Jakub Černohorský: Držím palce, ať už má Ostrava po milionech let pořádný koncertní sál

Loňský rok byl pro Benda Quartet úspěšný. Pochvalné reference na koncerty, přízeň posluchačů a také opětovná nominace na Cenu Jantar… Jsou to pro vás pozitivní signály, že vaši práci někdo vnímá jako přínosnou?

Zdali byl minulý rok úspěšný, či nikoliv, nedokážu posoudit. Myslím si, že kritéria a samotná povaha úspěchu jsou tak relativní, že nemá smysl ani v této rovině uvažovat. Jsme samozřejmě rádi, že tu a tam dostaneme pozitivní zpětnou vazbu, ale více bych asi tomu nepřisuzoval. Nakonec nepříznivých ohlasů může být stejné množství, jen se k nám třeba nedostanou.

Jak byste charakterizoval směřování souboru a s jakými cíli a vizemi vstupujete do nové koncertní sezony?

V tomto smyslu jsem asi ten nejméně povolaný člen souboru, který na to může odpovědět. Já bych asi za sebe řekl, že jediným směřováním je se z jakéhokoliv společného hraní maximálně těšit. Největším vizionářem, kterému leží budoucnost souboru na srdci, je ale asi kolega Petr Benda. Nakonec název souboru ho k tomu možná zavazuje (úsměv)… Z těch několika málo témat, která jsme společně probírali, stále leží na stole plán natočit CD z děl ostravských autorů. Zdali však dojde k jeho realizaci v letošní sezóně, to se neodvažuji ani hádat. Nemůžeme samozřejmě opomenout 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, které si jako soubor připomeneme nastudováním jeho dvou kvartetů (op. 18/4 a op. 59/1), které bychom na podzim měli přenést na pódia. Jinak mám pocit, že se náš kvartetní čas absolutně neohlíží na sezonní plánování. Možná je to dobře. V minulosti soubor věnoval poměrně hodně energie chystanému projektu Piš mi, Tvoje Alma, který představoval dialog slova a hudby vykreslující život nadané houslistky Almy Rose, která zahynula v Osvětimi. Tento projekt se měl v nadcházející sezoně vícekrát opakovat, bohužel z toho z různých důvodů sešlo. Alespoň tak budeme mít více času na realizaci svých dalších přání, která jistě v průběhu času vykrystalizují.

Letos je to přesně 15 let od chvíle, kdy vám Zdeněk Dejmek předal štafetu uměleckého vedoucího Janáčkova komorního orchestru. Co nového chystáte s tímto tělesem?

Chystanou novinkou pro letošní rok mělo být provedení Griegova Smyčcového kvartetu č. 1, ale vinou situace s koronavirem ho musíme odložit do budoucna. Letos se poprvé na pódiu setkáme s Ensemble Flair a jeho uměleckým vedoucím Janem Rokytou, abychom společně se sólistou večera Václavem Hudečkem vystoupili v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu na zámku Mikulov. Tento projekt bychom rádi v budoucnu v malé obměně zopakovali.

Poslední nahrávku s Janáčkovým komorním orchestrem jste vydali před 11 lety, jiné soubory vydávají alba poměrně pravidelně. Má podle vás nahrávání nových fyzických alb s ohledem na dnešní streamovací možnosti stále smysl?

Když se porozhlédnu po českých komorních orchestrech, nemám až takový pocit, že by některý soubor vydával pravidelně CD. Všechny tyto soubory fungují na bázi „volnočasové aktivity“ a vydat CD stojí nemalé úsilí. Při všech zaměstnaneckých povinnostech ve filharmoniích a školách apod. a v souběhu s rodinným životem to na koleně bez stálého manažera lze dělat stěží. V přesyceném a hlavně díky platformám jako např. Spotify dostupném trhu taky přijít s něčím zajímavým je dnes opravdu těžké. Mít fyzicky vydané CD je dnes v našem uměleckém rybníku dobrá vizitka a popsaná stránka v pomyslné kronice souboru.

