Olga Borisová-Pračiková představuje novou knihu a říká: Celá moje kariéra je velkým štěstím

Jak se vůbec zrodila myšlenka vydat knihu, která by ilustrovala vaši taneční kariéru?

To vůbec nebyl můj nápad. Impuls přišel od paní Aleny Mikové, která už vytvořila jednu publikaci o naší úžasné dramatické herečce, paní Forejtové. Říkala mi, že jejím dalším přáním je vydat knihu o baleríně a že si váží mého talentu a práce. Přišla za mnou (už je to celkem dávno) a zeptala se, jestli s tím souhlasím. Trochu jsem váhala. Byla jsem tehdy ještě pořád ve své zaběhané pracovní rutině, ještě jsem neskončila s tancem. Ale říkala jsem si, že než kniha vyjde, může být všechno jinak. A skutečně – kniha je hotová a já už netančím. Nicméně za ni Alence moc děkuji, je to památka na celý život a také i pro další generace. Bohužel jsem neměla poslední gala, ale díky ní mám teď víc.

S autorkou jste zvolily název Mám veliké štěstí. V čem se vám v kariéře poštěstilo?

Ve všem. Beru to všeobecně. Za prvé jsem měla nádherný repertoár, který by mi mohla závidět jakákoli tanečnice, a také jsem kolem sebe měla úžasné choreografy a partnery. A ta samotná náplň mé práce – to bylo a je velké štěstí.

Jak jste se sama již dříve zmínila, vydání knihy předcházely více než dva roky příprav. Zajímalo by mě, jak to celé vlastně probíhalo.

Co se textu týče, tak jsme se s paní Mikovu setkávaly v průběhu dvou let tak, jako teď tady sedím s vámi – povídaly jsme si nad mikrofonem, některé části jsme prošly i několikrát dokola. Jednotlivé úseky mi potom Alenka dávala ke kontrole. Během té doby nás některé těžké momenty zbrzdily a proces se trochu natáhl. Nad fotografiemi jsme pracovaly velmi dlouho. Něco jsem měla v osobním archivu, Alenka měla přístup i do divadelního archivu, kde jsme strávily asi den a půl! Ani jsem nevěděla, že tam toho tolik je. Všechny fotografie se do knihy samozřejmě nevešly, ale i tak je v ní obrázků spousta.

S novou knihou. (Foto: archiv)

Na přebal se dostala fotografie z baletu Labutí jezero.  Je to titul, který vám nejvíce přirostl k srdci?

Role v Labutím jezeře je jedna z mých oblíbených, je mi velmi blízká, jelikož mě provázela v podstatě dvacet let. Téměř každá balerína sní o tom, že si tento titul zatančí, protože se v něm ukáží její kvality. Ale popravdě, můj největší sen a touha byla vždycky Giselle, kterou jsem tančila v podstatě třikrát, z toho dvakrát hlavní roli. Vždy jsem si také chtěla zatančit Nikyi v Bajadéře, což se bohužel neuskutečnilo. Miluji neoklasiku – Annu Kareninu, Dámu s kaméliemi, to jsou velké srdcovky – i dynamické balety jako Don Quijote. Nicméně tu fotografii na přebal jsme vybraly proto, že se vizuálně moc povedla, a především vyjadřuje pokoru. Je to moje poklona přede všemi a poděkování za celou moji kariéru.

Anna Karenina a Dáma s kaméliemi, to jsou velké dramatické balety, kde kromě choreografie a taneční techniky hraje zásadní roli herecká stránka. Jak u vás vypadá příprava na takovéto party?

Máte pravdu, u takovýchto titulů je výrazová stránka velmi objemná. I na tomto jsou dramatické balety založeny – musíte ukázat techniku, a zároveň hrát, ztvárnit život nebo osud postavy. Další výzvou je to, že v podstatě neodcházíte z jeviště, protože jako hlavní postava komunikujete se všemi. Pro přípravu na podobné role mám pevné základy ze školy, protože v Kyjevě bylo a je herectví věnováno mnoho času. Připravovali jsme si kompozice na muziku, vysvětlovali nám gesta, detaily atd. To samozřejmě není všechno. Než jsem například vytvořila roli Kareniny, přečetla jsem knihu, ukládala si do sebe informace o dané postavě, tvořila svůj vnitřní text. Měla jsem inspiraci ve filmech – kupodivu jsem vybrala americký film, protože i když je Karenina vyloženě ruský titul, Američané udělali moc krásnou adaptaci. Hodně jsem čerpala z toho, jak hrála hlavní představitelka.

