Hudba je jedním z nejfantastičtějších vynálezů, co člověk vymyslel, říká kytarista a pedagog Jakub Jalůvka

Co vedlo ke vzniku kapely Moiety? Dali jste se s bubeníkem Patrikem Sasem dohromady, protože každý z vás měl nějaké vlastní nápady, nebo jste začali tvořit od píky nové skladby společně, a to na základě kamarádství a stejného pohledu na muziku?

Moiety je projekt o společné věci, společném cítění a dalších těchto atributech, které k okrajovým žánrům prostě neodmyslitelně patří. Hudbu ve formě demo nahrávky jsem měl připravenou a vytvořenou již dávno předtím, a to asi v roce 2012. Měla to být vlastně nová „éra“ mé minulé kapely Once’s, kde se na nahrávce aranžérsky podílel tehdejší klávesový hráč Petr Palacký. Nedošlo již na realizace v Once’s, ale po čase jsem oslovil Patrika, s kterým jsem se trochu znal z dob studií na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Patrik ihned a pohotově reagoval na demo a nahrál přesně to, co tomu chybělo. Dále jsme se začali více stýkat, sedli si po lidské stránce a hlavně se skamarádili.

Zatím jste oficiálně vydali tři písně, z toho dvě instrumentální a jednu se zpěvem. Co bude následovat dále? 

Ano, první dvě skladby byly ryze instrumentální a třetí skladba je zaměřena již na melodickou linku zpěvu. Snad se podaří rozebrat další „šuplíkovky“ a mezitím pracovat na nových skladbách.

Co je pro vás důležité při skládání skladeb pro Moiety? Na co kladete důraz, které prvky musí píseň obsahovat? Je pro vás nezbytné prezentovat vaše instrumentální schopnosti, emoce či vlastní uspokojení?

Já bych řekl, že od každého něco. Jde o to použít jakousi vyzrálost ve formě jednoduchosti písně a rovněž ukázat, že přemýšlíme a umíme zúročit své dosavadní hudební technické nadání a zkušenosti.

Vaše instrumentální písně jsou příkladem toho, že lze komunikovat beze slov. Vnímáte to také tak? Každopádně budete preferovat písně se zpěvem, nebo spíše instrumentální?

Oh, díky za tvé pocity. (smích) Myslím si, že shoda je na zpívané formě. Oba jsme s Patrikem prošli instrumentálními tělesy a víme, že pokud bychom chtěli oslovit alespoň větší komunitu z již tak malé pospolitosti posluchačů tohoto žánrů, musíme mít i zpěváka. Ale zpěv musí být sladěn s hudbou na stejné úrovni.

Co rozhodlo pro to, že song One nakonec bude se zpěvákem? Nebo jste už původně zamýšleli nahrát tuto skladbu se zpěvem? 

Jak už jsem zmínil, právě skladba One byla záměrně složena pro zpěv. Jen čekala. A Kristián Temnorez ji svým zpěvem a projevem posunul zase o kus dál.

Jaká máte vnitřní kritéria pro to, aby skladba byla hudebně pestrá, posluchačsky přijatelná, přesto dostatečně náročná, ale zase abyste celý tvůrčí proces nepřekombinovali? Je pro vás obtížné udržet všechny tyto prvky v rovnováze?

To určitě. V historii hudby bylo už lecco vymyšleno, obzvlášť na nástroje, na které hrajeme. A také překonáno a dotáhnuto do největšího extrému. Takže vlivem této historie se vlastně pokoušíme jen najít spojitost mezi námi, společnou vizí a hudbou. Dále pak navazujeme na již zaběhnutou „tradici“ těchto stylů či žánrů. A třeba se časem společnou prací dostaví i něco víc…

Máš tedy pocit, že když tvoříš nebo když hraješ, má u tebe jako u muzikanta navrch spíše „logický přístup“ (levá část hemisféry), nebo „emociální přístup“ (pravá část hemisféry)?

No, jelikož jsem levák a k tomu s pokříženou lateralitou, mám to ještě úplně jinak. Jako hudebník, který prošel nějakou studií ve hře na kytaru, jsem logicky ovlivněn širokými technickými možnostmi tohoto nástroje, ale při poslechu si musím nad tím vším „technickým“ odnést hlavně pocit, který celkově ve mně hudba zanechá…

Domníváš se, že hudba, kterou hrajeme či posloucháme, ovlivňuje naši osobnost, nebo platí spíše to, že naše osobnost rozhoduje o tom, jaký typ muziky posloucháme či hrajeme?

