Restart pro tanec: Baletní soubor ostravského NDM tančil se srdcem na dlani

Tanečníci ostravského baletu těmito větami shrnuli pocity, které zažívali během nuceného odloučení od svých blízkých i od práce, kterou milují, a zároveň (možná mimoděk) v nich poukázali na situaci, ve které se umění ocitlo během týdnů karantény. Možnost vzájemného sdílení a vědomí, že je pro koho tvořit a od koho brát, byla utlumena a začalo se polemizovat nad tím, co má a co nemá smysl.

Společným pojítkem kratších choreografií, z nichž většinu vytvořili sami tanečníci, se stal krátký animovaný snímek Muž, který sázel stromy, který je adaptací novely francouzského spisovatele Jeana Giona. Drobné dílko s velkým poselstvím o tom, že neúnavná práce jedince může změnit svět  a přetvořit krajinu i společnost, se stalo pro umělce inspirací k rozvinutí vlastních úvah na dané téma – na téma v mnoha směrech natolik aktuální, že ať si to přiznáme, či ne, týká se každého z nás.

Barbora Šulcová a Rei Masatomi. (Foto: Serghei Gherciu)

Večer otevřela choreografie Natalie Adamské 2 die 4. Něžný duet s námětem starostlivosti a péče se skrze metaforu rostoucích stromů a prospívající krajiny snažil obrátit pozornost také k péči o vztah s těmi, na kterých nám záleží, a o rozvíjení našeho vlastního potenciálu v tom nejlepším slova smyslu. Čemu věnujeme pozornost, to kvete… tak na mne působil tanec laděný v současném stylu, doplněný projekcí Holly Mitchellové a mluveným slovem Alana Wattse, v němž si Barbora Šulcová a Rei Masatomi předávali vzájemnou oporu.

Z choreografie Poušť je formována větrem. (Foto: Serghei Gherciu)

Další choreografie Poušť je formována větrem byla z mnoha důvodů silným zážitkem, za nímž stála tanečnice a choreografka Réka Kiss. Stejně jako jsou zrnka písku přenášena z místa na místo bez možnosti kontroly, tak i nás v životě formuje řada neviditelných faktorů, které nemáme možnost ovlivnit. V náručí měkkého světla, božské groovy music George Clintona a Johna Fruscianteho a rozvolněné, téměř hippie nálady klouzali tanečníci po jevišti jako přelévající se pískové duny. Jejich nenásilný organický pohyb byl jako balzám pro oči i duši, místy jasně inspirovaný stylem choreografů, kteří v nedávné době se souborem spolupracovali.

Z choreografie Dědictví. (Foto: Serghei Gherciu)

Geniální píseň Daniela Johnstona The Story of an Artist rámovala choreografii Reie Masatomiho s názvem Dědictví. Stejně jako pastýř Elzéard Bouffier v Gionově díle věřil tomu, že má smysl oživit pustou krajinu, tak občas každý z nás musí s dobrou vírou v sama sebe pracovat na svém cíli, ačkoliv okolí jen pochybuje a kroutí hlavou. Tragikomický a hořko-sladký duet, v němž se představili sólisté Shino Sakurado a Koki Nishioka, vynikal technickou přesností, originálně zvládnutým slovníkem současného tance a v neposlední řadě výrazovou silou.

Z reálného jeviště do virtuální reality nás na chvíli přenesl filmový projekt Social Dis-Dancing italského choreografa Giorgia Madii, který s tanečníky původně připravoval duet inspirovaný nakázanými rozestupy a nucenou vzdáleností mezi lidmi.  V krátkém snímku jsme měli možnost vidět nejen samotný duet, který choreograf se členy souboru dokončil na dálku, ale i nakouknout do domácností tanečníků, z nichž každý prožíval „domácí vězení“ po svém – neúnavně trénovali, (znovu) objevili zajímavé koníčky, odpočívali, dali si čas k zamyšlení.

Následovaly dvě choreografie, které svou pozornost zaměřily na přírodu a tématiku lesa jako na symbol života, ať už explicitněji, nebo v abstraktnější podání. Olga Borisová-Pračiková využila ve své choreografii Muž, který sázel stromy klasickou a neklasickou taneční techniku a obklopila postavu pastýře tanečnicemi znázorňujícími rostoucí stromy. Velmi průzračné taneční číslo, ve kterém jasné téma i zpracování umožnilo soustředit se na tanec jako takový (technická náročnost tady byla bezesporu vysoká) a užít si jeho souhru s hudebním doprovodem (klasická technika s moderními skladbami Maxima Pračikova a Ondřeje Nagyho fungovaly překvapivě dobře).

