Se spisovatelem Richardem Sklářem nad novou knihou Krátký proces

Krátký proces je více než čtyřsetstránkový špalek, proč ta disproporce mezi názvem a objemem textu?

Ta kniha je složená z mnoha krátkých procesů. Záleží, jak se co vyvine, každopádně v ději nastávají situace, při nichž je nutno se rychle rozhodnout. A takové rychlé události se postupně řetězí… Třeba něco vyskočí z klece, někdo se něčeho lekne, někdo potřebuje něčemu zabránit. A najednou řekne: Tak dost! A udělá s tím krátký proces. Akorát čtenář nikdy neví, kdy nastane. Shodou okolností se teď blíží léto a děj knížky začíná 1. srpna. Takže skutečné vedro a bouřky z horka se určitě krásně budou moci propojit s oddechovým prázdninovým čtením někde ve stínu na dece. Aspoň tak si to v rámci svého krátkého procesu představuji.

A je v příběhu i něco méně oddechového?

Třeba výpověď o tom, jak státní moc dokáže na objednávku zakleknout soukromý subjekt, což je dnes bohužel znepokojivá moderní iniciativa. Pak se třeba lehce dotkneme tématu zdravé výživy, oblíbeným doplňkem Bo je totiž manukový med. Jde o druh javoru, který roste jen na Novém Zélandu a med z něj má výrazné antibakteriální vlastnosti. Třeba Ozzy Osbourne v jednom rozhovoru prozradil, že po čtyřiceti letech užívání drog se díky manukovému medu dokázal zregenerovat. Ale jestli to byla pravda, se asi nedopátráme…

Bo je ale ještě odolnější než metalista Osbourne a dokonce prý vidí v noci…

Má zrakovou anomálii, kterou objevili lékaři v jejích dvanácti letech. Na celém světě je něco kolem padesáti lidí, kteří vidí ve tmě ostře a jasně jako kočka. Proto také byla Bo z dětského domova přesunuta do speciální vojenské školy, kde studium a výcvik směřoval ke zvláštním operacím a nasazením v terénu. Jak je vidět, získaná odolnost, sebekázeň, taktické dovednosti a schopnost rychle reagovat se jí hodí i v civilním životě. Při tom všem ovšem zůstává půvabnou ženou se vším všudy.

Lahvička manukového medu stojí kolem devíti stovek, takže Bo si asi na nedostatek financí nemůže stěžovat?

Je to tím, že už přes dvacet let úspěšně podniká v realitách. Jako tichý společník figuruje v realitce na Keltičkově ulici. Aniž bych to tušil, jedna taková společnost tam sídlí i ve skutečnosti. Kouzlo nechtěného…

Takže to, o čem píšeš, se mění ve skutečnost?

Jedná se pochopitelně o náhody, mnohdy těžce uvěřitelné. A zjistím je zpravidla až tehdy, když knížka vyjde. Třeba mrtvola ve skutečné vile na Sadové, jímka na Gvuždochově ulici, gynekologická ordinace na Tyršově ulici atd…

Zakládáš si na poměrně bizarních trivialitách, tvoje šedesátiletá hrdinka Bo se například znovu zamiluje. Jenže do gynekologa, který ji zná už více jak třicet let, ale, jak ty říkáš, ne podle obličeje…

Je to přirozená součást příběhu, ono to tak nějak samo zapadá do děje a hezky s ním plyne. Kdyby tam byly události banálně všední, koho by to bavilo číst? Ale že se gynekolog citově vyjádří ke své stálé klientce, to je přece hezké, ne? Navíc jsou oba volní a svolní, takže nic proti ničemu. Láska má přece mnoho podob, fyzická krása a kondice v ní hrají jen dočasnou vedlejší roli.

Jak tě napadlo napsat volné pokračování Anděla smrti a Vily na Sadové? Obě knihy ti přinesly určitou popularitu. Byla za tím tedy snaha o další vytěžení této v podstatě zábavné a úspěšné story?

V prvé řadě jsem chtěl příběh Bo nějak ukončit. V obou předchozích knihách bylo její dětství nakousnuto a cítil jsem potřebu čtenářům nabídnout nějaké rozuzlení. Jenže marně jsem dumal, jak by to mělo být. Ale pak, během rozhovoru s redaktorkou Dagmar Misařovou, který se odehrál asi před čtyřmi lety, to naskočilo. Náš hovor se stočil na Petřvald, kde se nachází taková zvláštní vila, jejíž majitel choval lva. Paní Misařová shodou okolností bydlí hned přes cestu, takže mnohé informace mám hned ze zdroje. Však jsem ji také zasadil do příběhu, jako „babu z rozhlasu“. V knížce ale nemám čistokrevného lva. Je tam kříženec lva a tygra, aby kniha zase nebyla úplně slepě opsaná od skutečnosti. Místy jsem to přibarvil až do hororu, třeba když takové věčně hladové monstrum vyleze z klece a probudí se v něm lovecké geny… Přece každý se rád trochu bojí, hlavně doma pod peřinou nad knižním příběhem, který vybudí fantazii.

