Ei, Mikesková, Buchtelík, Nádvorník, Malík, Moučka, Pražák a další umělci se potkali na výstavě Komunismus

Komunismus. Z toho slova jde v českých luzích a hájích pořád strach. Alespoň pro generaci 50 plus, která měla možnost prožít si kus husákovské normalizace. Dvě díla, která skvěle ilustrují nálady v ostravském výtvarném undergroundu v osmdesátých letech, zapůjčil výtvarník Jiří Bednář. Obě vytvořil na konci osmdesátých let a v obou případech šel do přímé konfrontace s režimem.

Obraz Jiřího Bednáře. (Foto: Ivan Mottýl)

Bednářův portrét lze stylově zařadit ke škole českého groteskního umění, která se rozvinula právě za normalizace. Nezávislí umělci tehdy popichovali komunistický režim sarkastickými díly (Sopko, Načeradský, Nepraš a další), v nichž byl humor prostředkem k vyhranění se vůči systému. Převládala však skepse nad nadějí, vždyť ještě na počátku roku 1989 to vypadalo, že socialismus potrvá na věčné časy. A přesně takový je i Bednářův portrét groteskně parafrázující vymývání mozků režimní ideologií.

Detail obrazu Jiřího Bednáře. (Foto: Ivan Mottýl)

Bednář do hlavy figury nalepil dobové známky s portrétem Gustava Husáka, kterého občas vystřídal i autokrat a masový vrah Klement Gottwald. Nutno v této souvislosti připomenout, že českoslovenští komunisté se v roce 1989 víc inspirovali takzvaným Vítězným únorem 1948 než sovětskou perestrojkou. Nejabsurdnějším krokem pak bylo zavedení nové stokoruny s portrétem Klementa Gottwalda, která byl uvedena do oběhu 1. října 1989. Měsíc a půl před sametovou revolucí, s níž Jakeš ani Husák nepočítali ani v nejhorších snech.

Dílo Jiřího Bednáře. (Foto: Ivan Mottýl)

Zato Jiří Bednář na sklonku osmdesátých let nadšeně sledoval první náznaky rozpadu velkého komunistického soustátí řízeného z Moskvy. Už na jaře 1989 to vřelo v Gruzii a Abcházii, v létě se Polsko dočkalo polosvobodných voleb a na podzim přišel exodus východních Němců. To vše je zobrazeno i v Bednářově malířské instalaci vytvořené nedlouho před sametovou revolucí, na níž je symbol komunismu (srp a kladivo) posešíván už jen vetchými nitěmi, které se možná brzy přetrhnou.

Obraz Filipa Nádvorníka. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava Komunismus v Prozatímní galerii Wurst představuje i díla veskrze současná. Letošní absolvent Fakulty umění Ostravské univerzity Filip Nádvorník zapůjčil jeden z obrazů své diplomové práce, v němž se zabýval tématem kultu práce a zobrazením pracujícího člověka vůbec. Z pohledu studenta, který už komunismus nemusel zažít. Nádvorník se narodil v roce 1995 a hesla typu „socialisticky pracovat, socialisticky žít“ už ho osobně nikterak nezatížila a tento odstup mu také umožňuje až „vědecký výzkum“ fenoménu práce.

Generační setkávání nad tématem Komunismus přinášela ve Wurstu zapálené diskuse. A při některých večerech v galerii došlo i na ostré střety mezi pamětníky Husákova komunismu a současnými mladými levicovými umělci, z nichž ti nejradikálnější vidí jako jedinou možnost záchrany planety „ekologickou revoluci“. Globální průmysl nadnárodních koncernů či neschopnost vlád omezit produkci a spotřebu hovězího masa je totiž podle nich potřeba zastavit i násilnou cestou, jinak se nezastaví oteplování planety, tání ledovců a blížící se zkáza života na Zemi.

Obraz Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Mnoho děl se omezilo jen na jakási varovná konstatování. V tomto smyslu je nejsilnějším obrazem na výstavě plátno malíře Václava Buchtelíka zobrazující rozestavěný skelet monumentální budovy Krajského výboru Komunistické strany Československa v Ostravě u Domu kultury, jehož dokončení zastavila sametová revoluce. Rezivějící skelet ale téměř dalších třicet let působil jako memento, jací ti komunisté vlastně byli. A monumentálnost trosek zarážela stále další a další generace, takže v tomto smyslu je možná škoda, že skelet byl nakonec dostavěn. Mohl to být unikátní pomník komunistického bezpráví.

