Shakespearovské slavnosti pokračují: Vladimír Polák zpovídá režiséra Hamleta Michala Vajdičku

Pane režisére, vy jste se nesetkal se Shakespearem jen díky tomu shakespearovskému projektu, kam jste velmi často zván, ale vy jste se se Shakespearem potkal už na škole… Je to tak, že Shakespeare je něco, na co se jako režisér těšíte a co byste dokonce jako režisér i vyhledával?

Ono je to tak, že na škole, byť je to už dávno, jsem dělal Othella jako absolventské představení a zastávám teorii, kterou praktikují např. v chorvatském divadle, že většina mladých lidí, mladých režisérů, by měla začínat Shakespearem. Jedná se o věky prověřenou dramatiku a opravdu v každém ohledu se dá na Shakespeara spolehnout jako na autora, nehrozí totiž při tvorbě žádné patálie a režisér je při výkladu toho dramatického textu mnohem svobodnější.

Shakespearovský projekt je hodně navázán na překlady Martina Hilského do češtiny a Ľubomíra Feldeka do slovenštiny. Vy pracujete často s českými herci, takže se ty překlady musely dát nějak k sobě, dohromady…

Ano je to tak. Já považuji Martina Hilského a Ľubomíra Feldeka za aktuálně nejlepší shakespearovské překladatele v Čechách a na Slovensku. Je velmi obohacující být přítomen jejich debatám. Je to tak, že to trochu určuje obsazení, že když využívám české herce, používáme překlad Martina Hilského, když slovenské, pak Ľubomíra Feldeka. Ne vždy jsou autoři překladů připomínáni a ne vždy se jim skládá taková poklona, jaká by jim příslušela. Jsem rád, že jste se na to zeptal a že je můžeme takto velebit.

Je známé, že každá generace má své nejoblíbenější překladatele. Nestalo se vám, že když jste pracoval se staršími herci, oni vzpomínali na starší překlady?

Stalo se to teď nad tím Hamletem. Byla to zvláštní situace, jakou jsem ještě nezažil. Do hlavní role jsem obsadil Jardu Plesla, který hrál Hamleta před deseti lety v Dejvickém divadle v režii Mirka Krobota v jiném překladu. Na začátku tvrdil, že si to vlastně už nemůže pamatovat. Ale v konkrétních situacích mu začal naskakovat původní překlad z Dejvického divadla. Zápasili jsme s tím, aby se nedal zmást a dodržoval překlad Martina Hilského. Musím říct, že nás nesmírně bavilo to porovnání obou překladů, Hamletových monologů a dialogů. Vždycky se dá najít přístup ke každému tomu překladu zvlášť. Není to tak, že by některý byl neinscenovatelný, ale vždycky to nějak určuje poetiku konkrétní inscenace. Já hledám vždycky ideální překlad pro svou interpretaci. Nedá se říct, že bych uměl hodnotit překlady, na to jsem malý jazykový odborník. Vždycky si přečtu několik překladů a vyjdu z toho, o čem chci inscenaci udělat.

Shakespearovské slavnosti se v Ostravě otevřely v roce 2008 a už někdy v prvních ročnících zde byla uváděna inscenace Antonius a Kleopatra. O pár let později zde byla inscenace Oko za oko, kterou jste dělal vy. Teď přijíždí Hamlet. Jezdíte s tím souborem třeba do Brna, do Prahy, nebo na to není čas?

Ano, byl jsem v Ostravě, teď nedokážu říct, jestli to bylo Oko za oko. Jsem omezen pracovní povinnostmi, ale snažím se vždycky, když se jede poprvé do toho prostoru, přijet kvůli tomu, aby se mu přizpůsobily některé věci. A byl jsem tedy přizpůsobovat i inscenaci Oko za oko.

Inscenace Hamleta patří k těm nejdelším a je tam také velké množství postav. Já vím, že v případě Othella i v případě Hamleta se pro letní produkci muselo hodně škrtat a vy těch postav dokážete vyškrtat spoustu. V Hamletovi jste škrtl Guildesterna, spojil jste Laerta a Polonia… byla to nutnost kvůli produkci, nebo se snažíte vyhmátnout to podstatné…

Je to spíše věc interpretace tématu. Rozhodnu se, čím by měla inscenace hovořit, jakou informaci předat divákovi. A u Hamleta i Othella mi to vyšlo tak, že v té intimitě, byť je to paradoxní mluvit o intimitě na letní scéně, aby ta témata, která jsem chtěl vytáhnout, fungovala více. A u Hamleta, spíše než u Othella, se tento přístup zasloužil o kontroverznost této inscenace. Jak jsem sledoval reakce, mnoho diváků si nedokázalo představit Hamleta bez slavného monologu „Být či nebýt…“ Ale to je ten vklad, který do toho jako autor můžu dát. S ohledem na čas, prostor, diváka a témata, při té interpretaci některá témata vylučuji a některá dávám do popředí. Je to taková hra. Jde mi hlavě o to, aby herci měli co hrát, aby je to bavilo, aby ty situace byly živé a zároveň aby se z toho nestala nějaká estráda.

