Roman Kočiřík z kapely The Pant: Hraní v New Yorku byl zážitek, který z paměti nevymažeš

Po sedmi letech vydáváte nové album, které je na rozdíl od předchozích desek nazpíváno v češtině. Proč jste nakonec mateřský jazyk upřednostnili?

K češtině to postupně směřovalo už delší dobu. Po dvaceti letech zpívání jen v angličtině to byla docela výzva. Když to tak vezmu i na všech zahraničních vystoupeních vždycky fanoušci chtěli něco česky. Tak nejdříve jsme si říkali, že uděláme jednu nebo dvě věci, ale nakonec je z toho celá deska a kupodivu se to dá i poslouchat.

Vnímáte, že nové písně jsou v porovnání s těmi staršími, které jsou v angličtině, jiné?

Hudebně si myslím, že je kapela rozpoznatelná, ať zpíváme česky, nebo anglicky. Textařsky se ale jedná o úplně jiná témata, než byla na všech předešlých albech. Texty jsou víc ponuré, bez jakýchkoliv klišé typu „hej, hej, pivo si dej“ a podobně. V tom jsme měli jasno, že takto teda ne. Docela mi i trvalo, než jsem se do toho psaní textů v češtině dostal. Na předešlých deskách mi vše perfektně do puntíku připravil Vojta Urbánek (dvorní textař kapely – poznámka autora). Na této desce napsal myslím jen Stíny a část Zoe, takže jsem se tím vším tak nějak musel prokousat, ale zase si tak člověk u každého textu víc zapřemýšlel, aby to mělo hlavu a patu.

Snažili jste se tedy nové písně záměrně přizpůsobit pro české publikum, tudíž jste se tentokrát neinspirovali v zahraničí? Víme, že vkus českých a zahraničních posluchačů je mnohdy odlišný…

Ona ta čeština je nakonec vlastně krásný, a když se chce, i velmi zpěvný jazyk. Jak jsem už říkal, více se u textů přemýšlelo a nebylo ze začátku vlastně v plánu udělat celou desku česky. Nicméně nějak se to prostě vyvinulo a je to. Koho to osloví, ať tady v Česku, nebo v zahraničí, je další věc. Tvoříme věci v první řadě proto, že nás to baví, chceme mít dobrý pocit z toho, co děláme.

Album se jmenuje Bludnej kruh. Tím bludným kruhem myslíte vaši osobní situaci, nebo odkazujete na lidstvo obecně, případně na hudební scénu?

Od poslední desky až po tuto novinku uběhlo dlouhých sedm let. Nebyly to všechno jednoduché roky a byla i doba, kdy jsme byli, co se týká tvůrčího ducha, na úplném dnu. Je potřeba říct, že jsme se touto deskou tak nějak znova našli. Možná to bylo tou češtinou, prostě novej náboj. To, co se odehrávalo v onom mezidobí, to byl právě ten zakletej bludnej kruh, ze kterého se ne a ne dostat. Když jsme pak postupně dávali dohromady věci na novou desku, přicházely další a další nápady. Beru to tak, že ta deska je vlastně jakýmsi východiskem z toho bludného kruhu, ve kterém jsme byli.

Který song z nového alba považujete za nejvýraznější v tom smyslu, že nejlépe reprezentuje aktuální tvář kapely The Pant?

To budou Pěsti a krev a taky Zoe. Tam bylo hezký to, že jsem neměl hotovej text do té rychlé části a už jsme byli ve fázi, kdy se to prostě ve studiu muselo dotáhnout. Sedli jsme s kluky a dali dohromady část textu i zpěvovou linku a frázování. Pamatuju si, že Tomáš (bubeník Tomáš Váca – poznámka autora) u toho zrovna vařil špagety. Na první dobrou jsme to potom natočili a výsledek, myslím si, není úplně špatný. Stačí si poslechnout na našem profilu na serveru Bandzone. Dobrá historka z natáčení, ne?

