Ředitel PLATO Marek Pokorný o politických zásazích do umění, letní četbě, festivalu MAČ i o výstavě Písek ve stroji 

Pořad ostravské městské galerie na MAČi dostal název Píšící PLATO. O jakých autorech bude řeč?

Nakonec jsem se rozhodl představit nové knihy kurátora Václava Janoščíka a Edith Jeřábkové, které bezprostředně souvisejí s jimi připravenými výstavami pro pražskou Galerii Kurzor. Považuji je za vynikající příklad citlivé interpretace témat a uměleckých děl na pozadí intenzivního přemýšlení o povaze a rizicích současného světa. Literární kvality jejich psaní jsou neoddiskutovatelné. Pak jsem o příspěvek požádal Zbyňka Baladrána, který s textem zachází víc konceptuálně a často na něm staví svá umělecká díla, ale zároveň má v zásobě některé volné, žánrově těžko zařaditelné literární pokusy. Něco z nich už vyšlo tiskem například v časopise Psí víno. Podobně pracuje i autorka mladší generace Markéta Magidová. A samozřejmě jsem nemohl zapomenout na Václava Magida, jehož psaní obdivuji a který zrovna nedávno vydal knihu jakýchsi mimořádně zneklidňujících metodologických či dialektických meditací.

A jak se vůbec daří literatuře v PLATO? Zažil jsem tam řadu výborných autorských čtení, většinou ještě v Gongu a v prozatímní galerii na Českobratrské, ale teď se mi zdá, že v Bauhausu jste od klasických autorských čtení trochu ustoupili. Proč?

Čtení jsme trochu upozadili, ale je to spíše shoda okolností. K textům se ale ve zvláštní podobě vrátíme příští rok a vydržíme u nich nějakou dobu.

Letos se koná již jednadvacátý ročník MAČ a festival tedy běžel v Brně už v době, kdy jste byl ředitelem prestižní Moravské galerie. Chodíval jste na brněnská čtení, a kdo vás za ta léta nějak nezapomenutelně oslovil? 

Na festivalu jsem samozřejmě několikrát byl i v Brně, ale bohužel ne tak často, jak bych si přál. Přesto mám jeden zásadní zážitek. A bylo to právě na brněnském MAČi, kdy jsem naposledy slyšel a viděl číst mého velmi oblíbeného a bohužel totálně nedoceněného divadelníka a dramatika Huberta Krejčího. Pokud vím, tak se mu Věrné mlýny, pořadatelé MAČe, chystají vydat soubor divadelních textů. Za to bych jim byl nejen já tedy opravdu moc vděčný. Hubert Krejčí je fenomén a mám pro něj velikou slabost.

V Ostravě MAČ probíhá desátým rokem a letos je věnován maďarské literatuře. Máte nějakého oblíbeného maďarského literáta?

Odpovím banálně: Pétera Esterházyho, samozřejmě. Jeho Malá maďarská pornografie, ale taky Harmonia caelestis a Opravené vydání: Příloha k Harmonii caelestis jsou moje velmi oblíbené knihy. Nedávno se mi pak do rukou dostaly prózy spisovatele z přelomu 19. a 20. století Sándora Brodyho Orel v Pešti, které se mi velmi zamlouvaly.

A jaké je současné maďarské výtvarné umění? V diskusích na MAČi se často diskutuje o autoritářských metodách a „gulášovém socialismu“ maďarského premiéra Viktora Orbána, který třeba rozeštval literáty tím, že si vybral asi čtyřicet autorů, kterým stát zaplatil tříletá stipendia, zatímco mnohé literární aktivity kritizující vládu byly odříznuty od státních příspěvků a grantů. Děje se něco podobného i na výtvarné scéně?

