Teprve Pepa Streichl mi ukázal tu správnou cestu, říká písničkář Milan Šťastný

Co od sobotního festivalu Zemězvrat-Slunovrat očekáváte? Myslíte si, že tato akce bude v něčem odlišná ve srovnání s jinými koncerty?

Myslím, že to, co se událo a děje, se určitě ve vystoupeních všech zúčastněných odrazí. To snad ani nejde jinak. Celá akce proběhne v prostoru restaurace Slezský grunt, kolem které se vytvořila komunita skvělých lidí v čele s Liborem Bálkem, kteří se snaží kultivovat své okolí skrze podobné akce, ochotnické divadlo a jiné občanské aktivity. A tím pádem jim není ani lhostejná společenská situace. A protože máme v mnoha směrech stejné uvažování a pohledy na věci, už řadu let dochází k vzájemné a radostné spolupráci.

Jak nouzový stav a vše s tím spojené ovlivnil vaši uměleckou dráhu?

Na začátku roku jsem si říkal, že si nutně potřebuji zvážit všechny své aktivity, výdělečné i ty ostatní, a razantně zvolnit. Tři roky jsem se snažil na své volné noze stát co nejvíce pevně a koncem loňského roku mi už trochu docházely síly.  Pauza nakonec přišla, ale takovou formu jsem si rozhodně nepředstavoval. A jaksi mě to zaseklo. Ta situace mě trápila hlavně ze společensko-politického hlediska. Nechápal jsem z toho vlastně nic. A jako občana mě navíc urážela ta rétorika „vůdců“. Jako bych se přes noc stal nesvéprávným bezohledným jedincem, kterého je nutné pokutovat a zavírat doma. A nechci tím nijak, alespoň co se týká počátku, snižovat vážnost celé situace. Ale zase na druhé straně před pár lety jsem si prošel ze zdravotního hlediska malým peklem a tak můžu referovat o děsivějších věcech, než byla tato.

A jak tato situace zasáhla do vaší tvorby?

Písničky jsem dělal, dodělával staré, psal nové, ale nějak jsem se zařekl, že tuhle konkrétní situaci v nich zachycovat nebudu. No, a jelikož jsem na volné noze a vystupuji ve školkách a školách s divadlem a literárními pořady nebo jinak pracuji s dětmi v zájmových kroužcích, tak tahle situace byla i z tohohle hlediska dost nepříjemná, řečeno kulantně.

Když se vrátíme do minulosti, navštěvoval jste kytarovou školu Pepy Streichla. V čem konkrétně to pro vás bylo nejvíc přínosné?

To byla jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem udělal. Předtím jsem na kytaru hodně dřel, byla to taková posedlost, ale dělal jsem všechno špatně. Až Pepa Streichl mi ukázal tu správnou cestu, jak na to, a to rovnou prakticky. Navíc do hodin chodil občas Jaromír Nohavica, bylo to po sametové revoluci, mně bylo nějak kolem osmnácti let a byl jsem z toho celý tak příjemně rozechvělý. Tehdy jsem taky začal psát první písničky.

Mnozí umělci tvrdí, že hrají hlavně pro své fanoušky. To je samozřejmě v pořádku. Nicméně každé dílo (nejen píseň) musí zahrnovat i dávku vlastního uspokojení. Jak je tomu ve vašem případě?

Fanoušci, přátelé a kamarádi, kteří vás poslouchají, drží vám palce, přijdou vás podpořit na vystoupení a pak vám dají zpětnou vazbu, jsou důležití. To vlastní uspokojení je ale to nejhlavnější. Mě totiž nejvíc baví ten tvůrčí proces, kreativní práce. Ta prezentace je až další stupeň. A ten pocit, když sám cítím, že se mi něco povedlo, že to do sebe zapadlo, že je tam to, co jsem tam chtěl mít – a to tvůrčí člověk okamžitě pozná a nemá to nic společného s nějakou pomyslnou dokonalostí toho, co vytvořil – , tak to je ta hlavní hnací a opojná síla. V tomhle okamžiku jsem zcela sobecký a myslím jen na uspokojení vlastních tvůrčích potřeb. U živého umění je ale taky důležitá prezentace a ta už je pro fanoušky, to je pravda. Ale počítám s tím, že něco se jim líbit bude a něco ne. Nemám potřebu se zalíbit. Mám potřebu prostřednictvím toho mého vystupování s lidmi komunikovat. 

