Autor knihy Lanovka nad Landekem Petr Čichoň: Hlučínské nářečí s odchodem nejstarší generace pravděpodobně zmizí

Jeden literární teoretik pravil: „První věta v literárním díle se v mnohém podobá úvodním tahům šachové hry. Jestliže je takové otevření úspěšné, nezaručuje to ještě samo o sobě zdařilý průběh další partie. Nepovedené zahájení však předem odsuzuje celý podnik k nezdaru.“ Souhlasíte? A jak velké úsilí jste věnoval první větě či větám svého nového románu Lanovka nad Landekem?

Ano, kniha se prý nejčastěji posuzuje podle jejího počátku. Říká se, že by se ústřední postava měla objevit již na první straně. Můj příběh začíná jménem Johan Kott, který téměř celý příběh vypráví. Včera jsem si telefonoval s německou překladatelkou. Ptala se mě, jestli je příjmení Kott narážkou na německé Gott (bůh) a jestli vím, že Kot s jedním „t“ znamená německy lejno? Odpověděl jsem jí, že příjmení, které se na Prajzské skutečně objevuje, pochází nejspíš z polštiny a znamená „kocour“ a že jsem to jméno nějak nepromýšlel. Když to shrnu, tak první věty mého románu prostě vznikly spontánně.

Co o sobě Johan Kott prozradí na prvních stránkách knihy?

Bývalý slévač Kott si zachovává chlapeckou jiskru a jakousi kocouří odolnost. Na své zahradě má malý rybník, ale nechová v něm jenom ryby. Svou udřenou ruku, stále žhavou od vysokých pecí, také noří pravidelně do vody, aby si neomylně vylovil láhev Ostravaru. Dovolím si teď citaci, Johan říká: „Bez piva by mě rybnik moc nebavil. Myslim se, že ani japonske kapry by nebavilo byt ve vodě bez piv.“

Když jsme u těch citací, tak první věty vašeho románu konkrétně zní: „Johan Kott nosívá šle, miluje, když si může vyjít na zahradu, která spojuje jeho dům s domem Trudy Lassové. Šle, slévačské kalhoty a obnošená košile, to je Johan. Dnes sedí s Trudou na lavičce u malého jezírka plného leknínů. Nebe se zatahuje a mezi listy občas proplouvá zlatá rybka.“ Čtenáři je tak podle jmen hned jasné, že se opět ocitl na Prajzské. To znamená, že milovníci vašeho přechozího Slezského románu pochopí, že jste neutekl od hlučínských témat. Chtěl jste o tom čtenáře ujistit hned na samém počátku knihy?

Umístění příběhu je opravdu podobné Slezskému románu. Lanovka nad Landekem je ovšem také v něčem jiná. Odráží výhradně současnou situaci na Prajzské a v Horním Slezsku a odehrává se v blízké budoucnosti.

Ve Slezském románu se už v první kapitole objeví hlučínské nářečí a v Lanovce nad Landekem také. Hned na první straně zazní: „Johan, čemu furt nosiš ty širy?“ Měl jste se už před napsáním druhé knihy jasno, že opět využijete nářečních dialogů?

Ano, chtěl jsem román napsat co možná nejvíc v hlučínském nářečí. S odchodem dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků totiž pravděpodobně toto nářečí zmizí. Předpokládám, že do deseti, dvaceti let. Prajzská němčina se již vytratila, a to odchodem generace narozené po roce 1910. Měl jsem možnost obě tyto generace zažít jako své rodiče a prarodiče. Snažil jsem se psaný jazyk přiblížit co nejvíce soudobému mluvenému jazyku na Hlučínsku.

Je používání hlučínského nářečí přijatelné třeba pro dnešní pražské čtenáře? Není to riskantní krok?

Jak to budou čtenáři vnímat, to skutečně nevím. Ale u Slezského románu jsem zjistil, že nářečí většina čtenářů kupodivu rozuměla. Snad možná i lépe čtenáři z Čech a třeba i z Prahy než z jiných částí Moravy, mimo té severovýchodní. Mnozí čtenáři znají z knih či filmů ostravštinu, třeba z Deniku Ostravaka. Snad i tento můj styl zachycuje onu křehkost okraje, periferii regionů, specifický humor i krutou grotesknost. Současná prajština je také poznamenána modernizací a globalizací a je srozumitelnější. V románu jsem zachoval také jistou soudobou nesourodost a neortodoxnost řeči. Postavy například použijí slovo v nářečí či slangu a posléze jej svévolně užijí ve spisovné podobě. Děti hlavních postav již hovoří spisovnou češtinou. Nářečí je underground. Vzniká izolací a bývá důsledkem historického odštěpení od národního celku. Používám ho v knize jako umělecký jazyk.

