Žijeme ve společnosti, ve které se nemůžete svobodně rozhodovat, říká Kristýna Konczyna z festivalu NODO

Patrně sledujete situaci s koronavirem s podobným znepokojením jako všichni další lidé, angažovaní v kulturní sféře. Nemáte obavu, že nad osudem festivalu Dny nové opery Ostrava visí Damoklův meč?

Stát se může všechno, pokud jsme v zajetí čísel, která se odvíjejí od počtu testovaných, když se hygienici a vláda rozhoduje na základě toho, kolik občanů je pozitivních, ne nemocných. A v každém státě je to ještě navíc jinak. Teď tedy u nás ve vnitřních prostorách roušky a maximálně 500 návštěvníků, a to ještě v rozdělených sektorech s dalšími omezeními… Může se stát, že to bude jen do stovky, ale může se stát, že všechno zase zavřou nebo naopak bez omezení otevřou. Žijeme momentálně ve společnosti, ve které se nemůžete svobodně rozhodovat. Pro to, aby se festival mohl konat, jsme v době, kdy jsme ještě mohli program přizpůsobit, udělali maximum. Například americké a japonské týmy, přijedou, doufáme, až příští rok. Pozvali jsme zase slovenské apod. Z původního červnového termínu jsme se přesunuli (a to jsme rozhodli už 1. května) na prodloužený víkend v srpnu (28. – 30. srpna). Teď už je to v rukou božích a epidemiologické situace na konci prázdnin. Doufáme v to nejlepší.

Máte připraven nějaký krizový scénář?

Jak jistě víte, náš operní festival je v republice jediný svého druhu, velmi specifický, navštěvuje jej proto i zahraniční publikum a přijíždějí lidé ze všech koutů České republiky – v současnosti spousta lidí nemůže nebo nechce cestovat, takže pokud přijde více než sto diváků, budeme jim za jejich zájem a podporu v této situaci vděčni. Uvádíme premiéry, díla neviděná, neslyšená, takže nám jde o to, aby se vše událo. I proto jsme se rozhodli, že budeme operní inscenace festivalu, až na dvě výjimky, živě streamovat. To v každém případě. Jednu z inscenací bude navíc natáčet Česká televize, tři komorní opery zaznamená Český rozhlas. Pracujeme se všemi variantami tak, aby se výsledek dostal k divákovi. Z roušek nejsme nikterak nadšení. Vyrábíme si své originální, každý roušku dostane před představením zdarma jako upomínku. Doufejme, že jen na rok 2020.

Velice mne oslovil váš on-line projekt „The World – Ostravská banda Solos“, který dospěl k obdivuhodným 15-ti dílům. Tímto způsobem jste reagovali na aktuální situaci, kdy byl koncertní provoz včetně cestování hudebníků kvůli koronavirovým opatřením značně omezen. Připravit přenosy premiér muselo být logisticky velmi obtížné, jak to vlastně probíhalo?

The World jsme zorganizovali hlavně jako podporu pro naše skalní hudebníky – členy orchestrů Ostravská banda, ONO /Ostrava New Orchestra a sólistů, kteří s námi dlouho a intenzivně spolupracují. Chtěli jsme jim pomoci materiálně, ale také psychicky. Plošně byly ve světě rušeny koncerty, festivaly, turné. Prvních dva týdny bylo asi fajn mít hromadu volného času, vyjít z toho pracovního nasazení, ale ty týdny se začaly násobit a nám bylo jasné, že pro ně dobře hned tak nebude. V naší zemi je to vzácné, ale paradoxně nás motivovalo jedno z prohlášení ministra kultury Zaorálka, který někdy začátkem dubna vyzval umělce a organizátory, aby to nevzdávali a objevili se v on-line prostředí. Naše pomoc nebyla nikterak zásadní, ale říkali jsme si, kdyby něco podobného udělalo více organizací!? Oslovili jsme tedy „naše“ interprety napříč Evropou a Amerikou a přišly okamžité, nadšené odpovědi s prvními návrhy. Během pár dní jsme sestavili „program“ projektu a začali přijímat první nahrávky. Ve velké většině se jednalo o video nahrávky a spousta umělců si s videem dala ve svých domovských městech opravdu velkou práci, včetně slovních předmluv, poznámek ke skladbám, záběrů ze svých obýváků i přírody, včetně otitulkování, překladů, střihu atd. Velký dík také patří Janu Spisarovi, který studuje v Opavě na Slezské univerzitě audiovizi a všechna videa nám pomohl dát kolikrát ze dne na den technicky dohromady. Celkem jsme odvysílali 15 dílů a zapojili 27 umělců z 13 zemí světa. Také jsme mířili na naše festivalové publikum a také jsme se dozvěděli, že někteří učitelé skladby přeposílali odkazy na naše videa svým žákům, a to jako vzorové ukázky interpretací toho či onoho skladatele. Mnohé skladby zazněly také ve světové premiéře. Byl čas je dopsat, nastudovat. Ano, bylo hodně času, víc, než si umělci asi přáli.

