Odcházející hudební ředitel ostravské opery Jakub Klecker: Jsem velmi rád za tuto zkušenost

V Národním divadle moravskoslezském jste působil pět let jako hudební ředitel operního souboru. Nyní se už můžete ohlížet za svým působením a trochu bilancovat. Jak byste zhodnotil tuto pětiletku?

S Národním divadlem moravskoslezským jsem pravidelně spolupracoval již před mým nástupem v roce 2015, měl jsem tedy možnost poznat velmi detailně celý operní soubor. V roce 2010 jsme v jednom večeru odpremiérovali Janáčkovu Šárku a operu Ariadna Bohuslava Martinů, o rok později Stravinského Život prostopášníka. V následujících sezonách jsme připravili balety La Sylphide nebo Popelka. Když mě na počátku pan ředitel Jiří Nekvasil oslovil, tak jsem jeho nabídku ke spolupráci hodně zvažoval. Přece jen se jednalo o můj první šéfovský post (pokud nepočítám rok a půl ve funkci šéfdirigenta Janáčkovy opery v Brně) a také časté odloučení od rodiny (v té době se nám narodil druhý syn Vojtěch). Ostravská opera se vyznačovala pod vedením Jiřího Nekvasila, Roberta Jindry a Daniela Jägera progresivní dramaturgií. Byl to jeden z důležitých důvodů, proč jsem přijal post hudebního ředitele opery. Zabýval jsem se do hloubky operními díly, která nejsou v našich tuzemských operních domech často uváděnými tituly. A zpětně jsem moc rád za tuto cennou zkušenost a výzvu.

Povedlo se vám podle vašeho názoru splnit, co jste si předsevzal?

S operním souborem jsme zažili mnoho tvůrčích a obohacujících momentů, ale samozřejmě je několik věcí, které se mi nepodařily uskutečnit.

Můžete být trochu konkrétnější?

Odmalička jsem byl odchovaný brněnskou operou, ve které působím jako stálý dirigent již patnáctým rokem. Přiznám se, že mi dlouhou dobu trvalo, než jsem se zorientoval v ostravském prostředí, v mentalitě zdejších lidí. Interpretace byla hodně razantní a silácká, na můj vkus méně zpěvná, a chybělo mi široké legato. Tyto prvky jsem se snažil do orchestru aplikovat a ostré hrany trochu obrousit. Ne aby člověk měnil tradici nebo tvář orchestru jako takového, ale aby se dostavil plastičtější tón jednotlivých sekcí a potom i celého orchestru.

Určitou změnou k lepšímu byl příchod nových mladých posil do orchestru, nemyslíte?

Především v dechové sekci došlo k určité generační obměně. Do orchestru přišli mladí talentovaní hráči, především do skupiny fléten, hobojů, klarinetů, fagotů nebo i lesních rohů. Ve smyčcových sekcích jsme přijali také řadu nadějných hráčů, kteří, věřím, budou v budoucnu tahouny operního orchestru.

Jaká byla spolupráce s ředitelem Nekvasilem a dramaturgyní Evou Mikuláškovou, kterou jste si sám vybral?

Hlavním dramaturgem byl samozřejmě pan ředitel Nekvasil. Velmi jsem obdivoval jeho obrovský přehled. Hned na začátku naší spolupráce jsme vybrali řadu titulů, které bychom chtěli uvést. Velkým mezníkem byl samozřejmě smetanovský operní cyklus, který by měl vyvrcholit v roce 2024. Trochu mě mrzí, že nebudu účasten osobně, ale pevně věřím, že se k některým inscenacím, které jsem nastudoval, vrátím.

Kdo byl tím, kdo přinášel nové nápady a inspirace?

Myslím si, že impulzy jsme přinášeli všichni tři. Snažili jsme se dramaturgii stavět několika směry. Nesměla chybět česká opera, potom velký „operní hit“ 20. století, belcantová opera, nebo klasicistní titul. Každou sezonu jsme také zařadili operní galakoncert. Nechtěli jsme také opomíjet francouzskou operu nebo díla, která nebyla v Ostravě v historii divadla nikdy premiérována.

Jak se díváte na funkčnost sólistického souboru? Vy sám jste naznačil, že je jich celkem málo…

V Ostravě byl už před mým nástupem trend hostujících sólistů. Svým způsobem jsem si mohl vysnít nějaký sólistický tým, který by oborově odpovídal danému dílu, což je naprostý ideál. Jenže nakonec mi zbylo 20 až 30 procent  z těch jmen, které jsem si vybral.

