Někteří migranti tráví ve výtvarné dílně celé dny, říká pedagog v uprchlickém táboře Vít Adamus

V jakém režimu funguje uprchlický tábor ve Vyšních Lhotách?

Naše zařízení funguje v jiném režimu než ostatní pobytová střediska v republice. Jsme takzvaný „záchyt“, oficiálně Záchytné zařízení pro cizince (ZZC). Tedy detenční zařízení. Když bych použil oficiální charakteristiku tábora, tak je to zařízení, které primárně slouží k zajištění cizinců, kterým cizinecká policie vydala rozhodnutí o správním vyhoštění a o zajištění. Klientelu tvoří osoby, které se pobytem na území České republiky dostaly do rozporu se zákony. Akcent je také kladen na kroky spojené se ztotožněním klientů, kteří jsou často bez platných dokladů.

Ateliér v táboře ve Vyšních Lhotách. (Foto: Vít Adamus)

Jak je vybaven ateliér, v němž s uprchlíky pracujete v rámci art-terapie?

Výtvarná dílna ve Vyšních Lhotách je vybavena velmi kvalitně technicky i materiálně. Na první pohled by mohla působit jako „hobby-artový“ kroužek. Výtvarná dílna má v táboře také úlohu terapeutické zóny a její abreaktivní funkce uvolnění a odreagování hraje v našem zařízení podstatnou roli.  Na rozdíl od jiných vztahů, které cizinci v táboře navazují například se zdravotnickým personálem nebo se sociálními pracovníky, jde při výtvarné činnosti o naprosto výjimečnou, obě strany motivující situaci. I když námět výtvarných aktivit je zvolen zpravidla dopředu, průběh tvorby nepodléhá přesnému plánu. Počítá se zde s oboustrannými vstupy, náhodami a neočekávanými událostmi. V ateliéru panuje zvláštní klima. Tihle „umělci“ jsou v nestandardní životní situaci, ale v dílně jsou na chvíli vytrženi z běžného režimu a získávají zde odstup od své minulosti. I čas, který darují sami sobě. Zároveň jej však sdílejí s druhými.

Jak velký je zájem uprchlíků tvořit ve výtvarném ateliéru?

Vzhledem k typu našeho zařízení většina klientů využívá spíš posilovnu a boxovací pytel. Artovou dílnu využívají především ti, kteří chtějí uniknout ponuré a neklidné atmosféře této specifické „ubytovny“. Někteří dokonce tráví v dílně celé dny i týdny, jako například klient z Ukrajiny, autor obrovského modelu lodi „Černá perla“.  I tu jsme vystavili v ostravské Galerii Mlejn.

Uprchlík z Ukrajiny se svou plachetnicí. (Foto: Vít Adamus)

A další autoři z ostravské výstavy?

Jiný Ukrajinec Jurij trávil hodiny a hodiny kresbami portrétů. Za začátku neuměl tužku ani držet, nedokázal nakreslit a vystínovat krychli. Pod trpělivým vedením pedagogů se mu podařilo vypracovat si vlastní styl a slibnou úroveň kresby.

Takže do výtvarného umění se pouštějí i cizinci, kteří ve svých zemích třeba neměli výtvarku ani na základní škole?

Většina cizinců není nijak vyškolena ani vyučena, ale nakonec se dokázali postavit k materiálu a technikám tak, aby je práce těšila. A vždy netrpělivě čekají, až se dílna ráno opět otevře. Legendární umělec Joseph Beuys prohlásil: „Každý člověk je umělec.“ Totiž, každý výtvarný projev je převážně spontánní povahy a bez ohledu na původ, kulturu a rasu se každý z nás ocitá v situaci, kdy je automaticky vystaven jakémusi vnitřnímu pudu směřujícímu ke komunikaci prostřednictvím symbolů, barev, tvarů, hmoty a podobně.

Z výstavy v Galerii Mlejn. (Foto: Ivan Mottýl)

Žádný profesionální výtvarník zatím táborem neprošel?

Již poučení klienti zatím byli naprostou výjimkou, ale pár jich bylo. Příkladem je mladý Kubánec, který pracoval v Moskvě jako kameník a sochař. Tvořil s nesmírnou suverenitou jak malby, tak i plastiky ze sochařské i keramické hlíny. Jiným suverénním umělcem byl klient z Gruzie. Jeho kresby tužkou jsou v naši galerii pokladem. Zvláštní bylo, že to byl profesionální řecko-římský zápasník. Také iránský klient z křesťanské rodiny po sobě ve Vyšních Lhotách zanechal nepřehlédnutelnou stopu. Do výtvarné dílny chodil cíleně, aby se co nejvíce naučil. Nakonec ovládl malbu a kresbu a dál se ji začal věnovat i po propuštění. Dnes pracuje ve Švýcarsku a na naše zařízení vzpomíná s vděčností právě díky art dílně.

Z výstavy v Galerii Mlejn. (Foto: Ivan Mottýl)

Proč jste pro výstavu zvolil název Kdybych měl psací stůl?

Je to básnický obraz Víta Janoty nominovaného na cenu Magnesia Litera v roce 2017: „KDYBYCH MĚL PSACÍ STŮL / PRÁVĚ TEĎ / UKLIDIL BYCH NA NĚM.“ Je to obraz v podobě vnitřního impulsu, duševního nápřahu. A myslím, že je příznačný i pro páce našich klientů.

Na výstavě v Ostravě jsou k viděni i společná díla uprchlíků, jak vznikají?

Ano, v poslední době klienti začali tvořit i kolektivně. Zvláště na rozměrných „papírových“ mozaikách pod vedením pedagožky volného času Mgr. Romany Andělové. Mnohé práce nyní zdobí kanceláře a chodby našeho tábora. Na těchto pracných artefaktech pracovali klienti z Ukrajiny i Afghánistánu.

Z ateliéru ve Vyšních Lhotách. (Foto: Vít Adamus)

Jak byste charakterizoval krátkou ostravskou výstavu, která bude už v tomto týdnu demontována?

Ta výstava je vrcholem pětileté práce klientů a pedagogů volného času. Vrcholem proto, že muži z našeho zařízení nejsou žádní beránci, práce s nimi je velmi náročná, ale přesto vytvořili práce, za které by se nemusela stydět žádná „zuška“ čili základní umělecká škola.

Z prací uprchlíků.