Dostali hudebníci, kteří se podíleli na online koncertech, honoráře? Jaké jsou vlastně nyní existenční možnosti muzikantů, kteří se zabývají převážně interpretací soudobé hudby?

Ano, už jsem o tom mluvila. Příjmy jsou zásadní, mnoho muzikantů má děti. Ale ta naše podpora byla opravdu jen v mezích, které jsme si mohli dovolit. Spíše symbolická. V těchto dnech jsme se dozvěděli, že jsme na projekt „ The World“ získali zpětně finanční podporu ministerstva kultury. Náš umělecký šéf Petr Kotík vždycky říká, že je důležité dělat ve správnou chvíli ty správné věci a Pánbůh už se o vás pak postará. Tenkrát v dubnu, kdy jsme vše vymysleli, jsme měli jen záruku Veroniky a Libora Winklerových, našich stálých podporovatelů. Velmi jsme jim za to vděčni. I ministerstvu, že vyhlásilo tuto grantovou možnost, byť my už jsme byli v běhu. Většina muzikantů, se kterými spolupracujeme, se sice soustředí na interpretaci soudobé hudby, ale zároveň jsou také součástí jiných hudebních celků, umějí hrát kvalitně všechna „období“, jinak by se asi neuživili.  Někteří z nich učí, mnohé čeká velmi pracovní podzim a hlavně příští rok. Vše se přesunulo. Pevně doufám, že budou mít příležitost pracovat co nejvíc a nahradit si ten výpadek. Pevně doufám, že svět bude fungovat na základě zdravého rozumu.

Jak se vlastně díváte na ono zejména v Moravskoslezském kraji naprosto absurdní rušení kulturních akcí?

To, co se stalo Nefestivalu Zlaty Holušové a lidem kolem ní, interpretům, návštěvníkům, to se snad už nikdy nebude opakovat! To byl jeden z důvodů, proč vyjádřilo na Masarykově náměstí v Ostravě pár dní poté s tímto zpupným a hloupým omezováním lidské svobody svůj nesouhlas asi dva tisíce lidí.  Zrušení kulturních akcí během července, které proběhlo z minuty na minutu, považuji za velmi nebezpečné pro jakékoliv další plánování a organizování, a to jakýchkoli institucí, i těch sportovních. Nedokážu si představit situaci, kdy nám KHS oznámí, že za pár hodin už se představení nesmí konat. Vlastně dokážu, kdyby nedejbože došlo např. k nějaké havárii, náhlé a naprosto nečekané katastrofě. Všechno se může stát. Ale způsob, jakým se to stalo 17. července, je v naší civilizované, demokratické zemi bezprecedentní. Dokážu si představit, že spoustu producentů, ale i spolků, institucí, může podobné nařízení odradit cokoli dalšího dělat, může je dostat na mizinu, do dluhů. Demotivovat je. Výsledkem je, že přestanou existovat. Dovedu si představit, že lidé, kteří kulturu a umění k životu nepotřebují, to ani nepostřehnou. Lidé jsou ale také optimisté a bojovníci. Nevzdáme to! (úsměv)

To je dobře! Přikročme k tomu, co nás letos ve dnech 28. – 30. srpna čeká. V programu se například nacházejí nová díla současných českých autorů Marka Keprta z Olomouce a Michala Rataje z Prahy…