Choreografie Muž, který sázel stromy. (Foto: Serghei Gherciu)

Tady je namístě připomenout si, že v baletním soubor NDM  jsou umělci z 12 zemí světa a většina z nich se rozhodla strávit karanténu v Ostravě, takže bez možnosti být se svými rodinami. Přestože z jejich reakcí bylo jasné, že jim chybí jejich normální životní tempo, práce a přátelé, poslali divákům velkou dávku energie a ukázali, že pomyslný „vnitřní motor“ pracuje pořád, bez ohledu na okolnosti. Z mého pohledu inspirace pro všechny, kteří mají tendenci klesat na mysli.

Z choreografie Znovuzrození. (Foto: Serghei Gherciu)

Duet Znovuzrození Kokiho Nishioky bylo naproti tomu až meditačním dílem plynoucím za zvuků japonských hudebních nástrojů v lehce jazzovém hávu. Inspirace tradičními tanci i bojovým uměním byla znát v této variaci na téma naděje a nového života.

Druhou polovinu večera odstartoval další filmový počin, pod kterým je podepsaný tanečník a choreograf Martin Svobodník. Different – to je slovo, které objevuje v názvu a zároveň popisuje to, co se dělo v uplynulých měsících. Všechno bylo prostě jiné, cítili jsme se jinak, chovali jsme se jinak, naše životy nabraly úplně jiný směr. Sestřih krátkých šotů zachycujících tanečníky v pohybu na netradičních místech (příroda, ale i industriální prostory) i při osobních zpovědích promluvil opět silně o všem známém tématu za zvuku hudby Nine Inch Nails.

Z choreografie Restart. (Foto: Serghei Gherciu)

Mezi dvěma závěrečnými choreografiemi, Restart (autoři Jonatan Bartsch Americo de Jesus, Takafumi Tamagawa) a Kořeny (autor Yago Katalinas Heredia) nalezneme více než jen jednu paralelu. Kromě evidentní inspirace obdobím karantény a jejím vlivem na společnost jdou obě takzvaně ‚k jádru‘ a obě také zpracovávají lokální témata (česká či španělská).

Restart je duetem dvou tanečníků (zde musím zdůraznit obrovské taneční charisma Takafumiho Tamagawy na scéně), který se inspiruje těžkou prací dělníků ve Vítkovických slévárnách, a zároveň ve své druhé polovině zachycuje euforii ze svobody a možnosti volně dýchat a pohybovat se. Tuto svobodu po období restrikcí teď zažíváme všichni, stačí ale pomyslet na prostředí továren, jejich těžký vzduch a rozpálené haly… pro některé jsou fyzická omezení jednoduše každodenním chlebem.

Z choreografie Kořeny. (Foto: Serghei Gherciu)

Yago Catalinas Heredia vzdává v Kořenech hold těm, kteří dokážou znovu zažehnout jiskru v uvadajícím životě komunity. Flamenco, zvuky kastanět, nakažlivá energie, typické atributy španělské kultury a vášeň, která k tomu všemu neodmyslitelně patří. To vše mělo bohužel smutnější podtón, protože choreografie byla věnována památce Yagových prarodičů, kteří nedávno zemřeli v souvislosti s Covid-19.

Hodnotit taneční techniku nebo soudit, která choreografie zpracovala dané téma lépe a která hůře, mi po včerejším večeru nepřipadá důležité. Taneční restart v NDM měl totiž tentokrát mnohem zásadnější roli. Ukázal, kolik potenciálu a touhy něco vytvořit se skrývá v mladých umělcích, kteří mají co říct a kteří překvapí vyzrálým pohledem na svět. Kolik se toho dělo (a děje) za zdmi studií, domácností a kanceláří, kam běžně nevidíme a kde vznikají skvělé věci. Pro mě osobně byl Tanec z celého srdce i pastvou pro uši, protože tolik zajímavé hudby pohromadě jsem již dlouho neslyšela. A závěr – umělci potřebují diváky, diváci potřebují umělce. Krize nám to připomene a přinutí nás hledat cesty, jak tento vztah udržet.