Předně věřím, že naše osobnost rozhoduje, jakou hudbu si vybereme a budeme poslouchat či hrát po zbytek života.

Obecně řečeno, jak vlastně hudbu vnímáš, jak k ní přistupuješ?

Hudbu jsem vždy bral a budu nadále brát jako něco výjimečného a něco krásného. Jako jeden z nejfantastičtějších vynálezů, co kdy mohl člověk vymyslet a formovat. Hudba pomáhá, má až magické účinky. Cítíme ji a pracujeme s ní zcela individuálně, ale současně nás dokáže spojit. Je to jeden z famózních prostředků sebevyjadřování. Já si ji vybral i za povolání. Jako hudební učitel mohu předávat a pomáhat lidem, kteří mi dávají za pravdu, že u jejich nelehkých profesí, jako například lékař, architekt, vědec a podobně, plní přesně to, proč vůbec vznikla. Své hudební dovednosti, zkušenosti a emoce vkládám do vlastní tvorby. Nejsem hráč, co by za vidinou výdělku interpretoval hudbu jako každodenní rutinu, bez emocí. Myslím si, že to ani nejde nebo by tak být nemělo u tak něčeho výjimečného, hezkého, jako umí být hudba.

Jak už jsi prozradil, v minulosti jsi hrál v kapele Once´s a navíc jsi spolupracoval také se zpěvačkou Veronikou Vrublovou. V čem tyto zkušenosti byly pro tebe přínosné?

Once’s byla velká zkušenost jak po hráčské stránce, tak té lidské. Mysleli jsme to dost vážně, prostě to milovali, až na krev. Taky odtud vzešlo dost dobrých hudebníků, kteří se dnes dle své osobnosti profilují. Kapela Veroniky Vrublové byla složena z moc fajn lidí, kde byl frontmanem skvělý muzikant Jakub Říčan. Kapela se zpěvačkou měla potenciál, ale bohužel jak to tak bývá u většiny kapel, nevyšlo to. Jinak kluky z Once’s jsem asi před rokem po delší odmlce oslovil, tak jsme se sešli ve studiu a natočili „remake“ některých starších písní.

Dále nelze opomenout tvé angažmá u Crash Drums, což je bubenická kapela. Co bys o této formaci, kde působíš jako kytarista, prozradil?  

Crash Drums je parta mladých talentovaných žáků, studentů pod vedením kamaráda a kdysi kolegy ze Základní umělecké školy v Odrách Romana Petříka. Je příjemné vidět všechny ty bicí nástroje, jak společně vydávají celistvý zvuk, doslova tlačí a chvílemi připomínají vlastně onen původ bubnů a rituální atmosféru…

Rovněž jsi zmínil, že jsi také učitel a učíš hru na kytaru. Jak bys porovnal tvé současné studenty s dobou, když ty ses učil hrát na kytaru? Třeba tvůj spoluhráč z Moiety Patrik Sas prozradil, že už na střední škole vstával v půl šesté ráno, aby mohl ještě před výukou cvičit. Je tato houževnatost typická i pro současné studenty?

Předně bych rozdělil mé pedagogické zkušenosti do dvou etap. Ta první byla zejména po základních uměleckých školách, kde jsem strávil asi 14 let, a to jak v těch nejmenších školičkách a jejich alokovaných pracovištích, mnohdy na „samém konci světa“ našeho kraje, tak v těch velkých dominantních ZUŠkách ve větších a velkých městech. Za tu dobu jsem poznal opravdu hodně a nejen přístup žáků a studentů. Nicméně poslední tři roky se věnuji zejména efektivní výuce dospělých a částečně se věnuji výuce hry na kytaru a ukulele na jednom víceletém gymnáziu a domu dětí a mládeže.

A pokud jde o ty rozdíly?

Za celou dobu praxe jsem měl pár nadaných a cílevědomých žáků, ale nikdo nechtěl nebo si po čase rozmyslel, aby hudbu dále studoval. Souhlasím s Patrikem, že u těch, co opravdu chtěli, na konzervatoři celodenní cvičení patřilo k rutině. Cvičil jsem i přes dvanáct hodin denně. V současnosti je spousta věcí jinak. My jsme měli své velké cíle, osobnosti, dobré učitele a pevnou vůli. Určitě jsou nadaní studenti i mimo umělecké školy, ale myslím, že jak se mění doba, zejména technologicky, tak i umění nebo možnosti jsou aktuálně jiné.