Maďarská umělecká scéna, zejména co se institucí týče, se s politickými zásahy začala potýkat už před mnoha lety. Nový populistický a nacionalistický směr si našel první nepřátele ve vedení liberálních muzeí a galerií, takže už v roce 2013 musel odejít vynikající ředitel budapešťského Ludwigova muzea Barnabás Bencsik. Jeho odvolání provázely protesty umělecké scény a dokonce 30 umělců muzeum několik dní okupovalo. Odpírání podpory současnému, zejména angažovanému umění, však mělo za následek aktivizaci tamější scény a založení takzvaného Off-bienále v Budapešti, jehož tým se stane jedním ze spolupracovníků 15. ročníku asi nejvýznamnější světové přehlídky současného umění Documenta v Kasselu v roce 2022. 

Jaké knihy máte tento měsíc rozečteny či už přečteny?

Dočetl jsem Prvky života od Prima Leviho, k nimž jsem se ostudně dostal až nyní, a znovu jedním dechem Sofoklovu Antigonu. Souběžně pro odlehčení čtu nové povídky britského, spíše středněproudého spisovatele, ale vynikajícího stylisty Williama Boyda The Dreams of Bethany Mellmoth. Ze zásobárny jsem teď také vytáhl první svazek Života Klima Samgina od Gorkého a těším se na dopisy Hannah Arendtové Geršomu Scholemovi.

Festival MAČ se s programem v PLATO propojil mimoděk už tím, že hostem jednoho z autorských čtení v Divadle 12 byl tento týden i Jiří Šimáček, který bude i hostem PLATO a povede tam „konstelační semináře“ v rámci výstavního cyklu Intenzity (první se koná 1. srpna). O co půjde, a jak jste na pana Šimáčka přišli?  

Konstelace jsou terapeutická metoda, kterou se Jiří Šimáček certifikovaně zabývá už několik let, a nám tenhle typ programu zaměřeného na poznání sebe sama skvěle zapadá do tématu letošního roku, jímž jsou intenzity. Nejde nám jen o intenzivní umělecké vjemy, sociální interakce, ale také o možnosti intenzivního průzkumu osobního psychického nastavení souvisejícího s mezilidskými vztahy, v nichž jsme zapleteni. Jedná se o tři semináře přístupné vlastně komukoliv. Šimáčkův příspěvek navrhly autorky celoroční dramaturgie Daniela a Linda Dostálkovy, které o téhle stránce jeho aktivit na rozdíl ode mě věděly. Já Jiřího Šimáčka znám jako historika umění, který kdysi působil i v Moravské galerii v Brně, jako spisovatele a jako manžela skvělé ústavní soudkyně. 

Pořad galerie na MAČi se jmenuje Píšící PLATO. Výtvarník, který je zároveň literátem. A literát, který vytváří i výtvarné umění. Nejsou to příliš náročné kombinace?

Texty a psaní historicky doprovázejí hlavní tvůrčí výkony velkých osobností. Můžeme zmínit skvělou poezii Michelangelovu, Delacroixovy deníky, Picassovo literární dílo, de Chirikův Hebdomeros, Josefa Čapka a tak dál a tak podobně. Psaní a texty ale v posledních dekádách plní ještě jinou funkci, než je sebevyjádření jinými prostředky. Jsou součástí uměleckého myšlení současných autorů, nebo i plnohodnotnou součástí, respektive transpozicí či substitucí výtvarného díla. Bez psaní si nelze představit dílo Dana Grahama, Sol le Witta, ale třeba ani Stanislava Kolíbala či Adrieny Šimotové. Málokdo asi ví, jak půvabné literární skici psal (či snad ještě stále píše) malíř Jan Merta. Umělce tedy nerozlišuji na ty, kteří píší, a na ty, kteří ne. Každého vnímám v jedinečném celku jeho tvorby. A pak tady máme kurátory jako autory textů, které sice primárně komentují či interpretují umělecká díla, ale často vytvářejí určitý literární rámec pro prezentaci uměleckých děl. Tedy nejde ani tak o uměleckohistorické, odborné psaní jako spíše o svébytný žánr kurátorských textů, které tu a tam vykazují také literární kvality. 