Knha Lanovka nad Landekem. (Foto: Host)

Pořád se vracím k těm první větám románu. Úplně dokonalý začátek vymyslel česko-americký spisovatel Jan Novák v románu Aljaška. Zní takto: „Já většinou už vím předem, co si do knihkupectví jdu koupit, řekl jsem mu pravdu. – Ale když je to nějaká úplně neznámá věc, tak si vždycky přečtu první a poslední větu celýho textu. Abych věděl, jakou tóninu na mě autor nasazuje a v jaký náladě mě zanechá.“ Jakou tóninu teď nabízí čtenáři spisovatel Petr Čichoň?

Tóninou je snad odraz něčeho starého. Ozvěna západu v hlubokém slovanském severu, kde již nevládne původní život. Prajzská je bývalá pruská kolonie, a Prusko už také neexistuje. Jeho řeč je něco jako ozvěna. Nářečí má proto v příběhu své místo, je projevem oddělení, prostě separace, vždyť příběh pojednává také o polské separatistické politické straně.

Román se dá číst i jako politická detektivka. V knize se zabýváte postavením německé menšiny v sousedním polském Slezsku a snad mohu říct, že dojde i k politické vraždě. Němečtí Slezané jsou mnohem agilnější než Prajzáci na Hlučínsku, mají poslance v polském parlamentu, vydávají německé noviny a časopisy. Proč jste vůbec do románu zahrnul slezské Němce v Polsku?

Vzdáleně mě inspiroval děsivý příběh z nedávných let ze sousední oblasti v Polsku, zavraždění starosty z opolského vojvodství. Byl zabit podobným způsobem jako má hrdinka. Pokud vím, vražda nebyla vyjasněna. Politicky se zabýval myšlenkou na vytvoření ekonomické autonomie v polském Slezsku a byl mediálně známou osobností. Můj příběh je samozřejmě fikce. Jednou z hrdinek knihy je zavražděná politička Klifa Lass, mladá žena, předsedkyně pomyslné separatistické strany Liga Slezska.

To jste možná prozradil až příliš. A zdá se mi, že kniha opět obsahuje hodně kontroverzní motivy. Hlavně asi pro Poláky a tamní současnou národoveckou vládu, v Polsku by asi román vyvolal skandál…

Je to provokativní, to uznávám. Tento typ beletrie prostě bývá provokativní. Nejedná se jen o tematiku menšiny, ale o evropskou problematiku střetu některých regionů s národností, center a periférií a podobně. Johan Kott nad tím v textu přemýšlí takto: „Menuje se to fiskalni autonomija a tež jakasi subsidiarita. Co to znamena, nevim. To se normalni člověk nemože ani zapamatovat. Ale pry to je aktualni po cele te nove Evropě. V Bavorach a tež kajsik ve Vlamsku i v severni Italii a v tym Katalansku to chcu. Pry i v Barceloně, kde maju nejlepši fotbal na světě i fajnu lanovku. Tym mistum dochadza trpělivost, bo všecko ide kajsik do centra. Oni se možna všeci mysli, že nas budu strkat do teho svojeho centra, ale to se jim nepodaři, ani i dyž nam tu lanovku přivedu a do evropske federace daju Mista zostavaju mistama. Možna naopak s tu federacu se připominaju mista, na kere dofčil všeci smolili a zakazovali jim byt mistama.“

V jedné věci se kapku lišíme, i když jsme oba Prajzáci. Já zastávám názor, že Prajzáci jsou jen poněmčení Moravané čili pruští Moravci, tak si ještě v 19. století říkali i sami Hlučíňáci. Vy je spíš považujete za Němce. Ale kolega básník Radek Fridrich z Děčína, který je sudetoněmeckého původu, se nám směje a říká: „Vy nejste žádní Němci!“ Je však krutou pravdou, že za Německo naši předkové prolévali krev, můj děda Erich přišel v Rusku o ruku. Kým tedy jsme? Anebo jinak. Jak chcete, aby Prajzáky vnímali čtenáři vašich románů?

„Truda, my sme inači Němci,“ sděluje Johan své sousedce. Názory jsou na toto téma různé. Domnívám se, že specifickou prajzskou identitu vytváří právě především onen problematický německý živel. Prajzáci v Lanovce nad Landekem jsou jiní než ve Slezském románu, který se odehrával v roce 1996. Jedná se o příběh ze současnosti a z blízké budoucnosti. Lidem dnes již zcela stačí, řečeno se slévačem Johanem Kottem, mít své malé místo a nevnímat ho v širším kontextu. Dovolím si další citaci: „My sme misto, ale nam to stači, nepotřebujem se zas nechat zabit v jakesi vojně nebo v něčim podobnym. Pokyvam hlavu a zas se shybam pro piva. Dnes to do mě teče, ale taky střizlivy sem furt. Nervy to pivo k sobě nepušťaju.“