Marka Keprta jsme o jeho vůbec první operu požádali poté, co se zúčastnil jako rezident Institutu Ostravské dny 2017. Zajímal nás. Podle toho, jak si umí hrát se slovy a poezií okamžiku, jsme si říkali, že by to mohlo vyjít.  Novému dílu dal podtitul chuťově – čichová (ne)opera a hlavní roli má v ní japonská whisky Hibiki. Na začátek je to, myslím, dobré znamení. Taky si dobře sednul s Petrem Odo Macháčkem, který už pro nás jednou režíroval. Do Ostravy na NODO ho přivedl tenkrát v souvislosti se svou první operou Petr Cígler. A to vyšlo výborně! Opravdu jsme zvědaví. Na jevišti prý toho mnoho neuslyšíme, ale v prostoru divadla ano, slibuje autor. Jsme rádi, že zrovna tuto operu bude natáčet den před premiérou studiově také Český rozhlas.

A co Michal Rataj a Katharina Schmitt?

V případě provedení opery Michala Rataje a Kathariny Schmitt tomu bylo naopak. S Českým rozhlasem měli domluveno, že letos na jaře natočí v Praze rozhlasovou hru, ale oběma tvůrcům to bylo málo. Po koncertě Zásadní Xenakis v pražském DOXu v listopadu 2019, kde jsme se společně sešli, nám Michal s Katharinou představili svůj „divadelní“ návrh. V podstatě vše bylo hotové a přišlo nám to snadné přidat toto dílo k NODO (teď se směji, protože jaké úklidové práce nás v souvislosti s touto operou a její scénou čekají, to skutečně nechcete zažít!). Světovou premiéru opery autorského dua bude také natáčet Česká televize a bude odvysílána na začátku příštího roku. Michal Rataj měl jasnou představu: chtěl mezzosopranistku Katalin Karolyi, violoncellistu Andreje Gála, Tiburtinu Ensemble, herečku Ivanu Uhlířovou. Otázka „Kdo mluví?“ je pro tvůrce přitom stejně důležitá jako otázka „Kdo nemluví?“, respektive „Kdo není slyšet“. To je, myslím, dost aktuální téma.

České skladatele doplní díla zahraničních autorů Any Sokolović, Miro Tótha a Richarda Ayerese. O jaké kompozice se jedná?

Svatbu srbské skladatelky Any Sokolović chtěl nastudovat Jiří Nekvasil. Ve světě se dává s velkým úspěchem, u nás to dílo nikdo nezná. Trval na provedení šesticí zpěvaček z Národního divadla moravskoslezského, které řadu měsíců se svou pověstnou precizností připravuje sbormistr NDM Jurij Galatenko. Ana Sokolović žije, učí a komponuje už mnoho let v Montrealu a podle toho, co jsem o ní četla, ji docela mrzelo, že je zařazována kvůli svému původu mezi skladatele, v jejichž díle se nutně musí objevovat prvky folkloru. Tak si tu „vnucenou“ inspiraci rodnou zemí asi vzala k srdci a vyzkoušela si, co je z tohoto „domova“ pro ni stále živé. Vrací se tedy námětem do srbské vesnice a oživuje tradici předsvatebních příprav. Dívky podle libreta očekávají zásadní životní změnu a těší se na ni. Dívka – nevěsta – žena: linie, která má v sobě pořád velkou dynamiku.

To zní opravdu archetypálně! Richard Ayeres je nemýlím-li se naopak častým hostem festivalu…

S Richardem Ayresem spolupracujeme velmi dlouho – poprvé se v Ostravě představil na Ostravských dnech 2009 a od té doby se celkem pravidelně vrací. Opravdu ho máme rádi. Má skvělý smysl pro humor a umí rafinovaně pracovat s tím, co za staletí „vymyslela“ klasická hudba. Tentokrát to bude monodrama No. 50 (Zahrada), temně komický příběh o nespokojeném muži, který se ze své zahrady chce dostat do středu země, aby našel podsvětí. Bude to asi daleko komplikovanější, ale Richard Ayres dovede být velmi zábavný a přitom tnout do živého. Stále se vzpomíná na jeho operu No. 42 (V Alpách) v realizaci Studia Hrdinů, kterou jsme uvedli v roce 2016. Vlastně, jsme takovými jeho prvními inscenátory. Napíše koncertní kus a v Ostravě z toho vznikne divadlo. A Richard s tím vždy rád souhlasí.

