět let v exilu. Líčí strastiplnou destrukci jednoho milostného vztahu, rozklad umělce, jenž je natolik senzitivní, že nemožnost tvůrčí realizace ho zavede na cestu totální sebedestrukce. Horáková, poloviční Němka po matce, líčí velmi střízlivě a věcně, jak drsné bylo tehdy přežít. Nejen existenčně, ale i partnersky. Sama autorka, byť doktorka filozofie, se živila mytím schodů a podobnými melouchy, až se nakonec prosadila v německy píšícím tisku. Nejcennější na knize je syrová upřímnost, která pojmenovává všechny motivace a okolnosti rozkladu fenoménu jménem Pavel Juráček. Onen hýřil z šedesátých let, promiskuitní floutek, který zamotal hlavu hodně kolegům z Barrandova, byl nedostižný. O to bolestnější je číst o jeho „klinické smrti“. Na konci knihy už nebudete pravděpodobně mít rádi ani jednoho z aktérů, přesto zažijete očistnou katarzi, které vás musí zákonitě poznamenat.

Lucia Berlinová. Manuál pro uklízečky (Argo, 2019). Skvělé povídky této americké autorky málem nikdo nečetl. Berlinová, matka čtyř dětí a alkoholička, se do amerického literárního podhoubí své doby příliš nezapsala. Střídala různá podřadná zaměstnání a snažila se prostě přežít. Při svém dosti drsném způsobu přežívání ale zůstala vždy věrná své tvorbě. Její resuscitace proběhla až dlouho po její smrti, a to právem. V jejích povídkách vás čeká to nejlepší z literárního odkazu Čechova či Carvera. Nebojím se zmínit i jméno Jana Balabána. Berlinová přitom jde mnohem dále. Píše o sobě, každá její věta je vykoupena bolestí a niterným prožitkem. Vlastně se o tom nedá moc psát, musí se to její psaní jednoduše zažít.

Jiří Geršl (muzikant): Přečetl jsem všechny Sapkowského Zaklínače. Důvodem byla jakási potřeba znovu se přimknout k iluzi, že dobro a zlo existují, rámují naše životy a že je mezi nimi neměnná a rozeznatelná hranice. Tedy vzpomínky na dětství, Mirka Dušína a jeho svět. Nedočetl jsem Boučkové Rok kohouta. Zklamání. Odložení knihy někde v polovině, což dělám jen výjimečně. Třeba je to ale ve mně. Léčím se teď Londonovým Tulákem po hvězdách. Takže znovu vzpomínky na dětství, asi stárnu.