Představení LEGOrytmus před Cooltourem: Jen dál, jen výš, jen… a proč vlastně?

Bílá trička, červené trenýrky, vysoké ponožky v modrých botaskách, zástup, řada, diagonála… něco vám to připomíná? Osobní vzpomínku nebo alespoň matnou představu o masových sportovních akcích, kde je hlavní devízou úsměv a schopnost udržet krok a rytmus, má zřejmě každý z nás. Stejně jako sami dobře víme, jak moc může být velká touha zvítězit, podat výkon, rozdrtit soupeře. Co to ale on nás vypovídá? Proč má společnost už od pradávna takovou zálibu v perfektně organizovaném společném pohybu a bezchybných výkonech? A co když jedno kolečko dokonale namazaného stroje přestane fungovat? Jaký smysl má drezúra (nejen) ve sportu? Tyto i další otázky pokládá ve svém představení choreografka Marie Gourdain.

LEGOrytmus ale není drásavou sondou do zákulisí spartakiád, všemožných sletů a sportovní disciplíny obecně. Je to kousek, který chce pobavit, vhodný i pro rodiny s dětmi, ačkoli v některých momentech nás zamrazí i přes celkově humorně laděnou podívanou. V popisu představení i v samotném pohybu se dotýkáme pojmů jako jsou výkon a cíl – jak a také proč jich vlastně chceme dosáhnout, zda se vzdáme osobitosti, abychom zapadli a obstáli, a co by se stalo, kdybychom selhali…

Z představení LEGOrytmus. (Foto: Lucie Sembolová)

Na přitažlivosti jednoduchého a synchronizovaného pohybu přece jen něco je. Je snadné se do něj zapojit, až na výjimky ho zvládne každý, obecenstvo se snadno nabudí a tleská do rytmu. Marie Gourdain a čtyři cvičenci (Lukáš Karásek, Tomáš Janypka, Sabina Bočková a Štěpána Mancová) sázeli právě na to, a představení tak rámovaly cviky typu skrč – trč – výpad. Už před začátkem dostal každý divák do ruky mávátko, aby mohl řádně povzbuzovat. Sada rekvizit, jako jsou obruče, tyče, obří trubka a nejrůznější desky a kotouče, se stala nedílnou součástí choreografie, naznačovala různé sporty, simulovala cvičící náčiní, ale občas taky dost komplikovala samotný pohyb. Dobře známé aerobní a strečovací pohyby, které si každý z nás vybaví z hodin tělocviku, se tak čas od času překlenuly do marného boje s nějakým nedostatkem, s neschopností přizpůsobit se tempu, s chutí dělat něco po svém a jinak.

Za zmínku tady stojí například moment, kdy jedna paže Lukáše Karáska zůstala uvězněná v oné dlouhé trubce, takže mu náhle i nejjednodušší cvik připadal neproveditelný. Do absurdních situací nás přivedl Tomáš Janypka, když se proměnil ve lva proskakujícího obručí, nebo celá čtveřice, která se rozhodla prostě odejít pryč, než ji přísná píšťalka zavolala zpět na značky.

Z představení LEGOrytmus. (Foto: Lucie Sembolová)

Je zřejmé, že aby představení LEGOrytmus fungovalo, potřebuje správné napojení na publikum, které pak dokáže vytvořit atmosféru svědčící nadsázce a absurdnu. To se bohužel před Cooltourem až tolik nepodařilo, důvodů k tomu bylo zřejmě více. Diváci sice měli opět možnost vidět živé umění a užít si vzájemné blízkosti, ale byl cítit odstup. Mnoho z nich nepřišlo vyloženě na představení a nebyli tím pádem v tom správném „rozpoložení“ (což je ale přirozeně jeden z riskantních prvků outdoorových projektů). V představení se střídaly zajímavé okamžiky s těmi slabšími a řekněme zdlouhavějšími (kdy i má pozornost těkala po okolí), a ačkoli se už od počátku účinkující snažili s diváky sžít a nabudit je, zpětná vazba přicházela jen od některých z nich. Což je ovšem škoda, protože mám za to, že při troše snahy a otevřenosti bylo možné ocenit to, co Marie Gourdain nabízela: oddechovou venkovní kreaci, která pobaví, ale rozhodně nezůstává jen na povrchu.