Vaše písně jsou spíše pochmurného rázu. Je to záměr, nebo vaší hudební tvorbou spíše chcete vybalancovat váš radostný život?

To je otázka přímo na nitro. I když se jmenuji Šťastný, nejsem sluníčkový typ. A přišlo by mi jako klišé s tímhle jménem rozdávat bezbřehou radost a optimismus. Jsem vnitřním ustrojením skeptik a pesimista, doposud bázlivý a nedůvěřivý. Ale snažím se takový nebýt navenek. Jenomže kam tedy s tím, co uvnitř ve skutečnosti je? Tak to dávám do písniček, případně do povídek, v minulosti do poezie. Pak si taky člověk projde spoustou životních zkušeností, které nejsou právě radostné, a je nutné se s tím taky nějak poprat, vypsat se z toho, vyzpívat, vyřvat.

Pojďme se zastavit u některých vašich písní. Ve skladbě Dávno, kdysi, marně zpíváte: „málokdy mluvíme společnou řečí…“ Máte tedy pocit, že si obecně jako lidé přestáváme rozumět? To znamená, že každý mluví vlastním jazykem a neslyšíme, tedy neumíme slyšet a nechceme slyšet, co říkají druzí…

Je to přesně tak. Někdy mi přijde, že hrajeme v nějaké té klasické francouzské konverzačce plné omylů, kde každý mluví o něčem jiném a nikdo nikoho neposlouchá. V komedii to vytváří groteskní situace, v životě tragédii. Hodně k tomu přispívá doba sociálních sítí, které jsou ve své podstatě asociální, protože nás izolují od fyzického člověka. Taky vytvářejí falešnou iluzi vlastní výjimečnosti. To neustálé narcistní zveřejňování statusů, čekání na lajky, nutkání se ke všemu vyjádřit, protože jsem přece na všechno odborník. A že někdy vypadám jako blbec, hulvát, že někoho urazím, že se někoho dotknu, zesměšním sám sebe? Za nějaký čas je to zaveleno dalšími příspěvky a statusy. Valí se to jako řeka, ve které je spousta odpadků, ale není čas na nějaké kritické uvažování, na selský rozum, na pozastavení se, zastydění se, pochopení, opravdovou diskusi.

Stoprocentně souhlasím…

Navíc to všechno vypadá tak důvěryhodně přece. A přitom zároveň vím, jak snadno se dá vytvořit falešná zpráva, pomluva. Takže se vlastně nedá ničemu věřit. A tahle schizofrenní dvojakost vede k tomu, že jenom kloužu po povrchu. A jde to se mnou i do osobního života. Ztrácím nadhled, jsem emočně otupělý, nebo naopak propadám hysterii. Nemám ale chuť zabývat se věcmi nějak hlouběji. Hledat jiné odpovědi než ty jednoduché, co jsou hned po ruce. Slyšel jsem jednou takový argument: Ale já tím, co dávám na ten Facebook, vlastně nic nemyslím, jenom to prostě sdílím. A to je ve své podstatě strašně děsivé. Člověk se zbavuje zodpovědnosti za to, že někoho urazí, zesměšní. Jak potom takovému člověku věřit, že to, co vám říká tváří v tvář, si i opravdu myslí? Přece nic, co v životě udělám, řeknu, zveřejním, nedělám bez kontextu se sebou samým, s okolím, se světem.