Omluvám se, že tak těkám mezi Bauhausem a divadlem, mám vlastně radost, že to na obou místech letos v létě parádně fachčí…  Středobodem současné výstavy v PLATO Písek ve stroji je výtečná „materiálová knihovna“. Ale funguje to?  Možná zkuste napřed vysvětlit, o co vlastně jde.

Je to spíše návod a možnost, jak se podělit o materiál, který zůstává z výroby a dál je zdánlivě nepoužitelný. Od různých firem z Ostravy a blízkého okolí jsme získali vzorky takového odpadu, který je kontinuálně ve větším množství produkován a který zároveň lze jednoduše od výrobce získat. V naší knihovně jsou tyto materiály předvedeny na detailně popsaných vzorcích i s kontaktem na toho, kdo je ochoten je poskytnout. Pokud si někdo dokáže představit, jak takový odpad využít, může ho vlastně velmi jednoduše bez poplatku získat. Jde o to sdílet věci a vracet je do oběhu. Na výstavě, které je tato materiálová knihovna součástí, jsou pak i umělecká díla, která byla vytvořena alespoň částečně s použitím těchto materiálů. 

Výstava Písek ve stroji se zabývá i uměleckým provozem a jeho spotřebními nároky, v kurátorském textu je uvedeno: „V tomto světě stále existuje přetrvávající příklad kurátorky (kurátora) anebo umělkyně (umělce), kteří, pokud uspějí, jsou osobami v neustálém pohybu. Ten je považován za určující faktor úspěchu – skutečnost, že umělkyně (umělec) zahajuje výstavy na třech různých kontinentech, že kurátorka či kurátor jsou neustále připraveni se sbaleným kufrem a mění instituce. Ve světě umění je to stále určující pozice. Myslíme si, že tento model by se měl změnit. Proto je také pro náš projekt důležité jeho lokální zaměření.“ Jak to udělat? A není to protimluv vzhledem k zaměření galerie PLATO, která dosud otvírala dveře do světa a přivážela umělce třeba i z Moskvy? Lokální galerií se PLATO určitě nechce stát, mají být řešením on-line projekty, streamování? Nouzový stav ukázal, že je to do jisté míry možné…  

Nevíme, jak to udělat. Systém založený na pohybu a výkonu nelze přes noc bez následků zmrazit, ale zároveň je nezbytné se pokusit moderovat hyperaktivitu jeho jednotlivých aktérů: umělců, kurátorů, produkčních, marketérů. Určitě nejde o to, aby měli méně práce, ale spíš o to, aby tvorba a její recepce, tedy konkrétní setkávání člověka a umění, získaly jinou kvalitu. Oběh uměleckých děl po planetě byl stále rychlejší, což ovšem neznamená, že lidé, kteří se s těmito díly setkávají, si odnášejí intenzivnější zážitky – spíše jde často o to, že návštěvou výstavy si potvrzují svou příslušnost k určité sociální vrstvě, anebo na výstavy chodí podle reklamního sloganu „znáte z televize“. My sami samozřejmě nechceme a nebudeme rezignovat na globální spolupráci. Jde spíše o to se zabývat jejím smyslem a přínosem pro lokální situaci. A spíše než se chovat extenzivně bychom měli a chtěli přemýšlet o intenzitě mezinárodního rozměru aktivit PLATO. 

A co chystá PLATO na zbytek prázdnin? A co na podzim?  

Léto věnujeme především dětem. Vedle již zavedených příměstských táborů jsme letos rozšířili nabídku o takzvané hlídací dny, které mohou odlehčit rodičům. Umíme si dobře představit, jak vyčerpávající muselo být věnovat se potomkům, kteří nemohli do školy, a zároveň naplno pracovat. Z téhle zkušenosti se může do budoucna stát jeden ze standardních vzdělávacích formátů, které budeme mít k dispozici pro rodiče v personální energetické nouzi. A na podzim? Koncerty, přednášky, prezentace, výstava umělců nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého, festival Norma a další projekt Intenzit věnovaný řeckým undergroundovým aktivistům a vydavatelům legendárních tří čísel časopisu Díra.