Básník Vít Slíva ve Chvilce poezie: Stále mi v uších zní to ostravské Vitko! vice! doto! ho!

Vít Slíva pochází ze slezského Hradce nad Moravicí, žije v Brně, po předcích si ale v duši nese i kus Ostravy. Na město uhlí a železa už vzpomínal vícekrát, před třemi lety jsem od něho dostal ostravskou vzpomínku na tatínka, který vášnivě sázel Sportku. „Sportka, to je vzrušení ze vzpomínek. Upínal se k ní tatínek, milovaný pošetilec,“ napsal tehdy Slíva. A téma rozvinul v těchto jímavých řádcích:

„Náš tatínek se jako kluk / naučil u ostravských saleziánů / hrát pingpong, / kroužit na kole zády dopředu, / a při hokeji si nachladil ledviny, / že mohl složit maturitu / až o rok později. // Jako otec nás pak vodil na poštu / vyplňovat sportku. / Občas jsme vyhráli padesát korun, / on ale fantazíroval: / „Kdybych vyhral prvni cenu, / tak bych letěl, letěl, / až bych spadnul / a byl mrtvy.“

Letos v létě devětašedesátiletý básník zavzpomínal na Ostravu ve větším celku, který nazval Ostravské zlomky a poskytl k vydání kulturnímu deníku Ostravan.cz. Slíva nás nejprve zavede do Palackého ulice v Přívoze, která je dnes součástí vyloučené lokality v takzvaném Přednádraží. Ještě v osmdesátých letech minulého století to přitom byla regulérní městská čtvrť, z níž ale od té doby hodně ukously buldozery, zmizela třeba celá železničářská kolonie. Dům Slívových prarodičů ale podnes stojí.

Zmizelo i letiště v Hrabůvce, z něhož se do dnešních časů dochoval jediný hangár v Jiříkovského ulici č. p. 282. A Slíva čtenáře pozve také na dnes již neexistující Zimní stadion Josefa Kotase, který stál mezi dnešní železniční stanicí Ostrava-Stodolní a Základní školou v Kounicově ulici.

*

VÍT SLÍVA: OSTRAVSKÉ ZLOMKY

Ostrava, dávná má Ostrava…!

Dědeček Efrém a babička Josefka, rodiče mého tatínka, žili v Přívoze na ulici Palackého 95, naproti škole. Jezdili jsme tam za nimi, tatínek a my tři bratři, vlakem z Bohumína. Dědeček, bývalý ruský legionář, už z bytu nevycházel… Když jsme na chodbě v nejvyšším podlaží zazvonili, slyšeli jsme, jak se předsíňkou šourá ke dveřím a volá: „Nikogo nima duma!“ – Nikdy jsme ho neviděli jinak než v pyžamu… V ruských legiích byl u zdravotní služby; stahoval z bojiště raněné a sám při tom přišel ke dvěma zraněním: na tatínkovo přání jednou vykasal nohavici pyžama a ukázal nám vchlípenou jizvu po vstřelu do stehna, a svlékl si taky pyžamový kabátek, abychom viděli podobnou vchlípeninu i pod lopatkou… Hleděli jsme na to v posvátném úžasu… – Tatínek pak vytáhl ze skříně zvetšelou legionářskou uniformu a pyšně nám ukazoval dědečkova válečná vyznamenání. Plynovou masku jsme si mohli vzít ke hrám na vojáky. – Babička byla tajemná zase jinak: nočními směnami v hotelu Palace, myla tam nádobí, a cestami do Beskyd, do Čeladné – sbírala tam borůvky, aby si trochu přivydělala… Byla samozřejmá, opravdová katolička, a že jsem v bohumínském kostele ministroval, obdarovávala mě při každé návštěvě stokorunou… Kdykoliv poslouchám Janáčkův lašský tanec Čeladenský, vidím ji, namodrale… A bíle, když si vzpomenu na prázdné lůžko, když jsem přišel, středoškolák, na Fifejdy pro věci, které tam po ní zbyly…

Vít Slíva u domu prarodičů v Přívoze. (Foto: Jiljí Slíva)

S tatínkem jsme taky jezdili do Hrabůvky, na letiště. Letadlo Aero-45 se odtamtud jednou vzneslo k našemu vyhlídkovému letu nad Bohumínem, a zažili jsme tam taky letecký den, při kterém nás ohromil akrobat Kresta průletem nizounko nad zemí „hlavou dolů“! (Později prý při takovém husarském kousku zahynul…) Nedaleko letiště nám tatínek ukázal dům, v němž s rodiči a sestrami bydlel, když Rudá armáda osvobozovala Ostravu. Vzpomínal, jak důstojníci, kteří měli v jejich bytě štáb, pojídali cibule jako jabka a pili čaj tak, že si nejdříve vložili do úst cukr a pak ho čajem zalévali… Po dlouhé řadě let jsem užasl, jak Mistr Vladimír Holan v básni Náledí tento ruský způsob pití čaje metaforicky transponoval: Čaj přes cukr už únor pije. / Venku začíná tát…