Přesně tak. Preferují se jednoduché cesty, protože ty složité vyžadují námahu…

Navíc se tahle komunikace nekomunikace stává fetišem. A opravdu zamrzí, když jste s někým, kdo místo toho, aby s vámi komunikoval a těšil se z fyzické přítomnosti, stále kontroluje mobil a každou minutu někam odepisuje. Anebo mu věčně cinká nebo vrní mobil příchozími zprávami. Jakoby vám dával najevo svou nadřazenost, takový druh snobismu: podívej, jak jsem žádaný. Pak už nemáte chuť říct si s tím člověkem ani slovo. Argument, že za to nemůže, že patří do téhle generace, je jen taková lživá sebeomluva. Znám velice mladé lidi, kteří místo toho čtou, tvoří a jsou opravdu sociálně aktivní, a také lidi mé generace a starší, kteří tomu naprosto propadli. A pak najednou zjistíte, že si s takovým člověkem nemáte co říct, že jeho témata a myšlenky jsou jaksi omezené, přežvýkané, vyprázdněné. Že se pro něj stáváte myšlenkově složitý, protože se snažíte dobrat nějaké hloubky a nemlátit suchou slámu.

Opět trefné postřehy…

Vypadá to, že si teď hraji na nějakého psychologa, ale to nechci, ani tu nechci kázat, a je docela možné, že si sám nabíhám na vidle. To vše jsou věci, které jsem zažil a odpozoroval. Sám tyhle komunikační cesty používám, ale snažím se, aby mi to sloužilo, ne ovládalo. Vím, jak je snadné tomu podlehnout. Dokonce jsem si dal po hořké zkušenosti téměř na půl roku facebookový půst. A teď se snažím facebookový profil využívat především k propagaci své tvorby, k pozvánkám na koncerty a představení a ke komunikaci s lidmi, kteří jsou vzdálení.

V songu Léty a pády najdeme tuto větu: „…než chtít uletět, je lepší běžet…“ Proč podle vás lidé raději od svých problémů ulétávají, než aby běželi směrem k nim a snažili se je řešit?  

Souvisí to s tou zodpovědností za sebe a své činy. Jestliže stále něco komentuji na Facebooku, čekám za jakýkoli svůj malicherný čin lajky, komunikuji paralelně s několika osobnostně rozdílnými lidmi, jakou hloubku pak může mít moje duše? Dnes dám nějaký svůj „odborný“ komentář k příspěvku, který si ani pořádně nepřečtu, natož abych ho pochopil, někoho urazím nebo se sám zesměšním, a vzápětí je to zavaleno dalšími „důležitostmi“. Pocit studu, nějakého sebenáhledu, snaha dobrat se skutečnosti, na to není čas, prostor. A teď jsem konfrontován s někým skutečným, komu se dívám do očí. A tak je lepší raději uletět, vytěsnit problémy a s nimi i živé lidi. Bohužel ve virtuálním prostoru uniknu snadno, kohokoli můžu kliknutím umlčet, vymazat si ho z přátel, ale ve skutečnosti tu lidé zůstávají, nemizí kliknutím a stejně tak problémy zůstávají a ukládají se v duši.

Skladba Že prý láska ukrývá následující myšlenku: „…to, co tě bodá pod hrudí, to jsou jen výčitky a strach…“ Proč lidé raději snášejí výčitky a strach, mají za to, že to je „normální“, místo toho, aby žili a chovali se tak, aby výčitky a strach neměli?

Problém asi bude v tom, že jsme „pouze“ lidé. Navzájem se ovlivňujeme, doplňujeme, komunikujeme, křížíme si cesty, vstupujeme si do životů. A každý máme v nějaké míře zanesené duše čímsi, co se nám v nich usadilo v dětství, během života. A každý myslíme především na sebe, někdo víc, někdo míň, někdo úplně. A jsme taky určeni prostředím, ve kterém se právě nacházíme, a povahou. Je asi téměř nemožné žít a nemít někdy výčitky a strach. Důležité ale je nerezignovat na to a maximálně se snažit o to být ve svém konání opravdový.

Jaké máte cíle v rámci vaší hudební kariéry?

Hrát. Dopsat všechny písničky a mít možnost je zahrát lidem, přitom doufat, že se jim budou líbit. Pracovat na sobě. Dělat to vše poctivě. Neztratit soudnost.

Účinkoval jste v několika pořadech známého recitátora a propagátora poezie Mirka Kováříka. Také jste členem Textové dílny Slávka Janouška. Jaké plusy jste si díky těmto spolupracím odnesl?