Hamlet je jeden z nejznámějších příběhů, každý ho zná, a vy jste se rozhodl diváka překvapovat vícekrát. Některé věci jste drobně změnil. Bylo vašim záměrem diváka, který to zná, překvapit a šokovat. On čeká něco, co zná, a vy ho šokujete.

Do Hamleta jsme šli s herci z Dejvického divadla a to samo o sobě je už nějakým způsobem určující, protože víte, že Dejvické divadlo hodně experimentuje. Takže když jsem chtěl tyto lidi použít a spolupracovat s nimi na tak klasické věci, jako je Hamlet, musel jsem přijít s takovou interpretací, která je pro ně atraktivní, do které by šli. Tam někde experiment s Hamletem pramení, všichni ho znají a Jarda Plesl už měl čest ho v životě jednou hrát. Nějak to klaplo a řekli jsem si, že půjdeme hledat to nové vyprávění, nějakou novou formu, která může zpestřit divadelní večery na hradě.

Někdy režiséři používají modernizace, které tam nesedí. Musím říct, že se mi velmi líbila hra s telefonem, záznamníkem a esemeskami. Dneska přicházejí informace rychle, dříve to byl dopis, který někdo musel přinést. I ve vztahu ke sloupové scéně to tam naprosto sedělo. Když jste to řekl hercům, přijali to okamžitě? Třeba mobil v Shakespearovi?

Paradoxní je, že jako režisér nemám rád používání aktualizací, ale u Hamleta mi to přišlo jako výzva, jako samozřejmost, protože mnoho témat, která vidíme v Hamletovi, se nás dotýká i v současnosti. Tím, že jsem chtěl divákovi přiblížit ty situace a témata co nejautentičtěji, jsem se snažil najít mu cestu, které on rozumí. Najít klíč ke scéně s Hamletovým otcem, který se zjevuje jako duch, a zkusit najít ono logické vysvětlení, aby to nebyla nějaká mystická postava. Dostat Hamleta do takové situace, aby tomu divák uvěřil.

Profesor Hilský říká, že Hamlet se dá číst ve třech rovinách. V politické, vztahové a pak je to vlastně i anglická detektivka. Obsadil jste Hynka Čermáka a on působí jako velký drsňák, takže o to musí být Hamlet opatrnější. Byl to záměr, aby Hamlet do toho šel opatrněji, když Klaudiem je Hynek Čermák?

Teď to zjednodušuji, ale naším hlavním záměrem bylo ukázat, že Hamlet je inteligentní, velmi jemný a férový charakter. Chtěli jsme ho dostat do takové frustrace, že neumí zabojovat za pravdu, že cítí křivdu, kterou neumí vyřešit. Proto jsme toho Jardu Plesla, který podle mě Hamletův charakter ztělesňuje naprosto brilantně, stavěli do situací, že to není není člověk, který se prosazuje lokty, ale hledá způsoby, jak na pravdu upozornit jinými cestami. Tam možná vznikl nápad obsadit do protikladu Hynka Čermáka, který všechno řeší, rázně, jasně, přímočaře.

Když se dívám ještě na obsazení… Lenka Vlasáková jako Gertruda mi připadá jako žena v nejlepších letech, která by měla plné právo na další život s novým manželem. Někdy jsou Gertrudy starší, závisí to také na Hamletovi. U Ofélie je veliký rozdíl, buď ji hrála Veronika Khek Kubařová nebo Veronika Čermák Macková. Chtěl jste, jako u Julie, naplnit archetyp mladičké dívky?

Zase je to o té autenticitě. Když se postaví ti tři herci na jeviště, na jedné straně Lenka Vlasáková, proti ní Veronika Kubařová a doprostřed postavíte Jardu Plesla, musí být autentické, aby ty city z Jardy Plesla sršely. Musíme uvěřit, že Veronika je pro něj naivní dítě, úplně čisté, které tragicky zahyne. Na druhé straně matka, která ho může přitahovat, může ho vzrušovat a může k ní cítit něco víc než jen k matce, což je téma, které se zde také jemně naznačí. Ona ho vyměnila za Hynka Čermáka a syn to nese velmi těžce. Potřebovali jsme atraktivní ženu, o kterou stojí za to bojovat jak z jedné, tak z druhé strany.

Jsem přesvědčen, že se Hamlet bude v Ostravě divákům líbit. Je to kus, který se v Ostravě velmi často nasazuje. Diváci měli možnost vidět Hamleta v ostravské produkci s Tomášem Savkou, který je znám spíše jako muzikálový herec. Předtím divadlo z polského města Kielce s jedním z nejlepších představení, které se tehdy dělalo… Myslím, že do třetice budou ostravští diváci nadšeni a já nebudu v tomto rozhovoru prozrazovat konec tohoto představení, který je naprosto úžasný. Jak už jsem říkal, Hamlet je známý a vy jste tam přesto našel věci, kterými budete diváka překvapovat. Těšíme se na vaše představení. Děkuji za váš čas.

Poznámka redakce: Odpovědi Michala Vajdičky do češtiny přeložil Miroslav Zelinský