Proč tedy vlastně nemáte stálého manažera? Koncerty Janáčkova komorního orchestru jsou vždy obrovský zážitek. Myslím, že zájem o ně by byl…

Takový jeden nadšenec v historii souboru už byl. Z čirého kamarádství se dobrovolně angažoval v náš prospěch a i když neměl žádné předešlé zkušenosti s hudebním tělesem, jeho nadšení a smysl pro dobrodružství nakonec mimo jiné vyústilo právě k vydání CD pro anglický label Chandos. Šel potom pracovat do zahraničí a svého koníčka musel zanechat. Možná je právě čas se po takovém dobrodruhovi zase podívat. Jeho nadšení mi dodnes chybí.

V Ostravě se poslední dobou mluví zejména o výstavbě nové koncertní haly pro Janáčkovu filharmonii. Po koronavirové krizi se začaly ozývat hlasy, že nyní jsou přednější důležitější věci. Jak se na věc díváte?

Jsem zaujatý fanoušek výstavby nové koncertní haly a tudíž jednoznačně držím palce vedení města a Janáčkovy filharmonie, ať už konečně po milionech let Ostrava koncertní síň má!

Sál Domu kultury vidíte z perspektivy koncertního mistra Janáčkovy filharmonie. Možná si někteří čtenáři položí otázku, co vlastně takový koncertní mistr má na starost. Jak byste odpověděl?

Když jsem hovořil s některými kolegy koncertními mistry, zjistil jsem, že každý máme ve smlouvě jinou náplň činnosti. Jeden měl dokonce v případě nepřítomnosti dirigenta povinnost chopit se taktovky a dílo s orchestrem nastudovat. Prý tato situace jednou nastala a zachránilo ho pouze to, že v celém filharmonickém domě se nenašla druhá taktovka. V mé smlouvě, pokud si ji dobře pamatuji, stojí například něco ve smyslu probírání uměleckých otázek ohledně prováděného díla s dirigentem či nutnosti zastat se orchestru v případě nevhodného chování dirigenta, samozřejmostí je interpretace rozsáhlých orchestrálních sól, ale zase nějak výrazně náplň koncertního mistra ve smlouvě vyprofilovaná není.

A musel jste se někdy zastat orchestru?

To by musel před orchestrem stát šílenec, aby bylo třeba zastat se celého orchestru. Někteří kolegové by ale určitě řekli, že tam občas nějaký stojí, a přáli by si, abychom dirigentům skočili po krku. Někdy se na vás dirigenti třeba obrátí o pauzách, pokud se jim něco nezdá, a to se je snažíme uklidňovat, že to chce čas. Je to spíše okrajová věc, většinou jsou schopni si to vyřešit sami. Když ale je vidět, že některý hráč to má takzvaně na háku a dirigenta to rozčiluje tak, že přejde v komunikaci do relativně intenzivnější roviny, osobně v tom nevidím nějakou nevhodnost.

Vzpomínám si, jak jsem o pauze navštívil jednoho nejmenovaného dirigenta, jehož styl zkoušení nikam nevedl a byl vyčerpávající, a navrhoval jsem mu, aby po pauze už dílo nezkoušel, jak původně před pauzou avizoval. Po velkém přemlouvání nakonec souhlasil, ale neodpustil si bohužel udělat na začátku další části zkoušky vtip větou „Tak půjdeme jednou skrz od začátku“. Mela, která se strhla, zaváněla defenestrací (smích) ale naštěstí svůj pokus o vtip rychle napravil.

Jaké jsou vaše hudební preference, jsou-li nějaké? V programech koncertů najdeme klasickou hudbu od baroka až po současnost. Jak to máte s dalšími hudebními žánry?

Nemám výraznější preferenci autora ani hudebního slohu, dokonce ani hudebního žánru. Samozřejmě nejblíž mám k hudbě klasické a nejdále asi k dechovce (úsměv).

Kdybyste se ocitl znovu na rozcestí výběru povolání, rozhodl byste se opět pro dráhu koncertního houslisty?

