Odešla galeristka Libuše Olšáková. V Langově domě tvrdohlavě hájila současné trendy vizuálního umění

Návštěvníci Langova domu si už před pěti lety po očku všímali, že majitelka galerie Libuše Olšáková zřejmě vede nerovný boj s některou ze zákeřných chorob. Nestěžovala si, ale její vyčerpání bylo nepřehlédnutelné. Bez společenství umělců soustředěných kolem Langova domu by však ztratila své „vnitřní já“, takže dokud to bylo možné, s koncem jedné výstavy už plánovala dalších pět. Galerie jí dávala smysl života a v jednom rozhovoru z roku 1999 řekla: „Společenství lidí, které se v mé galerii setkává, vykrystalizovalo postupně. Ale myslím, že se má rádo.“

Potvrdit tahle slova může ledaskdo z ostravské umělecké scény, protože na vernisáže do Frýdku jezdili kromě výtvarníků i literáti, hudebníci či architekti. Lidé, co se měli rádi a společně preferovali obdobné trendy v současném umění. Galerie Langův dům vznikla v roce 1994 a jen do konce dekády sem Libuše Olšáková přitáhla třeba mimo jiné tato jména: sestry Jitku a Květu Válovy, Rudolfa Sikorau, Bendu, Marka Pražáka, Daniela Balabána, Jiřího Surůvku, Petra Zubka, Stanislava Kolíbala či Hanu Puchovou.

Sám jsem se naposledy v Langově domě aktivně účastnil vernisáže olomoucké malířky Bronislavy Šnajdrové v roce 2015, když Libuše Olšáková projevila přání, abych konceptuální soubor maleb doplnil korespondující poezií. Nevím, zde se to podařilo, pro mě ale bylo nejdůležitější, že galeristka i dvacet jedna let po založení výstavní síně pořád tvrdohlavě vystavovala nezávislé svébytné umělce a odmítala „kýčaře“. A že se na schodech před galerií pilo víno a hluboko do noci vzrušeně debatovalo o umění. Stejně jako třeba v roce 1996.

Libuše Olšáková tuhle káru navíc dokázala tahat nejdéle ze všech galeristů. V devadesátkách si podobné výsadní postavení v rámci kraje získal třeba klub Černý pavouk, v němž výstavy pořádal kurátor Vladislav Holec. Anebo bruntálská Galerie V Kapli, která dával svěží aktuální obsah fotograf Jindřich Štreit, regionální význam pak dalece přesáhl i opavský Dům umění pod vedením Martina Klimeše. V novém miléniu však z různých důvodů všechny jmenované aktivity zašly na úbytě. Langův dům zůstal. A stále se v něm scházeli umělci, kteří se mají rádi.

Libuše Olšáková se narodila 5. listopadu 1957 v Sedlištích u Frýdku-Místku. Po střední škole uvažovala o studiu psychologie, práva anebo teorii umění. Zvítězila třetí možnost. Po studiích nastoupila do galerijního oddělení frýdeckého muzea a v roce 1994 se stala kurátorkou muzejní galerie Langův dům. Když se ale několik let poté Muzeum Beskyd rozhodlo galerii zrušit, proměnila ji v soukromou výstavní síň. „Pod muzeem to bylo rozhodně pohodlnější, teď je to mnohem svobodnější,“ řekla tehdy.

Langův dům, který dal galerii jméno, byl postaven v roce 1796 a má zvláštní charisma. Důvodem jsou klenuté výstavní sály, dotek blízkého zámku i Hluboké ulice, v níž žili předkové Leoše Janáčka, i promodlený poutní mariánský kostel na protějším kopečku. Hlavní příčinou však byla kurátorka oddaná současnému umění. A pokud přece na vernisáž přišel někdo, kdo vystavená díla označoval za „mazanice“, tomu prostě Liba zacpala úcta svým pověstným vynikajícím domácím sulcem, který připravovala snad na každou veřejnou akci. S odchodem Libuše Olšáková teď sice zaniká i její osobitá galerie, ale odkaz zůstává, protože si vychovala i zdatné pokračovatele. Na její dramaturgii třeba navazují kurátoři Galerie Věž ve věži frýdeckého farního kostela.

Když v roce 1997 uváděl spisovatel Jan Balabán v Langově domě výstavu ostravského malíře Bendy, svůj projev začal větou: „Já jsem doslova rád, že tady můžeme Bendu uvést.“

Libo, jsme doslova rádi, že jsi tolik let dělala tak skvělou galerii, jakou byl Langův dům. Díky.