Vzpomínáte na Kyjev… Když jste odtud před lety přijela do Českých Budějovic, dlouho jste v tamním souboru nezůstala. Rozhodovala jste mezi Brnem a Ostravou a volba padla na Ostravu. Proč?

Ano, přijeli jsme s Rodionem Zelenkovem do Českých Budějovic, kde nás přijali na pozici sólistů. Tehdy ale budějovický soubor vypadal úplně jinak než dnes. Zanedlouho jsme úspěšně udělali konkurz do Brna, kde už jsme podepsali i smlouvy. V té době jsme zkoušeli Čajkovského Romea a Julii a choreografii dělala tehdejší šéfka ostravského baletu, paní Libuše Králová. První, co nám řekla, bylo: Já Rusy do svého baletu nechci. Později jsme zjistili, že to bylo proto, že se bála, že ruští tanečníci mají problém s pitím (smích). Nic jsem tehdy o ní ani o Ostravě nevěděla, tak jsem to moc neřešila. Během zkoušek nám ale paní Králová řekla, že je s námi velmi spokojená, že jsme spolehliví a jestli nechceme přijet do Ostravy udělat konkurz. Tak jsme to zkusili. Když jsme vkročili do Divadla Antonína Dvořáka (tehdy ještě bez přístavby) a na baletní sál, všechno mi přišlo malé, ale srdečné a útulné. Skoro „vesnický“ klid, který dnes miluji. Byly tu klasické divadelní šatny a krásná atmosféra. A když jsem přišla do hlediště, strašně mi to připomnělo Kyjev. Nádherné staré divadlo, tehdy ještě s modrými sametovými sedačkami – já jsem se tak zamilovala! Řekla jsem Rodionovi, že do Brna nechci, že se mi tady líbí.

A s ostravským souborem jste strávila více než pětadvacet let! Měla jste tedy možnost zažít a vidět, jak se za tu dobu vyvíjel. K jaké nejmarkantnější změně došlo?

Změnil se soubor jako takový. I když velikost zůstala víceméně stejná (třicet a více členů), jeho složení se proměňovalo. Kdysi byl soubor klasický, tedy měl mladou, střední a „starou“ složku. To je takový zlatý soubor divadla, kde jsou tři generace, a to je to nejdůležitější. Mladší tanečníci se učí od těch starších, přebírají jejich gesta, chování na jevišti atd. a soubor funguje jako jedno těleso. Dnes se v Ostravě vytvořila velmi pěkná mladá složka, lidé jsou velmi kvalitní, mají energii i techniku, bohužel se poměrně často mění a musí se pak nové věci znovu učit. Obecně jsou dnes tanečníci zvyklí být takzvaně sami za sebe, ne jako členové souboru.

Klasická taneční technika je vaší doménou. I v této oblasti se dnes objevují nové trendy, dochází k neustálému vývoji. Sledujete, jakým směrem se klasický balet ubírá? A jaký na to máte názor?

Připadá mi to jako hůlka s dvěma konci. Legendární tanečník Vladimir Vasiljev nedávno prohlásil, že je velký omyl tvrdit, že baletní technika jde nahoru. Ona nejde nahoru, ona se liší. Technika je pořád stejná, i v 50. letech existovali tanečníci, kteří otočili šest piruet, a ti, kteří otočili tři. Já s Vasiljevem souhlasím – technika se nezměnila, změnilo se tempo. Kdysi byly tance stavěné na velmi rychlá tempa, takže tanečníci zvládali současnou techniku v nesrovnatelné rychlosti, například drobnou práci na špičkách. Dnes si tanečníci dávají pohodu, zpomalují se tempa nahrávek, protože potřebují otočit spoustu piruet a zvednout nohu až k uchu (což je mnohem častější, protože balet si v současnosti zakládá více na gymnastice). Hodně se ale změnila mužská složka. Muži-tanečníci nemívali takové dispozice, ale to, co předváděli v partnerské práci, se s dnešními výkony nedá srovnat! Takže v krátkosti – nezměnila se technika, ale tempo a úroveň partnerské práce.

