V Londýně jsme zažili 21. srpen 1968, Jarda hrál v metru na kytaru, vzpomíná spolužák J. Erika Friče

Ve vynikající Erikově básni Jsi orkneyské víno lze najít verš: „Samozřejmě, že jsem viděl arcibiskupa z Canterbury / k životu daleko.“ Skutečně jste potkali canterburského arcibiskupa?

Když nás v Londýně 21. srpna 1968 zastihla zpráva o sovětské okupaci Československa, najednou jsme se stali celebritami, konečně jako všichni Čechoslováci v Londýně. Brali nás za oběti sovětské agrese, a když nás 2. září pozvali na koncert Londýnského symfonického orchestru v Royal Albert Hall, který byl uspořádán na protest proti okupaci, byli mezi hosty i nejvyšší duchovní anglikánské církve. A myslím, že mi Erik říkal, že je tam arcibiskup z Canterbury, měl o těchto věcech větší přehled než já. V každém případě jsme byli pozvání i na některé další akce, které v rámci solidarity s okupovaným Československem pořádala právě anglikánská církev, takže jsme arcibiskupa možná potkali i jindy.

Pozvánka na londýnský koncert.

Připomínám, že arcibiskup canterburský je nejvyšší představený anglikánské církve a nejvyšší představitel světové anglikánské komunity. V básni následují verše: „Nekonečným metrem / popůlnočními linkami.“ Jak si pamatujete na londýnské metro?

Nějaký čas jsme se pokoušeli, aby nás metro uživilo, to bylo ještě před sovětskou invazí do Československa. Jarda někde ve frcu koupil kytaru za dvě libry, že se pokusí hrát cestujícím v podzemní dráze a něco vyžebráme. Ta kytara neměla struny, a ty struny byly nakonec dvakrát dražší než celý nástroj, což nás téměř zruinovalo, měli jsme tehdy po kapsách opravdu je pár liber.

A dařilo se něco vydělat? Erik v básni Jsi orkneyské víno píše: „A kytara rather cheap / chlad s chvějivou vůní domodra.“

Já mu dělal manažera, hlídal jsem klobouk, ale nevybrali jsme moc. Pár liber za den, lidi házeli třeba po jedné penny. A k tomu jsme měli sbírku drobných z celého světa, japonské jeny, americké centy atakdále. Bylo to sotva na přežívání.

Erikův spolužák Jiří Kobělka. (Foto: I. Mottýl)

Jaké písničky Erik hrál?

Hodně českých, třeba Suchého a Šlitra, ale troufl si třeba i na Beatles. Ty ostatní jsem neznal, já se v anglické hudbě moc neorientoval. Možná Dylan a další, nevím.

Pojďme hlouběji do historie, kdy jste se Jaroslavem Erikem Fričem seznámil?

V září 1964, když jsme se setkali ve stejné třídě tehdy pouze tříletého gymnázia v ulici Dr. Šmerala v Ostravě, dnes je to Matiční gymnázium a stejně se škola jmenovala i před rokem 1948. Oba jsme byli hodně velcí, tak nás posadili do zadních lavic. Celé tři roky jsme byli sousedy přes uličku.

Co vás spojovalo?

To je zajímavá otázka, oba jsme totiž byli odlišně založeni. Já miloval sport a skoro všechen volný čas jsem věnoval basketu, Jarda byl synem herečky a tíhnul k umění. Přesto jsme si hodně rozuměli, prostě sranda a blbosti, no jak na střední škole. Jarda chodil do Divadla Pod okapem, já na zápasy, dokonce jsem u něho několikrát spál, v ulici Boleslava Jablonského v Mariánských Horách. A pak jsme spolu odjeli do Anglie.

To bylo kdy?

Maturovali jsme v květnu 1967, ale i potom jsme udržovali přátelství. Někdy na jaře 1968 jsem přes kamaráda ve studentském svazu dostal nabídku brigády v Anglii, mělo jít o sběr jahod. Nabídl jsem Jardovi, ať jede se mnou, protože jsem věděl, jak miluje všechno anglické a americké, jeho angličtina byla nejlepší ve třídě. Zažádali jsme spolu o vízum, moc jsme ale nepočítali s tím, že to vyjde. Vyšlo to, a už v květnu jsme jeli vlakem z Prahy, napřed Německo, Francie, pak trajekt a jednoho dne jsme se ocitli v Londýně.

A pak jste vyrazili na venkov na jahody?