Jak taková situace nastane?

Příčinou jsou různé okolnosti. Hostující sólisté každý večer zpívají někde jinde, jsou rozježdění po různých divadlech. Ten stálý tým je ve skutečnosti velmi omezený, aby si člověk mohl dobře vybrat. Pravidelně se konaly konkurzy nebo sólistické audice, kde se objevila docela neznámá a talentovaná jména, ať už od nás, nebo ze zahraničí. Popravdě mně jako hudebnímu řediteli chodily ty nabídky dennodenně. Těch jmen bylo tolik, že člověk si musel vybrat na základě referencí nebo nahrávek, aby nebyl zahlcen průměrnými výkony. Na druhou stranu jsem byl moc rád za náš stálý sólistický tým, každý hlasový obor měl své zastoupení, i když bych to o nějaký další baryton nebo bas doplnil.

Za poslední roky na sebe upoutala největší pozornost sopranistka Veronika Rovná Holbová, souhlasíte?

Veronika udělala za tu dobu, co je v angažmá, obrovský kus práce. Stejně tak Anička Nitrová, která má v pěveckém vývoji co říci. Také úžasná Eva Dřízgová, která v těchto dnech slaví 35 let od nástupu do ostravské opery. A pánové Jakub Kettner, Martin Gurbaľ a Luciano Mastro nebo Václav Morys jsou dlouholetými a významnými členy operního souboru. Měl jsem radost, že tito skvělí umělci byli vždy naplno využiti v řadě titulů napříč celou sezonou.

Také sbor opery NDM je často vyzdvihován odbornou veřejností za své skvělé výkony. Jak se vám s ním a s panem sbormistrem Galatenkem spolupracovalo?

Pan sbormistr vždy při své práci se sborem dbal na kvalitu jednotlivců. Jeho precizní a detailní práce byla velkým přínosem a důležitým prvkem každé inscenace. A já jsem díky tomu mohl často obsazovat sboristy také do sólových rolí. Rád vzpomínám na Sborový galakoncert, na kterém jsme uvedli nejkrásnější operní sbory. Těleso čítá pouhých 40 zpěváků, pro velké tituly jsme často sbor rozšířili o dalších 20 externistů.

Které inscenace za vaši éru v NDM považujete za nejzdařilejší?

To je těžká otázka. Základem bylo smysluplně obsadit týmy jednotlivých premiér. Cíleně jsme vybírali režiséry, také s ohledem na jejich další spolupracovníky, výtvarníky scény a kostýmů,  aby všechny detaily na nově připravované premiéře dávaly smysl. Každá sezona byla postavena s velkou pokorou a odpovědností k jednotlivým operním dílům. Několikaměsíční příprava na nejlepším možném sólistickém obsazení, detailní práce s rozsahem opery, smysluplné škrty i intenzivní týmová spolupráce – to byl hlavní směr naší pětileté společné vize. Největším osobním zážitkem bylo pro mě nastudování Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, která v Ostravě a na českém území zazněla v původní podobě vůbec poprvé. V říjnu se symbolicky rozloučím s ostravským souborem právě tímto titulem. Dalších krásných počinů bylo mnoho, ale určitě budu dlouho vzpomínat na spolupráci s režisérským duem SKUTR na Martinů opeře Julietta nebo s režisérem Radovanem Lipusem a krásnou Dvořákovou Rusalkou. Také jsem velmi rád, že se podařilo zaznamenat Janáčkův Osud (do rozhlasu i televize) ve spolupráci s Jiřím Nekvasilem.

Zajímají vás také reflexe hudebních publicistů? Názory na jednotlivé premiéry se člověk od člověka obvykle velmi různí…

Nastudování operního titulu se rodí v různorodých podmínkách. Samozřejmě, že hudebního publicistu většinou zajímá hotový výsledek a často hodnotí jen první premiéru, která bývá pro umělce spojená s velkým vypětím i určitou interpretační obavou, aby vše vyšlo tak, jak má. A mně jako dirigentovi se často stává, že napříč zkouškovým procesem zažívám řadu radostnějších chvil, než je samotný premiérový večer. Inscenace postupem času zraje a my interpreti si ji začneme víc a víc užívat. V tom je divadelní práce jedinečná a myslím, že i hudební publicisté by měli titul navštívit opětovně, v různorodém obsazení, s časovým odstupem od premiéry.

Zmínil jste určitou lítost nad tím, že nebudete u toho, když propukne smetanovský jubilejní rok, z divadla jste však odešel z vlastního popudu. Proč vlastně?

