Fiducia vystavuje akty Dušana Šimánka, který parafrázuje slavný obraz z Louvru

V osmdesátých letech erotické časopisy nevycházely, a pokud se přece v nějakém časopise objevily nahé linie ženského těla, šlo téměř výhradně o umělecké akty. Kulturní periodika celostátního významu třeba občas tiskly akty pražského fotografa Tarase Kuščynského zatímco ostravský Kulturní měsíčník někdy poskytl prostor snímkům místního fotografa Miloše Poláška.

Odsud posud. Režim výstavy aktů sice někdy povolil, jindy je ale zakazoval. V druhé půli osmdesátých let o tomhle problému dokonce vyprávěl oficiální snímek Dobré světlo režiséra Karla Kachyni, což byla poněkud krkolomná komunální satira s artovými ambicemi. Mnohé diváky ale tehdy potěšilo, že se na plátno dostalo poměrně dost nahoty, když modelky figurovaly před fotoaparátem hlavního hrdiny.

Pětatřicet let poté je nahota všude, stačí správně kliknout v mobilu či na notebooku. Anebo se pokusit s uměleckými ambicemi nafotit přítelkyni, mnoho dívek a žen také vytváří nahé autoportréty a do fotosoutěže Reflexu Akty X proto každý rok přichází tisíce snímků. Opřít ovšem dívku v průsvitné košilce (anebo bez ní) jen tak o strom, jak to kdysi dělával jmenovaný Taras Kuščynskyj, to je ale dnes na umělecký akt málo. Byť nutno přiznat, že v kdejakém okresním městě to pořád stačí.

Aktuální výstava ve Fotografické galerii Fiducia v Ostravě představuje tvorbu dnes už nestora české fotografie Dušana Šimánka (1948), která dostala jednoznačný název Akt. Snad proto, že umělec nechce nějakým zaumným způsobem zdůvodňovat, že je fascinován možnostmi, jak pracovat s nahým ženským tělem. Básnící ho popisují na tisíce způsobů, fotografové milionkrát zmáčknou spoušť, ale uspěje jen málokdo.

FOTO_1

Najít originální cestu je stále těžší. V tomto smyslu se do dějin české literatury zapsal třeba Vítězslav Nezval ve svém surrealistickém období, když ženu vykreslil v obrazech, které před ním v české literatuře nikdo nepoužil:

Tvé ženství je puklá vrbová píšťalka
Vlhké milující oko
Libelula
Citlivka
Tvé ženství je svatojánská muška v srdci stolistky
Jsi jako z bezové duše
Jak z bílých vláken asbestu rozpáleného v ohni
Jak ze směsi magnoliového těsta a tmavé žitné mouky
Jak z červotočiny růžového mahagonu 

Také Dušan Šimánek hledá, jak ženu s pomocí fotoaparátu zvěčnit způsobem, o jaký se nikdo nepokusil. „Umělec, který je známý svým perfekcionismem, pečlivě harmonizuje dokonalou souhru světla, formy a pohybu, aby své modely inscenoval do sousoší připomínajících A. Rodina. Hraje si s anatomií. Záměrně koncentruje divákovu pozornost na tělo, aby ho neovlivnil výraz obličeje. Tělo ženy se stává symbolem dokonalé estetiky, čisté a jasné, vzdálené jakékoli obscénnosti,“ píše se v kurátorském textu k výstavě (bohužel nikým nepodepsaném).

Z výstavy Dušana Šimánka.

S textem lze souhlasit i nesouhlasit. Míru obscénnosti ani tak neurčuje umělec, jako ji stanovuje výše zmíněná společenská prudérnost. Co je pro jednoho krásné, může být pro druhého necudné. A pokud vnímá i odhalené ňadro jako nemravnost, už ho nezajímá, zda fotograf přistupoval ke vzniku snímku se sochařským zaujetím Augusta Rodina. Výstavy aktů se totiž zakazují i dnes a o jedné takové v Havířově jsme před časem psali i v kulturním deníku Ostravan.cz. (odkaz na článek)

Na problematiku a postupnou proměnu společenského vnímání aktů Šimánek vtipně upozorňuje ve své fotografické parafrázi slavného renesančního obrazu z okruhu takzvané Školy z Fontainebleau, který dnes visí v pařížském Louvre. Plátno z roku 1594 nese název Gabrielle d’Estrées a jedna z jejích sester (Gabrielle d’Estrées et une de ses Soeurs) a zobrazuje milenku francouzského krále Jindřicha IV., kterou jedna z jejích sester drží dvěma prsty za pravou bradavku.

Tohle dílo s přímočarým erotickým nábojem bylo v průběhu dějin vnímáno různě, a občas dokonce i cudně zakrýváno. Dnes je oblíbené především v LGBT komunitě a obecně je vnímáno jako obhajoba lesbické lásky. Němečtí Zelení třeba na počátku milénia renesanční plátno využili v kampani na podporu manželství osob stejného pohlaví. Dušan Šimánek jen vyměnil malovanou renesanční figuru za fotografii současné ženy. Relativizoval čas a trochu se vysmál veřejnému vkusu, který je v jednotlivých historických érách často formován i mocenskými nařízeními.

V jiném ze snímků nechal fotograf vstoupit nahou černošskou modelku do plátna ve stylu geometrické abstrakce. Na první dobrou jsem dílo vnímal i jako parafrázi některé z předválečných knižních obálek typografa Karla Teiga, a právě v tu chvíli se mi v hlavě mihl i Vítězslav Nezval:

Tvé nohy jak válka
Tvůj klín je plamen pájky
Let motýla lodní šroub
Tvé boky jsou kavalkáda
Tvé boky jsou Geislerovy trubice
Tvé boky jsou sama lenost
Hluk vřetene stín violy
Tvé čelo je jiskra
Tvé zuby jsou lis

Ve skutečnosti nechal Šimánek vstoupit modelku do plátna amerického malíře, který se jmenuje Peter Halley (1953). Jak ale ukazují vystavené snímky z přípravy této inscenované fotografie, „bílá“ modelka musela napřed „zčernat“ díky nánosu barvy, což by asi část dnešní rozbouřené Ameriky považovala ze nekorektní a hlasitě by protestovala.

Z výstavy Dušana Šimánka.

Inu svět se rychle mění, krása ženského těla naštěstí zůstává stejná již po tisíciletí.

*

Dušan Šimánek: Akt. Fotografická galerie Fiducia. Výstava potrvá do 31. srpna.