První noc jsme chtěli přespat v Hyde Parku, policajt nás ale budil každou hodinu. Slušně, vždycky na nás posvítil baterkou, zkontroloval pasy a za hodinu znova. Chtěl nám to znechutit, protože v Hyde Parku se nespalo, ale dělal to opravdu velmi kultivovaným způsobem. To byl první dotek Západu a svobody, nádherný pocit.

Chápu, v Československu by vás policajt napodruhé praštil pendrekem. A co ty jahody?

To byl nějaký podfuk, žádné se nekonaly, na uvedené adrese jsme nikoho nenašli. Měl jsem od rodičů kontakt na bývalého českého letce R.A.F, který měl v Londýně penzion. Cena však byla tak vysoká, že bychom tam za pár dnů utratili všechny naše peníze.

Jaroslav Erik Frič v Ostravě v roce 2018.

Kolik liber bylo v peněženkách?

K librám ani dalším devizám se v Československu nedalo dostat. Nepamatuji si, kolik toho měl Erik, ale já měl 100 švýcarských franků. Ty jsem získal na turnaji basketbalistů v roce 1967 ve Švýcarsku, když mi máma dala sebou křišťálové sklo, které ještě za první republiky dostala jako svatební dar. Prodal jsem ho právě za těch sto franků, ale jak říkám, nakonec by za to bylo jen pět noclehů.

Jak jste to řešili?

Napřed jsme se živili pouličním muzicírováním v metru a pak jsme se naštěstí seznámili s Čechem, který žil v nějakém mezinárodním kempu. Výměnou za zednické práce tam poskytovali ubytování a stravu, k tomu pak pět liber na týden, což bylo sotva na pivo. Ale střecha nad hlavou byla, i jídlo. Tam jsme byli až do 21. srpna, ten den nás vzbudil náš předák George Brown, že Československo je okupováno Rusáky. V Londýně byla rychle svolána velká demonstrace, a jak už jsem říkal, každý Čechoslovák se najednou stal obětí, která vzbuzovala soucit. My jsme byli doopravdy zdrcení, neměli jsme tušení, co se děje doma, zda to přežili naši rodiče a kamarádi…

To musely být strašné pocity. Co bylo dál?

Československé velvyslanectví začalo každý den vydávat zprávy, co se děje doma. Ale nebyli jsme si jisti, zda je to všechno pravda. Cítili jsme na ambasádě tu váhavost, zda se je lepší přiklonit k demokratickému světu, anebo už počítat s tím, že Rusové od nás hned tak neodejdou. Podařilo se mi dneska najít jednu tu cyklostylovanou zprávu z ambasády.

Zpráva londýnské ambasády.

Fotky z té cesty nemáte?

Kdepak, neměli jsme fotoaparát.

Vrátím se k Erikově básni Jsi orkneyské víno. K těmto veršům: „Bez hodinek / stíny dlouhé jež unikaly.“ Neměli jste hodinky?

Erik určitě ne, já jsem možná nějaké levné měl. Nepamatuji si to, možná jsme byli oba bez hodinek. Čas tehdy běžel jinak než dnes.

„Nic si nevyčítat / myslím na to že anglická úsloví jsou nepřesná / snad už příliš smířená s pákistánskými způsoby.“ Překvapila vás multikulturnost Londýna?

S dneškem je to nesrovnatelné, v Londýně už tehdy žilo mnoho Indů či Pákistánců z bývalé kolonie Britská Indie. Pamatuji, že v rámci toho mezinárodního kempu jsme dělali nějaké zednické práce pro indickou komunitu, možná to ale byli Pákistánci. Moc jsme to neřešili, Erik to ale musel vědět, ve všem se orientoval lépe než já.

„Nevím proč / celý týden bos po londýnských ulicích.“ Chodili jste Londýnem naboso?

Erik si vzal na cestu dost blbé boty, které ho tlačily. V Londýně z těch bot vyhodil šňůrky, aby se boty alespoň trochu roztáhly, ale třeba po Hyde Parku chodil naboso.

Jak celá vaše výprava do Spojeného království skončila?

Někdy na začátku října se naše cesty rozešly, Erik chtěl ještě zůstat a vyrazil do Skotska, já jsem odjel domů.

Kdy jste se s Erikem viděl naposledy?

To je právě ta absurdní věc. Po jeho návratu z Anglie jsme se už moc nevídali, pak zmizel v Brně. Já myslím, že od našich dvaceti let jsme se už nikdy neviděli. Na srazy třídy z gymnázia nejezdil, úplně se od Ostravy oddělil. Až loni v květnu jsem se z tisku dozvěděl, že Jarda zemřel. Měl jsem ho moc rád. Frič. Říkali jsme mu ve třídě trochu zkráceně: Frč.