Mirek Kovářík byl můj básnický guru. Bylo mi sotva dvacet, chtěl jsem být básník, objevoval jsem sebe a svět skrze poezii. A v tu chvíli jsem objevil pořad Českého rozhlasu Zelené peří a Mirka.  Nějak přirozeně jsme se stali přáteli. Věřil tomu, co píšu. Pomohl mi k první básnické sbírce Drobné bolesti a pak i ke knížce povídek Klid a rozvaha, která vyšla v Knize Zlín. V jeho „živých“ Zelených peřích jsem poprvé vystoupil i s kytarou jako písničkář, bylo to v roce 1999 v divadle Husa na provázku. Dokonce mě pak přizval do svého pořadu, ve kterém recitoval Hraběte, Zahradníčka, a já mu do toho hrál své písničky nebo dělal hudební podkres. Když jsem jel do Prahy, vždycky jsem měl za kým jít. Ukázal mi Prahu z jiné než turistické stránky. Vděčím mu za hodně a dodnes si považuji toho, že jsem se s ním mohl setkat.

A co se týká Slávka Janouška?

Slávek Janoušek pro mě byl, a dodnes je, písničkářská legenda, ke které jsem v pubertě hodně vzhlížel. Na textovou dílnu jsem se ale rozhodl jet až před čtyřmi lety. A bylo to jedno z těch pozdních, ale správných rozhodnutí. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že něco umím tak dobře, abych se už neměl co učit, a textovka mi pomohla kriticky zrevidovat mé textařské schopnosti. Především je to ale takové skvělé společenství muzikantských šílenců. Jsem rád, že mě mezi sebe vřele přijali a že jsem mezi nimi mohl objevit spoustu inspirativních přátel. Osobnost Slávka Janouška to celé takovým nádherným otcovsko-starostlivým způsobem stmeluje.  S textovou dílnou se nejen společně textuje, ale i koncertuje, natáčejí se společná cédéčka.

Jak jste už prozradil, kromě hudby jste aktivní také v divadelní a literární oblasti. Jak dělíte jednotlivé nápady, které vám pomyslná múza nabídne? Máte vždy jasno, že je zpracujete v určité formě, nebo se stává, že nějaký nápad chcete využít třeba pro divadlo, ale nakonec se objeví v písni?

Na začátku to jasno vždycky určitě je. Když jde o divadlo, dělám divadlo, když literární text, tak pouze to. Ale potom se dějí různé metamorfózy a literární text se promění ve scénář, poezie se stane textem, z divadelního textu vznikne próza. Pracuji s dětmi ve dvou dramaťácích, takže možnost zužitkování nápadů v různých formách je velká. A vůbec to není otázka toho, že by nebyl dostatek nápadů, a proto se člověk snaží jeden nápad maximálně vytěžit a prodat. Obávám se, že na realizaci svých nápadů bych potřeboval ještě jeden život. Nebo dva.

Co vás čeká v nejbližší době?

Chtěl bych letos natočit dvě alba. Jedno dospělé a druhé dětské. Dětských písniček, které vznikly pro dětská představení, se za ta léta nasbírala spousta. A jak tak jezdím po školkách a ty písničky tam hraji, tak se mi docela často stává, že paní učitelky by o takové album měly zájem. Což mě těší. A když jsme u těch dětí, tak bych letos rád dokončil také sbírku dětské poezie a krátkých pohádek. Do toho ale samozřejmě budu chystat další dětská loutková představení.

Ale to jistě není vše…

No, a pak tu budou vystoupení hudební i divadelní. V sobotu 18. července Tour de Alej pro Arniku v Suchdole nad Odrou, rodinný festival Janouškovo Ústí 15. srpna, na podzim dvakrát tradiční Open mic spolupořádaný s písničkářem Davidem Bartošem a Alenkou Bittmarovou v ústředí Knihovny města Ostravy, koncerty v Kladně a v Praze, a protože má náš divadelní spolek Dodivadlo z Dobroslavic letos deset let činnosti, tak divadelní oslava na konci roku. Je skvělé, že to zase může všechno fungovat.