Jan Palach na kresbě malířky Ei. (Foto: Ivan Mottýl)

Malířka Ei nakreslila pro výstavu realistický portrét Jana Palacha. Výmluvné a silné gesto od jinak expresivní malířky. Palach je symbol, který kupodivu spojuje všechny generace, včetně těch nejmladších. Poezie věnovaná Palachovi zazní v Prozatímní galerii Wurst v pátek 21. srpna v den výročí ruské anexe. A zároveň to bude dernisáž.

Instalace Elli Tiliu, detail. (Foto: Ivan Mottýl)

Elli Tiliu komunismus ironizuje v groteskní instalaci s názvem Jednotná fronta, k níž potřebovala asi 60 ruliček toaleťáku. Dodávat asi není co, jen mladším generacím je třeba připomenout, že „hajzlpapír“ byl v osmdesátých letech nedostatkovým zbožím a občas se kvůli němu tvořily dlouhé fronty před drogeriemi.

Gumová pěticípá hvězda Elli Tiliu. (Foto: Ivan Mottýl)

Stejná umělkyně vytvořila na půdě galerie Wurst i pěticípou rudou hvězdu z pružné gumy. Hvězdu tak lze různě deformovat, stejně jako si různé režimy vysvětlovaly po svém, jak má vypadat skutečný socialismus či komunismus. „Socialismus v naší vlasti zvítězil,“ oznámil prezident Antonín Novotný v červenci roku 1960 překvapeným obyvatelům Československé republiky. Ta se před šedesáti přejmenovala na Československou socialistickou republiky a korunu na lví hlavě ve státním znaku vystřídala právě pěticípá hvězda. K vybudování komunismu mělo podle Novotného dojít už za dalších patnáct let, v roce 1975. Ale v tomto roce nikdo „vybudování komunismu“ nevyhlásil.

Instalace Šárky Mikeskové. (Foto: Ivan Mottýl)

Šárka Mikesková sáhla do rodinného archivu, neboť mezi příbuzenstvem našla i osobu, která se za minulého režimu věnovala propagačnímu výtvarnictví, tedy i propagandě. Živila se tak spousta umělců, včetně těch antikomunistických. Za dne umělci malovali někde v dílně hesla o bratrství se Sovětským svazem, večer pak tvořili temná svědectví o normalizaci.

Dílo Jaroslava Malíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Fotograf a pedagog Střední umělecké školy v Ostravě Jaroslav Malík připravil koláž tradičně spojenou s filatelií. Budování těžkého průmyslu v Ostravě po druhé světové válce a kult horníků a hutníků promítl do jednoho celku s až zlověstným tichem dnešních průmyslových areálů proměněných na muzea. Tak je tomu například v někdejším Dole Michal v Michálkovicích.

Dobový jídelní lístek. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstavu doplňují i četné artefakty z dob minulého režimu. Tohle je jídelníček z časů normalizace.

Obraz Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Herec a insitní malíř Michal Moučka je v posledních dvou letech symboly přímo fascinován. A jedním ze symbolů komunismu byla i planoucí pochodeň.

Instalace Marka Pražáka. (Foto: Ivan Mottýl)

Marek Pražák se zamyslel nad něčím jiným. Komunismus někdy dokázal uchránit rozeštvané národy před nacionálním běsněním, byť za cenu diktatury. Po válkách v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech našel Pražák na jednom z chorvatských ostrovů násilně zničenou srbskou rekreační prázdninovou osadu. Kousek jedné zničené chaty pak dovezl do středu Evropy. Češi se v roce 1993 dokázali se Slováky rozejít bez občanské války, ale nikdo předem na sto procent nemohl říci, zda k ní přece nemůže dojít.

Obraz Martina Pavlíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Malíř Martin Pavlík dodal na výstavu obraz bez jediného slova vysvětlení. Převládá červená a určitě ho lze chápat i jako osobní vyznání mladého umělce, který zrovna nemiluje nadnárodní korporace.

Kývači Petra Pazdery Payna. (Foto: Ivan Mottýl)

Tečkou za stručnou prohlídkou výstavou s názvem Komunismus nechť jsou sochy, které zapůjčil spisovatel a sochař Petr Pazdera Payne. Instalace se jmenuje Kývači. Každý režim má zkrátka dost ochotných kývačů, kteří odkývají cokoliv. I trest smrti pro Miladu Horákovou.

Ve Wurstu jsou dále k vidění díla Martina Popeláře, Bendy, Tomáše Tepera, celé rodiny Jiřího Macháčka, hlučínského fotografa Petra Hlubka, Martina Cacha a mnoha dalších.

Poznámka redakce: Autor tohoto textu a stálý spolupracovník deníku Ostravan.cz Ivan Mottýl je provozovatelem galerie Wurst.

*

Komunismus. Prozatímní galerie Wurst, Hlučín. Dernisáž výstavy proběhne 21. srpna 2020 v 18 hodin.