Já jsem oznámil odchod hodně dopředu, téměř rok a půl. Moje rozhodnutí nebylo tehdy spjato s nějakou konkrétní nabídkou, ale týkalo se dalších uměleckých vizí a přání, kterých se mi již nedostávalo. Člověk do souboru vkládal energii, ale ta se mu nevracela od všech složek stejně.

Máte pocit, že jinde je situace lepší?

Nedovedu posoudit situaci v jiných operních domech, ale musím říci, že houževnatost a upřímnost ostravských je mimořádná. To mi bude chybět. A také můj úžasný produkční tým, jehož práci velmi vyzdvihovali především hostující sólisté ze zahraničí.

Chtěl jste svým způsobem vyměnit operní prostředí za symfonické?

Ne tak úplně. V Ostravě jsem připravoval dvě velké inscenace za sezonu. Do toho jsem plánoval a řešil řadu věcí, které nejsou spjaty s hudbou. Hudební ředitel by se měl zaobírat čistě hudebním a uměleckým provozem, ale je to trochu složitější. Je tam plno dalších okruhů práce. Inscenační týmy, honoráře, komunikace s technickým šéfem, produkcí… Všechno padá na vaši hlavu, ne vždy se to setká s pochopením. Delší dobu mě velmi lákalo tu pozici překlenout opačným způsobem. Do této chvíle jsem byl hostujícím dirigentem u filharmonie, ale svázaný s operním domem. Teď se ta situace se vyvinula opačně. Dostávám více prostoru věnovat se ryze hudbě a ponořit se do partitur. U oper musí člověk studovat partitury rok i více dopředu.  Ať už vybírá obsazení, nebo se čistě věnuje dirigentskému řemeslu. To muselo jít mnohdy trochu stranou. Organizační náplň postu mě sice velmi bavila, ale do jisté míry omezovala.

Loni jste se stal šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc. To je další funkce. Budete mít dost času?

Myslím, že ano. Přehodnotil jsem svůj život jako celek. Bylo to docela zásadní rozhodnutí, skončit v Ostravě a možná nevíte, že končím i u Kantilény (slavný brněnský sbor, pozn. red.). Taky jsem to hodně zvažoval. Sám víte, že když není pravidelnost v přítomnosti na zkouškách, tak to nemá žádný řád, zvlášť u mladých zpěváků. Byl jsem tam čím dál míň, nebo jsem si vybíral koncerty, které zvládneme. Mám štěstí, že sbor povede můj kolega Michal Jančík.

Další vaší činností je výuka dirigování. Jak vás tato práce naplňuje?

Učení na JAMU je velmi přínosné. Mým prvním absolventem se letos stane Jiří Habart, který nyní bude pokračovat jako stálý dirigent v NDM. Učit jsem začal před pěti lety a je to další cenná zkušenost, protože člověk sám sobě nastavuje zrcadlo. Vidí vlastně na studentovi, co dělá špatně a co dělá dobře. Mnohdy si řeknete: „Jak to můžeš takhle ukazovat, vždyť ten student to dělá daleko lépe“. Student mnohdy inspiruje i učitele, že to jde zadirigovat i jinak a srozumitelněji. Se studenty jezdíme také k profesionálním orchestrům. A shodou okolností se to týká Moravské filharmonie. Kolektiv tohoto tělesa je velmi přátelský a já nejen jako jejich šéfdirigent, ale také jako pedagog „začínajícího studenta“ jsem za to velmi rád.

Co byste popřál Ostravě, Národnímu divadlu moravskoslezskému a svému nástupci Markovi Šedivému?

Aby neustávali v pracovitosti a nadšení. Situace je v současné době velmi nevyzpytatelná. Musíme všichni věřit v lepší budoucnost, diváci nás potřebují a my potřebujeme je. Ostravská opera je v evropském kontextu velmi cennou institucí díky skvělé dramaturgii. V minulosti mi přicházela řada děkovných dopisů, ale také podnětů, co by se mělo zlepšit. I když jsme na konci minulé sezony přišli o dvě premiéry, věřím, že bude nová sezona zahájena velkolepým uvedením Verdiho Nabucca a přiláká zpět do hlediště naše věrné diváky. Bylo to krásných pět let, poznal jsem řadu báječných spolupracovníků, talentovaných a skvělých interpretů. A děkuji Ostravě také za bezprostřední upřímnost, které si zpětně tak velmi vážím.