Ostravský Dům umění hoří! Na výstavě malíře Václava Buchtelíka v Galerii Dolu Michal

„Koronavirus mi nejspíš nedovolí vystavovat na Dole Michal, kde jsem měl naplánovanou vernisáž na 29. duben a výstava měla trvat do 22. května. Kdo ví, třeba se ale stane zázrak,“ konstatoval malíř Václav Buchtelík na počátku letošního dubna. Smířeně, ale i s určitou nadějí. Zázrak se nekonal. A nekoná, jen během středy 24. června v České republice podlehly nemoci COVID-19 další čtyři osoby a v USA jich bylo 947. Globální pandemie tu zůstává s námi. A pouze se pozvolna učíme, jak s ní žít.

Výstava Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Buchtelíkovu výstavu naštěstí nevytlačila žádná další z plánovaných, kurátoři Galerie Dolu Michal (GDM) ji pouze o dva měsíce odložili. Díky jim za to. Málokterá z expozic, které byly v minulých letech nainstalovány v unikátní cechovně Dolu Michal, totiž s výstavním prostorem vytvořila podobnou symbiózu jako tato. Architekturu Buchtelíkovy výstavy lze považovat téměř za scénografické dílo, je to působivé dioráma, které v industriálním prostoru podává nepříliš lichotivou zprávu o dvacátém století. Šedivé panely pro velkoformátové malby působí jako torza nějakého starověkého chrámu či spíše jako fragmenty pilastrů z bočních oltářů vybombardovaného či jinak zničeného chrámu v průběhu onoho „divného století“.

Výstava Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Jak ctitelé Buchtelíkovy tvorby dobře vědí, autor se neustále obrací k dějinám a pídí se po smyslu moderní české historie (a nejen té české). Nejraději pak pracuje s estetikou socialistického realismu z éry normalizace, kterou ovšem přenáší i do jiných historických období či všelijak tematicky přetavuje. „Vytvářím absurdní světy plné paradoxů, kontrastů a symbolů. Po obsahové stránce zpracovávám socialismus očima člověka, který žije v postsocialistické zemi,“ říká o svých postupech.

Důl Michal. (Foto: Ivan Mottýl)

Technický skanzen Dolu Michal přitom také vytváří až absurdní zprávu o naší nedávné minulosti. O údernických rekordech i hromadných důlních neštěstích. O komunistických popravách důlních inženýrů ve vykonstruovaných procesech z padesátých let (tresty smrti pro důlní inženýry Václava Žaluda a Josefa Herela), radostném budování i třináctiletých a dokonce desetiletých dětech z Haliče, kteří na zdejším dole pracovali ještě před první světovou válkou, jak dokládá dobový tisk (Noviny Těšínské z roku 1903).

Chmurné dějiny šachty teď podtrhla stejně ponurá výstava Václava Buchtelíka. Často totiž myslím na malířovu větu, kterou mi už před drahným časem řekl v Absintovém klubu Les: „Z optimistických nálad tvořit nedokážu.“ Optimistické malby patří na dětská oddělení špitálů anebo na obaly cédéček s relaxační hudbou, nikoliv do galerií. A černouhelný důl, to je temnota nejtemnější. Tato výstava by proto mohlo dostat i název Srdce temnoty, což je asociace spojená se stejnojmenným románem Josepha Conrada, který se mi v cechovně náhle zjevil.

Obraz Trhej (Foto: Ivan Mottýl)

V kontrastu s normalizací občas Buchtelík použije i nějaký ten motiv z dějin světového malířství. „Jako třeba na obraze s názvem Trhej! Tam je patrný záběr z Prámu Medúzy od francouzského malíře Théodora Géricaulta z roku 1818. Sup čeká, až všichni pojdou, aby mohl začít žrát,“ prozrazuje malíř. Supem je i uhelná šachta, která už „sežrala“ desítky horníků. Na Dole Michal to třeba bouchlo ve čtvrtek 27. září 1962, metan tehdy zabil sedm horníků.

Výstava Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Velkým tématem je pro malíře ostravský Dům umění. A nejen proto, že je zaměstnancem této instituce. Je si dobře vědom, jak tento středobod výtvarného provozu ovlivnil celé generace umělců. A jsou mu známy i touhy mnohých současných ostravských výtvarníků, kteří by za výstavu v Domě umění téměř „položili život“. Zároveň si ale uvědomuje, jak byl Dům umění za normalizace doslova prodlouženou rukou krajského výboru Komunistické strany Československa a pořádal pravidelné výstavy k výročí „Vítězného února 1948“ či Velké říjnové socialistické revoluce. A už za nacistů tomu bylo obdobně, jen se v galerii velebil jiný ale stejně zvrhlý kult.

Výstava Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Z tohoto pohledu mě uhranul obraz Dým. Buchtelík na něm Dům umění odvážně podpálil, estetika plátna přitom upomíná na socialistické obrazy zobrazující odpich vysokých pecí či výrobu koksu. Anebo se to z útrob nejstarší galerii valí jen jakýsi „dějinný smrad“? Malíř provokuje podobně jako třeba Joseph Beuys, a to se stejným cílem. Efektním gestem chce vyvolat vážnou diskuzi nad základními principy umění vůbec. A nad smyslem obdobných institucí, jakou je ostravský Dům umění. Pokud se totiž na činnost této krajské galerie podíváme střízlivě, tak ve dvacátém století možná výtvarnému umění způsobila víc škod než užitku.

Obraz 13. květen 1926. (Foto: Ivan Mottýl)

Dům umění hoří! Buchtelík jedno velkorozměrné plátno věnoval i slavnostnímu otevření této galerie, obraz se jmenuje 13. květen 1926, což je datum „imatrikulace“ tohoto prvního velkého stánku výtvarného umění v Ostravě. Mraky nad Domem umění na malířově plátně přitom nevěstí nic dobrého. Má to být sváteční chvíle, v díle však opět vidím Srdce temnoty. A zároveň slyším i temné hlasy rezonující sklepeními této instituce, které třeba děkují za německé osvobození Ostravy (1938), popravu vlastizrádkyně Milady Horákové (1950) či odsuzují kontrarevoluční Chartu 77 čili podepisují antichartu (1977). I tohle jsou dějiny výtvarného umění v Ostravě.

Netvrdím, že devětadvacetiletý Václav Buchtelík myslel při práci nad obrazem 13. květen 1926 zrovna na popisované události. Pro mě je ale podstatné, že ve své tvorbě intenzivně pracuje s „temnými stíny“ otců a dědů. Obdobně jako když od konce šedesátých let začali mladí němečtí malíři přemítat nad nacistickou minulostí svých předků.

Výstava Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Václav Buchtelík: Pod doutnajícím nebem roztrhal jsem kůže knih. Galerie Dolu Michal / Cechovna. Výstava potrvá do 28. srpna 2020.