Rafinovaně křehké štukolustro Josefa Mladějovského v ostravské Galerii Dole

Techniku štukolustra můžeme vyložit jako symbol náhražky, zdání nebo tvrději řečeno jako lež. Snaha o dosažení exkluzivity náhražkou za dostupnější materiální není ale zdaleka jen principem současné postfordistické marketingové strategie trhu. Právě technika štukolustra, o níž je výstava Josefa Mladějovského, pochází již z období antiky. Zmínku o ní nalezneme ve Vitruviových Deseti knihách o architektuře. Asi největší rozmach této techniky ale proběhl v období baroka, kdy se akceleruje stavební boom a přitom se „touží“ po vizuální i prostorové bohatosti, která měla opanovat věřícího.

Baroko bylo obdobím mistrného šálení zraku a vytváření iluzí prostoru, plasticity, ale i luxusních materiálů. Štukolustro použité v dílech Josefa Mladějovského ale o tuto iluzi neusiluje Naopak, většina vystavených prací budí dojem nedokončenosti, „vyvřelé“ spontaneity, fragmentárnosti. Organické sádrové tvary mají velmi subtilní charakter. Některé z nich jsou pouze křehkými krustami, které je těžké jakkoliv ukotvit na zeď. Subtilita jak jednotlivostí, tak kompozičního celku výstavy je až meditativní. Dojem křehkosti, který jsem si z výstavy odnesl, byl opojný a na ulici mi tahle kontaminace něhy na chvíli pomáhala jemněji vnímat kontury vnějšího světa.

Z výstavy Josefa Mladějovského. (Foto: J. Michna)

Nejde jen o velikost a „ztišenou“ instalaci, ale také o práci s barevností. Komponováním různých barevných ploch vytváří Mladějovský barevnou mozaiku evokující povětšinou snad až nějaký cukrářský výrobek, je v tom velká míra chuťové senzuality. Barvy jednotlivých sádrových kompozit jsou jemně pastelové a navazují dojem metafyzické levitace. Výstava také na první dojem působí jako kompozit abstraktních (nadreálných) znaků. Pak ale přichází druhý vhled a vněm ukrytá narace, povětšinou tváře či figury. Jsou opět spíše tušené, ukryté v těkavých, rozbitých či rozlitých tvarech. Číhají na diváka, aby mohly být objeveny.

Ta hra s potencialitou viděného v sobě ukrývá komentář k fenoménu lidského vnímání světa. Velmi malé dítě, batole vnímá svět kolem sebe jako skrumáž abstraktních barevných tvarů a forem, které nemají ani jméno, ani účel, ani význam, nesou právě jen potencialitu viděného na nejrůznějších úrovních. Jsou tam před ním a batole je zkoumá, vztahuje se k nim nesouvisle, iracionálně, emočně. Až posléze se tyto rozličné formy světa mění na známé, zažité a především používané znaky, dostávající se do strukturálních vztahů, významů a pojmenování. Božský princip vztahování se ke světu tím končí a nastupuje racionalizace a nálepkování.¨

Křehké sádry Josefa Mladějovského jakoby komentovaly tento přechodový stav. Jsou metafyzickým zdáním, z něhož se tu a tam klube konkrétní tvar, obsah. Je tam, ale být tam vlastně nemusí…

Z výstavy Josefa Mladějovského. (Foto: J. Michna)

Sloupy v instalaci nesou stejnou technologickou procesuálnost jako závěsné štukolustrové objekty, ta ale není autonomní, mluvící čistě jen sama za sebe, definuje totiž tvar, tvar sloupu. Tady už ale nastupuje zcela jiná interpretační rovina čtení. Sloup je archetypálním objektem v architektuře, nosným konstrukčním prvkem, je ale i notně symbolicky zatížen: vertikála jako propojení podsvětí, zemské a nebeské sféry, jednotlivé typy antických sloupů definovaly například mužský a ženský princip, římské vítězné sloupy sloužily pro oficiální mocenskou reprezentaci…

Dokonce i současná společnost je aktuálně zjitřená bojem o (pražský Mariánský) sloup. Sloupy Josefa Mladějovského ale nesou jednotný princip a tím je fragmentárnost, vyvěrající z povrchové dekonstrukce celistvého tvaru. A nejen to, pláště sloupů jsou na několika místech destruované, otevřené, dalo by říci protržené. Při čtení těchto na první pohled spíše odpudivých těles vyvstávají myšlenky kontrastního napětí právě mezi sloupem, jehož základní funkcí je zajištění konstrukční stability, a atomizovanou mozaikovitou fragmentárností jeho povrchu.

Můžeme zde číst obraz současné civilizace, která, i když je provázaná a globalizovaná, ztratila rys kompaktnosti. Je radikálně individualizovaná a v kolektivním rozhodování rozdělená. Na to může krásně poukazovat právě středoevropský politický prostor nebo volba prezidentských kandidátů. Hodnotová členitost terénu současné civilizace, kterou ale podpírají sloupy tisíciletého vývoje, je přesným interpretačním předobrazem Mladějovského štukolustrových sloupů.

Z výstavy Josefa Mladějovského. (Foto: J. Michna)

Přiznám se, že když jsem výstavu viděl v předstihu na fotkách, měl jsem k ní předsudečnou averzi. Osobní kontakt mě naštěstí přesvědčil o opaku. Rafinovaná minimalistická instalace v kombinaci s křehkostí a zároveň vizuální bohatostí jednotlivých prací a vrstvící se podněty k symbolickému rozvažování i netradiční mediální postupy konvenují s mou představou kvalitní výstavy.