Nová výstava v Galerii Dukla je kritickou sondou do mentální krajiny pozdního kapitalismu 

Práce a postpráce, dva fenomény, které nalezneme ve výstavním bloku porubské Galerie Dukla. Právě na těchto dvou polohách lze do jisté míry demonstrovat proměnu lidské společnosti, a to i ve vztahu ke krajině nebo osobně žitému prostoru jednotlivce. Dobře to opíšou pojmy fordismus a postfordismus (dle Paola Virna). Zatímco pod prvním se skrývá forma práce v původním slova smyslu, kdy dělník v továrně participuje na výrobě produktu a odvádí svou fyzickou práci, která je měřitelná, „těžká“ a pro dělníka samotného nerentabilní, rysem postfordistické produkce je imateriální práce, člověk je nahrazován strojem, respektive technologií, a větší podíl pracovního procesu se odehrává na mentální úrovni, která progresivně směřuje k co největšímu zisku za co nejméně fyzicky a časově vynaložených prostředků.

Jedna z vitrín galerie obsazená obrazem s monumentálním nápisem MONTOVNA kompozičně doplněným malbou, zachycující výškovou konstrukci pro reklamní bilboard, je vlastně přesnou demonstrací těchto dvou principů.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: J. Michna)

I když si myslím, že ze strany umělců i kurátora spíše nezáměrně. Tady se spíše jednalo o glosu české krajiny, českého genia loci. Právě Česká republika je zvláštním meziprostorem mezi fordistickým a postfordistickým paradigmatem. Je stále natolik levná, že se v ní vyplatí investovat do manuálních procesů výroby, zároveň je ale dosti zdatná v projektech imateriálního charakteru. Je právě v tomto ohledu určitým ne-místem.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: T. Knoflíček)

Ne-místa, respektive dle přesné citace názvu výstavy „místa, v nichž nežijeme“, jsou ale na výstavě interpretována trochu úžeji – jako explicitně vyjádřené prostory pozdního kapitalismu, kde již není místo pro člověka, ani pro jiné formy přirozené existence. Jsou to prostory logisticky uzpůsobené tržnímu zisku. Typicky to mohou být překladiště kontejnerů, haly pro lehký montovací průmysl, rozsáhlé betonové plochy parkovišť, příjezdových cest, křižovatek a utilitárních hyper-parterů, jak je známe třeba z nedalekých Nošovic, či nových provozů zakusujících se do krajiny východně od areálu Kopřivnické Tatry…

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: J. Michna)

Bohužel, těchto demonstrativních obrazových kódů ne-míst na výstavě nalezneme poskrovnu ve srovnání s hojněji zastoupenou ikonografií fyzické práce jako takové. Nicméně k dalším formám kritiky specifických pozdně kapitalistických míst vedou jiné, spíše symbolické odkazy, jako je například obraz bankomatu-monstra radikálně opanujícího prostor obrazové plochy společně namalovaný Markem Tischlerem a Vasilem Artamonovem. Chladný, odosobněný stroj se zářícím displejem, rozhraním, nabízejícím bez zbytečných slov, diskuzí a varování finanční obnos. Peníze kdykoliv a kdekoliv, snadno a rychle.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: T. Knoflíček)

Jindy to může být hluchá, nesmyslně rozlehlá a plotem obehnaná plocha na obraze Alice Nikitinové. Tu lze interpretovat jako obecnější princip kořistnické privatizace prostoru a také jako trend izolovanosti a nedotknutelnosti soukromého prostoru v prostředí suburbánních satelitů současných měst.

Pak jsou tady vlastně už pietní malby objektů, s nimiž si česká společnost nevěděla rady, a tak je odsoudila k zániku, mimo jiné i proto, aby uvolnily místo novému kapitálu. Transgas, Telecom, nebo třeba odchodní dům Ještěd v Liberci a další památky českého brutalismu, se navždy stanou symboly novodobého barbarství, nevědomosti a neschopnosti státních mechanismů v ochraně kulturního dědictví a také příkladem vítězného tažení developerského kapitálu, který nekompromisně osidluje veřejný prostor.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: T. Knoflíček)

Na konci výstavy je pak malý, ale o to údernější obraz „Portrét posledního kapitalisty“, který nenechává diváka na pochybách o levicové společensko-politické orientaci výtvarníků.

Co všechny vystavující umělce spojuje, je forma zobrazivé malby. Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov v roce 2016 sepsali Manifest radikálního realismu (spolu s nimi D. Forman, M. Hauser, A, Ter-Oganjan), jenž má podle signatářů demonstrovat odboj proti současnému umění nacházejícímu se v „agonii vyprázdněnosti, bezbřehosti a nesrozumitelnosti formy“. V malbě Vasila Artamonova, který se na výstavě v Dukle nově prezentuje v tvůrčím tandemu s Markem Tischlerem, nacházíme modernistickou vizuální poetiku příbuznou nejblíže snad výtvarné Skupině 42.

Výstava v Galerii Dukla. (Foto: J. Birke)

Čtivé malby na výstavě zastoupených autorů již ale nemají ambici (jen) uchopovat a vyzdvihovat poetiku zobrazovaného, jsou latentní kritikou stavu žité reality. Něžně a tiše preparují a vynášejí na povrch nebezpečné prolákliny současného života ovládaného mechanismem neoliberálního kapitalismu. Může to být záznam stavební rekonstrukce městské zástavby, detail kancelářského prostoru, hradba kontejnerů nebo třeba až děsivě mechanistický únos soukromí z rukou exekutorských vykonavatelů.

Co na výstavě ještě zaujme, je záměrně nejasný původ jednotlivých instalovaných obrazů ve výstavě. Stírají se tak hranice individuality, což má opět mnoho významotvorných rovin. Individualita, na kterou se klade důraz především v postmoderní společnosti, v níž vymizely kolektivní utopie, je základem cynismu a bezohlednosti, o nichž výstava mimo jiné vypovídá. Stíráním autorských hranic při výstavbě obrazu umělci demonstrují distanc od fenoménu nedotknutelné individuality, která je jedním z rozkladných aspektů současné společnosti.

Ba co více, na výstavě nenalezneme ani popisky k jednotlivým dílům, a tak nezasvěcený divák nerozpozná jejich autorství. Výstava se tak stává kolektivní komunikační informací, světem něžné poezie i konstruktivní kritiky.