To nedokážu říct, protože mám pocit, že k tomu, co dnes dělám, jsem se nerozhodoval. Tak nějak to prostě vyplynulo. Jako každá lidská činnost nebo povolání má i tato své plusy a minusy, ale musím říct, že jsem rád, že ji mohu vykonávat v té podobě, ve které ji dělám.

Řada koncertních umělců předává své zkušenosti výukou na základních uměleckých školách a konzervatořích. Jak to máte vy?

Jedno pedagogické období už mám za sebou. Šest let výuky na konzervatoři mě nezastihlo úplně připraveného na tuto profesi, i když jsem se snažil sebevíc. Možná jsem neměl ještě ten správný věk nebo možná prostředí školy nebylo úplně příznivé, ale po šesti letech toho bylo dost na to, abych se lehce rozhodl dělat něco užitečnějšího. Doba pokročila a kdo ví, jak by to bylo dnes, ale zatím nemám myšlenky na to to zjišťovat.

Zajímalo by mne, jak se díváte na současné hudební školství…

Věnovat se hudbě je jedna z nejtvořivějších lidských činností a myslím, že škola jako systém nedokáže kreativní rozvoj jedince nijak zásadně zaručit. Vždy je to otázka individualit jak mezi žáky, tak i učiteli. Měl jsem pocit za svého působení, že přespříliš důrazu bylo věnováno formálním záležitostem. Každoroční boj s vyplňováním třídních knih jsem nakonec vítězně prohrál. Bohužel mám pocit, že dle vyprávění kolegů situace na základním hudebním školství není o moc lepší. Nekonečné debaty na téma porad, vyplňování lejster a nesmyslných procedur nenasvědčují o tom, že české hudební školství jde správným směrem. Ale věřím tomu, že osvícený ředitel dokáže vnést do školy kreativního ducha navzdory nutným formalitám. Tak kéž by jich byl dostatek!

Mám i takové signály, že děti housle příliš nezajímají. Myslím si, že to není proto, že by se jim nelíbil jejich zvuk, ale proto, že jim učitelé nedokáží nabídnout hudbu, která je jim blízká… Souhlasil byste s tímto názorem?

Těch možností odpovědí je vícero. Dobrý zanícený učitel je požehnání. Potom je i skřípání houslí libozvučné. Věřím však i tomu, že absolvent konzervatoře, který školu vystudoval z různých příčin s odřenýma ušima, dokáže pilného nadaného žáka znechutit. Samozřejmě konkurence ve způsobech, jak trávit volný čas, je v přetechnizovaném 21. století vysoká, ale hudební školství by se všemožnými prostředky v tomto boji o přízeň nemělo vzdávat.

Jaká je podle vás budoucnost klasické hudby? Když se podíváme na věkové spektrum posluchačů koncertů, silně převažují starší generace. Nebylo tomu tak ale vždy? Když se podívám na záznamy koncertů před šedesáti lety, bylo to úplně stejné…

Je možné, že se nepřímo očekává, že mezi posluchači koncertů bude převažovat starší generace, ale při pohledu z pódia zase tak silně přestárlý pocit nemám. Jistě, klasická hudba vyžaduje jiný druh pozornosti než například hudba lidová nebo populární a cesta k jejímu poslechu může být delší. Mám jednoho kamaráda, kterého si z doby, kdy jsem studoval na konzervatoři, pamatuji jako vášnivého hráče amerického fotbalu, milovníka akčních filmů a nadšence pro lecjakou lumpárnu, a dnes je to jeden z našich pravidelných abonentů. Vše má svůj čas.

Máte dvě děti, vaše manželka je profesionální zpěvačkou. Projevily se u vašich ratolestí hudební geny? Vedete je k nějaké hudební aktivitě, nebo to ponecháváte na jejich vůli a svobodném rozhodování?

U dcery si tak nějak jsme hudebními sklony jistější než u syna, ale s jistotou to budeme u obou moci říct až právě cíleným zapojením do nějaké hudební aktivity. Zatím tomu necháváme volný průběh, ale čas pro rozhodnutí je velmi blízko.