A  Miro Tóth?

Ten nás zaujal loni na Ostravských dnech svým Havířovem v prostoru D 12, ale víme o něm už dlouho. Na rovinu, jeho multižánrová opera Muž v skafandri měla mít českou premiéru na jaře 2020 v Praze, to byl důvod, proč jsme ji pro NODO zprvu odmítli. Na programu festivalu máme jenom české nebo světové premiéry. Jenže všechno bylo nakonec jinak a pražské provedení se nekonalo. Tak jsme obnovili komunikaci a operu, která je volným zpracováním příběhu amerického kosmonauta se slovenskými kořeny a jeho návratu na zničenou planetu Zemi, bude mít jako první Ostrava. V Praze ji uvede na podzim Orchestr Berg. Tak to prostě vyšlo.

Myslíte, že se autoři ze zahraničí zúčastní českých premiér svých děl?

Miro Tóth do Ostravy určitě dorazí, je také součástí inscenačního týmu opery a navíc – Slovensko, jaké to je zahraničí? Ana Sokolović, která žije stále v Kanadě, se nám omluvila.  Jsme v živém kontaktu, ale kvůli celkové situaci ohledně covidu se rozhodla necestovat. Pokud do jen trochu půjde, tak Richard Ayres do Ostravy přiletí. Vše ale bude záviset na aktuální situaci a možnostech cestování nejen v naší zemi.

Nelze si nevšimnout, že si vybíráte různá místa k uměleckým produkcím. Vypadá to téměř, jako byste hledali prostor vždy na míru konkrétnímu dílu, je to tak?

Pochopitelně. Máme hlavně velké štěstí, že Národní divadlo moravskoslezské je od začátku spolupořadatelem festivalu, většina oper se tedy logicky odehrává v jeho budovách. Je to pro provoz opery samozřejmě ta nejlepší varianta, vše je na místě: světla, točny, tahy, dílny… navíc Divadlo Jiřího Myrona má nejnovější technické zázemí pro všelijaké ty „novinky“, Dvořák zas vynikající akustiku. Často ale ten luxus divadelního zázemí opustíme a pro naši technickou produkci v čele s Václavem Strýčkem a Honzou Honeiserem začíná tak trochu peklo. Ale vždycky to vymyslí. Dolní Vítkovice a jejich Staré koupelny (alias BrickHouse) jsou již naší „stálicí“. S Michalem Ratajem a Katharinou Schmitt jsme v Ostravě prošli několik lokací, od PLATA po Bezruče, než jsme se rozhodli pro spodní sál Starých koupelen Dolu Hlubina.  A Kompresorovna zase velmi zaujala inscenační tým Miro Tótha a my jsme moc zvědaví, jak si s prostorem poradí, protože pro nás to místo bude nové.

S jakým očekáváním a nadějemi vstupujete do pátého bienále festivalu NODO?

Máme jen jedno přání: aby se všechno to, na čem pracujeme všichni už opravdu mnoho měsíců, skutečně odehrálo. Po nových vyhlášeních KHS z pátku 6. srpna začínáme intenzivně řešit vznik koridorů a usazování lidí ve vnitřních prostorách podle současných nařízení. Možná to za 14 dní bude jinak, v divadlech v Brně nic takového neřeší. Proč se to řeší v Ostravě, která je podle „semaforu“ taky bílá? Tomu docela nerozumíme, ale nic s tím teď neuděláme.  Jen doufáme, že se vše nezvrtne k horšímu, k dalším a dalším omezením. Musíme ale počítat s tím, že budeme nuceni limitovat kapacitu jednotlivých míst konání, takže bychom chtěli návštěvníky požádat: kdo ví, že na NODO bude, zakupte si vstupenky předem, ať víme, s jakými variantami počítat. Chápeme to vyčkávání, ale nám by to opravdu výrazně pomohlo. Budeme dělat všechno pro to, aby se mohl na představení dostat každý, kdo bude na hudební divadlo dneška zvědavý.