Nemohu se nezeptat… ačkoli je tanec obecně označován jako „umění mladých“, co mohou divákům předat zralejší umělci? Dnes už není výjimkou, že baleríny ve svých padesáti a více letech vystupují na jevišti ve velkých projektech a jsou stále aktivní…

Každý tanečník je jiný a není možné je měřit všechny stejným metrem. Jsou tanečníci, kteří končí v pětadvaceti letech s velkými problémy, a jsou takoví, kteří končí kariéru v padesáti, jako by se nechumelilo, například Daria Klimentová, Lucia Lacarra nebo Sylvie Guillem. Všechny tyto dámy mají za sebou dlouhou kariéru, takže hledají něco nového, chtějí se ukázat z jiné stránky, pracovat s jinými choreografy. Takže nacházejí to, co se jim líbí, a tomu se věnují. Maja Plisecká a Jekatěrina Maksimová vyprodávaly divadla v padesáti, protože lidé je chtěli vidět a bylo jim úplně jedno, kolik jim je let.

Zkušené tanečnice přinášejí určité mistrovství, vědí, jak diváky zaujmout, a užívají si to. Když jsme teď připravovaly knihu, dívala jsem se na spoustu nahrávek, fotografií a vzpomínek a mohla jsem srovnat svá představení ve dvaceti a ve čtyřiceti. Do třiceti let jsem v podstatě nabírala zkušenosti a od třiceti jsem je vydávala. Mohla jsem pak dělat cokoli, nic nebyl problém. Samozřejmě jsou jedinci, kteří dokáží zatančit třeba Annu Kareninu i ve dvaceti, ale obecně na to mladí tanečníci nejsou připraveni. Potřebuji nabrat životní zkušenost a vyzrát k dané roli. Je dobře dávat mladým cestu, ale oni sami potom mohou své výkony srovnávat a zjistí, že ty pozdější jsou solidnější a vyspělejší.

Paralelně s taneční kariérou se věnujete také pedagogické práci. Jak může aktivního tanečníka obohatit to, že zároveň učí?

V mém případě to znamená větší zodpovědnost a poctivost. Denně učím na konzervatoři a říkám dětem, jak a co má správně být. Pak přijdu na baletní sál, začnu dělat stejné prvky a uvědomím si, že jsem to dnes žákům vysvětlovala a musím to i dobře provádět. Každý trénink mi dával více zodpovědnosti a úcty k tomu, co dělám. Jsem pedagog, sledují mě kolegové, takže nesmím připustit chybu. Tak to prostě je. Zároveň mě pedagogická práce obohacuje tím, že mě motivuje k udržování vlastní profesionální úrovně.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste se zmínila, že nejlépe si odpočinete na zahradě. Platí to stále? A jak se tak aktivní člověk jako vy vypořádal s nuceným volnem v době koronavirové?

Platí to stále, na zahradě si odpočinu nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Úplně se odreaguji, s tou kytičkou, s hlínou…Je to ohromný relax, ráno vyjdu na zahradu, dělám a dělám a večer se už nemůžu skoro postavit (smích). To je úplně jiná námaha než balet.

V době koronavirové krize jsem připravovala studenty na maturitní představení, chystala jsem velký jednoaktový balet, který se ale nakonec bohužel nerealizoval. Nebylo jasné, jestli do konce roku nastoupíme, či ne, ale i tak jsem s děvčaty hodně pracovala, abych udržela kondici i psychiku u sebe i u nich. No a doma jsem poprvé zkusila pěstovat rajčata a okurky (smích), vrhla jsem se na vaření a pečení, protože to miluji! Začala jsem péct chleba i věci z kynutého těsta, které se mi nikdy předtím nedařily, ale teď se mi povedly. Moje rodina a známí už to ani nestíhali jíst (smích).

*

O knize Mám veliké štěstí

Iniciátorkou a autorkou této biografie je Alena Miková. Ta ve spolupráci s Olgou Borisovou-Pračikovou nashromáždila bohatý obrazový i textový materiál, který ilustruje důležité okamžiky v kariéře ostravské baleríny, a doplnila jej o komentáře známých osobností tanečního světa a Olžiných přítel.  Vizuální stránka u knihy bezesporu převládá, v psaném slovu pak najdeme otevřený a spontánní popis situací, které jsou ne vždy tak dokonalé jako scény na jevišti. Kniha provede čtenáře od prvních tanečních krůčků Olgy na baletním učilišti přes její angažmá v Kyjevě a Českých Budějovicích až k „osudovému“ setkání s Ostravou. Publikaci uzavírá výčet rolí a pedagogických zkušeností nepřehlédnutelné umělkyně, která se letos se svou aktivní taneční kariérou pomalu loučí.