První „retardéry růstu“ nového projektu Písek ve stroji je možné vidět v ostravské galerii PLATO

Můžeme zastavit planetární paradigma růstu a doslova vražedné ekonomické mobility? Tohle je asi nejzásadnější otázka hýbající současnou levicí a nespočtem aktivistických skupin. S tímto paradigmatem je totiž napřímo spojována klimatická změna, tudíž fenomén týkající se nás všech (obyvatel planety). Často se mluví o tom, že se levice nemůže zkonsolidovat, že se jí vlastně nedaří přinést zásadní politickou protiváhu k neoliberálnímu kapitalismu, který prorůstá nejen do nejhlubších vrstev lidské společnosti, ale začíná působit i jako biosférický činitel. Jenže, právě předhůří klimatické změny je myslím onou konsolidační silou, která náhle sjednocuje stále širší společenské pole k postojům takzvaného udržitelného stavu světa.

Právě jsme prošli jistou formou zastavení spojeného s pandemií, a i když na to můžeme nahlížet jako na určitou modelovou situaci nebo přímo jako na pozitivní jev, ve skutečnosti se spíše ukazuje, jak je globální konzumní společnost zranitelná. Mechanismy volného trhu, svižného koloběhu peněz, služeb, lidské mobility, nákupu, prodeje a rostoucí spotřeby sice tvoří základní a zdánlivě pevné stavební kameny neoliberálního kapitalismu, který je často interpretován jako neotřesitelné dogma globální společnosti, na druhou stranu nám pandemie ukázala, jak křehký tento systém je, a pokud se jeho podmínky, podotýkám jen na malou chvíli, vychýlí ze stabilizované polohy, sype se jako domeček z karet.

Představa lidského štěstí založeného na konzumování, nakupování, stále inovované spotřebě a zběsilé mobilitě se tak i díky „pandemické erozi“ začíná otřásat v základech. I když je nutné říct, že se stále pohybujeme v optice euro-atlantického civilizačního okruhu. Dvě třetiny planetárního obyvatelstva totiž žije v mnohem chudších poměrech a teprve touží svou konzumní kapitolu žít. Je to tak, koncentrovaný kapitál udává směr planetární touhy. Ta je ale zacyklená v materiálech a konzumu…

Pohled do instalace. (Foto: Jaroslav Michna)

Existuje východisko? Galerie PLATO připravila obsáhlý projekt, který cíleně tematizuje a nabádá k zastavení, nebo jak je uvedeno v kurátorském textu, k „sabotáži produktivity a nerůstu“. Kurátoři projektu Jakub Adamec a Pavel Sterec zvolili hybridní formu diskurzivní a umělecké formy. V té první zmíněné jsou obsaženy přednášky, diskuze, workshopy a filmy. V té druhé se pak téma přetavují do postupně se nabalující konstrukce výstavy sestavované z odpadních materiálů sesbíraných z různých místních průmyslových i drobnějších výrobních provozů.

Tato forma navazuje na dlouhodobou dramaturgickou strategii PLATO kontextualizovat současné umění nikoliv jen jako soubor vystavených děl/předmětů, nýbrž jako diskurzivně-procesuálních situací s přesahem mimo rámec vizuálního umění. A tak na současné výstavě moc nehledejte atraktivní umění, ale spíše asambláž sociálně-uměleckého výzkumu. Projekt zároveň boří hranice mezi umělcem a vnímatelem. Odpadové materiály z různých industriálních ostravských provozů slouží jako surovina jak pro oficiální umělce, tak pro návštěvníky galerie, jinak řečeno každý může z materiálové knihovny brát a komponovat.

Výsek „materiálové knihovny“. (Foto: Jaroslav Michna)

Svými materiálovými upcykláty přispěli v prvním plánu výstavy například Vojtěch Kundrát a jeho objekt Nakup-a-nič sestavený z deformovaného nákupního vozíku a hromady nábojnic, vystřílených olověných střel a jejich plášťů (viz. úvodní foto). Zde je nakupování radikálně interpretováno jako nebezpečná zbraň. Paradigma nákupu, potažmo obludného tržního mechanismu je spolutvůrcem environmentální eroze. Nákupní vozík s velkým úložným prostorem a kolečky, přizpůsobený procesu velkoobjemového nakupování na velké ploše, je čitelným symbolem „kultury“ hypernákupů. Je adresnou komponentou konzumního kapitalismu a potažmo nebezpečnou zbraní, kterou člověk nevědomky střílí do vlastních řad.

Další z řady může být například dílo Terezy Vinklárkové, která ušila z textilních látek materiálové knihovny pohodlná křesílka. Šimon Kadlčák vytvořil z plechu, dřeva, kovového odpadu, látky a dalších odpadových materiálů kopí a štíty. Marius Konvoj přispěl v první řadě objektem, jeho chopper-kolo je ovšem určeno pouze pro ženy (není ovšem zkonstruováno z žádného materiálu knihovny). V podstatě maketa motorky se dává do pohybu čistě ekologicky-mechanickým šlapáním. Každopádně pokud jste žena, je možné ho na výstavě vyzkoušet.

Chopper-kolo Mariuse Konvoje. (Foto: Jaroslav Michna)

Vedle tohoto objektu Konvoj namaloval ručně i dva grafémy přímo na stěnu galerie. Jedná se o jeden z jeho známých neo-ego-actů, které obecně svou narativně naléhavou, brutálně infantilní a agresivně barevnou formou reagují na negativní dopady současného konzumního života. Druhý z namalovaných vizuálních znaků je graf „V době dluhů, staň se nulou“, který řeší vzájemné vztahy koncentrace CO2, globálního dluhu a globálního HDP utopicky predikující směřování k nulové ekonomice.

Trochu mě zarazilo, že materiálních surovin pro volné asamblování je na výstavě poskrovnu, což ale v důsledku souzní s potíráním fenoménu přesycenosti. Uvidíme, jak se bude projekt vyvíjet a jakou dostane instalační podobu, jejíž definitivní tvar by se měl zformovat začátkem července. Každopádně již v těchto dnech je možné navštívit doprovodný program plný přednášek, workshopů a diskuzí.