Dochovaný hangár letiště v Hrabůvce. (Foto: MCH AK Zábřeh)

Temná je vzpomínka na pohřeb tatínkovy sestry Drahušky: matka tří malých dětí, pracovala jako svačinářka ve vítkovických železárnách, a když si jednou chtěla zkrátit cestu prolukou mezi vagóny, lokomotiva nečekaně popojela, a nárazníky ji rozdrtily… To jsem byl ještě dítě; a v dospělosti jsem do básně Rekviem začlenil tuto sloku: „Drahuško, teto, / jistě jsi do nebe doběhla dřív, / než Ti břicho / srazily vagóny!“

Vítkovický brankář Josef Mikoláš. (Foto: archiv)

Naopak s radostí vzpomínám na vítkovický zimní stadion. V druhé půli šedesátých let jsme tam s tatínkem a bratry zažili řadu hokejových utkání. Stále mi v uších zní to ostravské „Vitko! vice! doto! ho! Vitko! vice! doto! ho!“ Na zápasy jsme chodili zdarma, jedna z pokladních byla tatínkova sestřenice, říkal jí Dolina… Mohli jsme i do „zákulisí“, a tak jsme jednou s obdivem a úctou hleděli na zjizvenou tvář legendárního vítkovického brankáře Josefa Mikoláše; seděl před utkáním v hale naproti nám… A byli jsme i na zápase našeho národního mužstva s Kanadou; vyslala tehdy jen výběr z vysokoškolských klubů a vedl ho jako trenér katolický kněz, věhlasný pater Bauer. (Proslavil se tím, že při výhodě svého mužstva po faulu odvolával brankáře: byl první, kdo na tuto logickou možnost přišel!) O přestávce mezi třetinami ho tatínek vyhledal a přinesl nám fotografii kanadského týmu s faksimile podpisů všech hráčů. Co je ale nejdůležitější: jako absolvent ostravského klasického gymnázia neznalý angličtiny mluvil s otcem Bauerem – latinsky! (Kanaďani tehdy prohráli 1 : 3 a bylo mi jich líto. Ale ten jejich jediný gól byl nádherný! Nájezd pravého křídla – a příklepem „bomba“ do „šibenice“!)

Nová lávka spojující hlavní nádraží s Přednádražím. (Foto: ČD)

Když jsem chodil na první stupeň základní školy, s hrůzou se v Bohumíně mluvilo o tom, že v ostravských ulicích řádí „fialoví ďábli“. Fialová barva mi neodbytně připomínala tetování, které jsem tu a tam zahlédl na koupališti: srdce probodené šípem, mořskou pannu…, a tetování bylo tehdy – myslím, že všeobecně, nejenom v dětských představách – neklamným znamením zločince propuštěného z vězení… Na mostě nad kolejištěm přívozského nádraží mě, jelimánka – šel jsem od vlaku z Bohumína k babičce a dědečkovi –, dva výrostci obrali o všechny drobné, co jsem jich u sebe měl; pochybuju ale, že by to byli oni…

Vít Slíva na své Boudě. (Foto: Petr Veselý)

A po Ostravských zlomcích v lyrické próze je čas na novou básníkovu poezii. Triptych Víta Slívy vznikl letos v červenci na hradecké Boudě a jak se ctění čtenáři mohou přesvědčit, je to Slívova typická „boudní muzika“. S bezručovskými („opilý blázen“) i holanovskými („závratný čase“) odkazy.

 *

VÍT SLÍVA: TRIPTYCH

PŘED BOUDOU

Před Boudou močím,
ve hvězdách oči.

Světelná závrať!
Noc kolébá se…
– Navrať se, navrať,
závratný čase!

Opilý blázen,
padl jsem na zem.

(Bouda 17/7/20; 05.02)

*

NAPSAT BÁSEŇ

Napsat báseň,
jako když dotáhneš matici:
že už víc nelze.

Pochovat lásku,
jako když dopíšeš báseň.

(Bouda 17/7/20; 07.53)

*

SVÍTILNA

Bouda se v noci promění
v svítilnu.
Přes křehká skla
mě vyzařuje.

(Bouda 28/7/20; 11.02)