To rozhodně ano. Každopádně máte pocit, že vaše hudba je tedy stále více a více ovlivněna místem, kde žijete, tedy Břidličnou?

Pravda, máme v Břidličné zkušebnu už přes patnáct let, ale asi, nebo spíš určitě, nás to neovlivnilo, protože v Břidličné je velká, ale opravdu velká spousta vynikajících folkových a country hudebníků. No a to už bychom za ty roky hráli určitě pořádnej bluegrass.

Před deseti lety jste také vydali první singl ve Spojených státech s celosvětovou distribucí… Můžeš prozradit více?

Jednalo se o song Say What You Want z naší první desky v nové sestavě. Byla to, tuším, první věc, co jsme spolu s Víťou (kytarista Víťa Jelínek – poznámka autora) vůbec složili. Prostě jsme to zkusili, poslali do toho vydavatelství ve Spojených státech a oni to v rámci nějaké kompilace mladých nadějných kapel kupodivu vydali. Bylo to dobré dobrodružství, protože ta kompilace vyšla v obrovském nákladu a měla celosvětovou distribuci.

Ostatně v roce 2018 jste ve Spojených státech sami koncertovali…

Původně tam byly naplánovány dva koncerty v New Yorku a v New Jersey. Nakonec jsme tam i s ohledem na ne úplně jednoduchou logistiku odehráli jen ten v New Yorku, ale byl to fantastický zážitek zahrát v metalovém klubu v konkurenci amerických metalových kapel pro opravdu drsné publikum. Nakonec z toho byla pařba až do rána a někde tam se zrodil nápad na skladbu Zoe z aktuální desky. Když to shrnu, tak dodnes je to zážitek, který patří mezi ty, které z hlavy prostě nevymažeš.

Také jste ovšem hráli v Německu, Anglii, Rakousku, Bělorusku či Polsku. Jaké zkušenosti jste získali díky těmto koncertům?

Vždycky je to jenom o tom, že muzika, kterou děláš, je buď dobrá, nebo špatná. Velmi neskromně musím říct, že máme to štěstí a děláme dobrou muziku, se kterou netrhneme ostudu, ať hraješ v klubu v Londýně na úplně stejným pódiu, kde začínali kariéru Iron Maiden (jedná se o klub Cart & Horses – poznámka autora), nebo jsi v osm večer hvězda metalového festivalu v komunistickém Bělorusku. Ze všech zahraničních vystoupení musím vyzdvihnout právě koncertování v Polsku, kam se pravidelně léto co léto vracíme. Tedy až na ten letošní nešťastný rok.

Jednou z vašich nejznámějších písní je Burning in Hell. Váže se k této písní, případně k natáčení klipu k této skladbě nějaký zajímavý příběh?

Jo, to bylo super natáčení s celým štábem filmařů, půjčený mustang, dálnice týden před otevřením, karavan, který hořel, a brutální rozpočet. Jenom dobré vzpomínky. Fakt je, že tento klip nás prezentuje dodnes a už se pomalu pracuje na klipu k nové desce. Nechte se překvapit.

Jak podle tebe nedávný nouzový stav a vše s tím spojené ovlivní českou hudební scénu?

Je to složité hlavně s koncerty, které byly dlouho dopředu naplánovány. Většina pořadatelů přesouvá tyto akce na příští rok a v podstatě nic není jisté. Nic se nedá naplánovat. Holt, letos to koncertně bude trochu slabší, ale co. Nikdy jsme neměli nouzi o hraní, v průměru jsme těch třicet, čtyřicet koncertů do roka v pohodě dali. Tak si nás letos, holt, trochu víc užijou doma.

Co vás čeká v nejbližší době?

Máme menší koncertní pauzu, takže už dáváme dohromady nápady na novou desku. Přece jen, fanoušci čekali už dost dlouho. Tak se to teď pokusíme vynahradit. Ohlasy na češtinu jsou velmi dobré. Tak že bychom to období s češtinou ještě protáhli?