Na kterých dalších místech se Krátký proces odehrává?

Jednou z faktických lokalit je třeba Tyršovka v Ostravě. Právě tam bydlí postava knižního Miláska a také tam najdeme gynekologickou ordinaci, kam chodí Bo. Opravdu jsem to nevěděl, ale až byla knížka dopsána, náhoda mě zavedla do těch míst a ta ordinace tam fakt je. Naštěstí se skutečný pan doktor jmenuje jinak (smích)… Dále je to například fiktivní domov důchodců v Karviné. Odehraje se v něm jedno podivné úmrtí a pak se celý příběh propojí v jednoho logické vyústění dohromady s monstrózním zvířetem nebo realitní agenturou.

Inspirovaly tě ale i skutečné postavy?

Do určité míry. Předlohou pro postavu Miláska se stal autentický bodyguard, který v raných devadesátých chodil Ostravou v dlouhém koženém kabátě, pod nímž občas nosil i samopal Thompson. Což je takový ten profláklý kulomet, jakým zlikvidovali mafiáni ve filmu Někdo to rád horké skupinu Charlieho párátka.

Další inspirací je vědec, který vynalezl magnetickou protiponorkovou minu?

Ten příběh je hluboce v minulosti, odehrál se těsně před anšlusem v roce 1939. Syn samotného vynálezce sice už překročil devadesátku, ale pořád je bystrých smyslů. Jeho vyprávění je fascinující a jen ono by vydalo na samostatný román. Zmíněná mina, když volně pluje po moři, si ponorku najde sama, přichytne se a exploduje. Vynálezce už tehdy věděl, že se klíčové bitvy budou odehrávat na moři. Nechtěl ale svůj vynález postoupit Němcům, a tak na poslední chvíli odjel do New Yorku. Vzal s sebou i svého malého syna. Plány miny se mu skutečně podařilo předat samotnému Einsteinovi. Ten se v té věci coby pacifista odmítl přímo angažovat, nicméně plány vynálezu předal ministerstvu obrany. Díky jeho jménu se tím začali zabývat, magnetickou minu vyvinuli a zařadili do výzbroje.

Díky tomuto českému vynálezci se tak do jisté míry rozhodla II. světová válka?

Nevím, jestli rozhodla, ale určitě přispěla k dřívějšímu konci. Díky magnetické mině šla ke dnu i ponorka, na které sloužil starší syn admirála Dönitze Klause…

Do děje se dostává i tvá pověstná Vila na Sadové, která se dočkala i rozhlasové verze..

Částečně, protože ve Vile na Sadové jsme se dozvěděli o pohnutém dětství Bo. A znovu se po letech setká s vychovatelem, který měl obzvláště rád děti. Hlavně v noci. Teď se ale účty začínají srovnávat a boží mlýn, který v tomto případě mele trestuhodně pomalu, je s prací konečně u konce.

Součástí divokého příběhu se stává dnes již zaniklý dětský domov v Orlové nebo stará místní vojenská střelnice?

Právě v místním Dětském domově Bo trávila svá mladá léta. Budova sice dávno nestojí, ale při odbočce k benzince v Lazích se ještě nějaké stopy dají pořád najít. Navíc příběh Krátkého procesu vrcholí opodál na orlovském hřbitově, kousek nad bývalou Klášterní kolonií. Dnes už tam trůní jen holoubytovna. Střelnice se nacházela v místním lese Holotovec, někde na hranici mezi Lazy a Šumbarkem. Tam jsme jako školáci chodili na pochodová cvičení a mimo jiné sbírali vystřelené nábojnice. Kdo měl štěstí, našel i nepoužitý náboj, jak některému střelci vypadl a on si toho nevšiml. V knížce se navíc v tomto nedalekém lese pohybuje čtyřsetkilová kočkovitá šelma, vypuštěná z klece…

Křest novinky Richarda Skláře s názvem Krátký proces proběhne v pátek 19. června od 16 hodin v pobočce Městské knihovny v Ostravě – Michálkovicích.