Výstava Oběh v ostravské GAFU prezentuje novou experimentální cestu Petra Kamenického

Výstava odráží nejaktuálnější směr Kamenického nadmediálního rozvažovaní. Nejvhodnějším slovem, které by opsalo tento autorův trend, je asi vrstvení. V převážné většině prací totiž nalezneme strukturu několika rovin, ať už mentálních, či materiálových. Především je ale celá výstava dokladem osobního uměleckého vykročení mimo vlastní komfortní zónu a hledáním nových vyjadřovacích obzorů.

Na výstavě nalezneme zastoupení dvou formálních technik: malby a asambláže. Vizuálně a komunikačně výstava jako celek funguje dobře a odráží Kamenického bohaté instalační zkušenosti. Největší podíl mají asamblované, chcete-li materiálově postprodukované fotografie. Drží jednotnou černobílou barevnost, nastavovanou opět povětšinou černobílou materialitou (infuzní hadičky, stahovací pásky). Kamenický v nich tematizuje zraňování či zranitelnost, kterou vztahuje převážně k tělesnosti, nalezneme ovšem i případ zraněné a znovu sešité krajiny. Záměrně černobílé fotografie vystavované „série“ mají nemocniční až pitevní charakter. Pitvání, či lépe řečeno zraňování, probíhá jak na úrovni konceptuální, narušováním obrazové informace, tak na úrovní fyzické, roztržením či perforací nosného média.

Z výstavy Petra Kamenického. (Foto: Jaroslav Michna)

Ovšem, aby nedošlo ke zkreslení, nejedná se o prostý akt ničení, ale spíše o subtilní narušování, které je následně chirurgicky opraveno. Podstatné jsou viditelné a důrazné zůstatky této procesuálnosti, švy. Zranění jsou rehabilitována. Je v tom něco existenciálního a hluboce pravdivého. Náš život je vlastně tvořen nekonečnou sérií jizvení a sešívání. To utváří naši životní zkušenost, naši optiku. Jizvy života modelují naši osobnost, někdy oslabují vůli k životu, jindy můžou být pobídkou k tréninku a růstu. Každopádně neodmyslitelně patří k existenci jako takové. Další rovinou, která ze sešívané vizuality autorových fotografických asambláží vyvěrá, je jistá forma úzkosti.

Sešněrování těla na principu svěrací kazajky. Opět se tady potkáváme s obecnější existenciální glosou. Svazování je, řekl bych, stěžejní otázkou duchovního rozvoje člověka. První formy svazování začínají v rodině v rámci výchovy dítěte, pokračují ve škole, v práci, ale jsou přítomné i ve vztazích včetně vztahu k sobě samému. Princip těsného svazujícího sevření je vlastně obrazem lidské nedokonalosti, je demonstrací nepochopení pravé podstaty existence, která by bez jakékoliv mentální sevřenosti zákonitě vyvěrala zcela jinak, svobodněji a kreativněji.

Z výstavy Petra Kamenického. (Foto: Jaroslav Michna)

A pak jsou tady ty infuzní hadičky. Další naléhavý znak, který Kamenický pro asambláže používá. Můžou utvářet uzavřený okruh, viset z obrazu jako cáry nebo tvořit hypotetické spoje. Hadičky infuzí propojené s fotografickým záznamem lidského těla působí dvojsečně. V běžné medicínské praxi slouží k udržování životních funkcí organismu, k transportu léčiv či krve. Pokud jsou ale oproštěny od své obligátní funkce, mohou evokovat princip vyprázdnění, odtoku energie, potažmo je autor opět manipuluje jako nástroje sešívání. Vedle toho je čtu i jako energetické mosty nebo symbolické siločáry energetických polí.

Z výstavy Petra Kamenického.

Podstatnou zákulisní informací je, že většinu materiálově a technicky nastavených fotografií tvoří dřívější záznamy jiných uměleckých akcí, které nevznikaly výhradně za účelem jejich aktuálního (de)formování. Vlastně se jedná o konceptuální proces upcyklace. Vznikají dialogy mezi paměťovými záznamy autonomních uměleckých akcí a jejich postprodukční úpravou.

Fotografické „hyperobjekty“ jsou v instalaci promíseny s barevnými asamblážemi sestavenými z mycích hub a molitanů, což pomáhá výstavě narušovat stereotypní černobílý charakter většiny vystavených prací. I v nich se potkává složka přírodní/biologická s formou umělé materiality a i v nich nalézáme skrytou procesuálnost oběhu, toku energií a tekutin. Mycí houba či molitan jsou demonstrativními objekty výměny či pohybu tekutiny, nasávání a výdeje. Takovou umělou obdobou srdce. Oproti jiným formám zadržování vody houba téměř nemění tvar a velikost, jen absorbuje velké množství tekutiny, aniž bychom měli reálnou představu, kolik jí je ve skutečnosti uvnitř skryto. Formálně tyto houbovité asambláže evokují neoplastické kompozice Pieta Mondriana. Participace a kompozice nevšedních materiálů pak odkazuje na experimentální pole šedesátých let.

Z výstavy Petra Kamenického. (Foto: Jaroslav Michna)

Manipulované fotografie a asambláže pak doplňuje několik odlehčených „kresebných maleb“, které do výstavy přinášejí pohyb a gestickou uvolněnost. Nedosahují vizuálních kvalit ostatních děl a na první pohled mi vlastně na výstavě tak trochu překážely, nakonec je ale vnímám jako dobrou protiváhu ke konceptuálně promýšleným a na techniku náročnějším rukodělným pracím.

Výstava je, jak už bylo řečeno v úvodu, instalačně dobře zvládnutá, vystavených prací není ani mnoho, ani málo. Líbí se mi i hluchá tichá místa a vzájemné komunikační vazby. Asi nejvíc si vážím toho, že Petr Kamenický, i když jeho předchozí tvorbu dobře neznám, se rozhodl experimentovat a překročit domovské médium malby, kterou povětšinou vyučuje, a vydal se do zcela nového vizuálního terénu.