Protipólem k tomuto názoru je druhá rovina příběhu – vnímání regionální tematiky na polské straně. Knihu jsem nemohl dlouho dopsat právě kvůli této rovině. Trpěl jsem výčitkami, zda nepoškozuji Poláky. Je to choulostivé téma již z podstaty problému. Polští slezští Němci se k sobě a ke své identitě chovají srdnatěji než čeští slezští Němci. Prajzáci na Hlučínsku se ani při sčítání lidu v dostatečném počtu nepřihlásili k německé národnosti, přitom máme všichni německé pasy. Má to i praktický dopad, na Prajzské vlastně kvůli tomu žádná německá menšina neexistuje (EU počítá menšinu od 10 procent obyvatelstva v daném regionu), a není proto podporována. Lidé žijící v Polsku jsou jiní, vzpomeňme na Solidaritu, která se postavila proti komunistické totalitě mnohem dřív než ostatní země východního bloku. Jako by definice národnosti a národa patřila někam do devatenáctého století, dokonce i poměrně moderní pojetí národa jako občanské společnosti je dnes v ohrožení kvůli globalizaci.

Kniha Lanovka nad Landekem. (Foto: Host)

Pojďme k té lanovce z názvu. Narážíte tím na projekt Jana Světlíka, který vlastní areál pod Landekem a v Ostravě se vášnivě diskutovalo o jeho projektu spojit Dolní Vítkovice s centrem prostřednictvím lanovky? Jiný projekt táhl lanovku na haldu Ema, vy jste zvolil Landek.

O lanové dráze se opravdu v Ostravě uvažovalo a já jsem ji nechal v románu skutečně postavit. V mém příběhu vede z Dolních Vítkovic na Landek, kde bydlí mí hrdinové, důchodci, tedy bývalý slévač Johan Kott a Truda Lassová. Lanovka má vést nad jejich zahradou a oni jsou stavbou znepokojeni, třeba takto: „Sednu do křesla, v kerym i spim. Dneska spat nemožu, tak začnu přemyšlat o te lanovce. Beru do ruk knižku o světovych lanovkach, taka historyja to je. Za chvilu čitam, že bez lana by nebylo lanovek, svět je od te doby, co vymysleli ocelove lano, světem lanovek. Pro mě ni, řeknu se a v hlavě se mi micha zaplava obrazku s lanovkami. Převyšeni tři kilometry kajsik ve Venezuele! Dluhe to je třinact kilometru! V Ostravě to možna tež bude tak dluhe, pokud se to vubec kdy dostavja. Ale duležite je lano, to potřebujem! Jušiš!“

Landek. Nejeden Ostravák bere tento kopec za kultovní ostravskou horu, protože jsou na ní dodnes zachované uhelné sloje vycházející až na povrch. A uhlím si tu přitápěli i lovci mamutů. Co pro vás znamená Landek?

Pocházím z nedalekých Ludgeřovic, v dětství jsem si na Landeku hrával. Johan Kott si o něm myslí toto: „Na ja, misto u hranic. Na Landeku kdysi stal hranični hrad, hlidalo se tu opolske vojvodstvi před lupežnikama. Zburali ho. Tak to tu dopadne s každym…“

Landek leží na Prajzské a Prajzáci byli v Ostravě vždycky terčem smíchu, Ostraváci je vždycky vykreslovali jako vyhlášené hamouny. Vy jste z Prajzské dojížděl na střední školu do Ostravy, stával jste se také terčem různých vtípků?

Samozřejmě. Němci bývají obecně terčem vtípků a Němci se zase vysmívají Prusům. Existuje celá řada nadávek, „Saupreiss Dreskater“, špinavá pruská svině nebo „Piefke“. Samotní němečtí Prusové si zase kdysi utahovali z polských a českých Prusů. Bismark dokonce označoval lid z Hlučínska za Hotentotenvolk. To prostě patří k tématu. Dnes už se to tak nebere, ale doma na Prajzske jsme tomu kdysi říkali „vyryvani“.

Nebylo by pro vás, etablovaného brněnského literáta, bývalého redaktora Hosta i legendárního Boxu Jaroslava Erika Friče, přece jen jednoduší, kdybyste se vykašlal na Hlučínsko a psal o Brně? Anebo prostě nějak globálně.

Mám zkušenost, že téma si vybírá autora, že se nedá příliš spekulovat, o čem se bude psát. Bývá časté a přirozené, že autor píše o tom, co důvěrně zná. O Brnu se mi ovšem píše obtížně, snad kromě deníků z mého redakčního období. Rád to téma přenechám rodilým brněnským autorům.

Lanovka nad Landekem je psána také spisovně a některé části se odehrávají ve městech Opole a Mnichov. Není to jen regionální téma, ale také text o střetu periferie a centra. Zmíněná národovecká politička ve svém projevu říká: „Evropu spojuje vertikála. Kolem ní leží evropské státy. Mnozí občané mají obavu, že se ve federaci budou cítit nekomfortně, ale pro voliče Ligy je federace evropských států příležitostí. Unie přijala svou vlastní ústavu a je rozhodnuto. Evropskému lidu by přece neměly vadit nové státy. Jsou pozměněny ústavy všech států Evropské unie. Politické rozhodnutí padlo a žádný stát již není svrchovaný. Jednotnost a centralismus jsou naším vítězstvím.“

To jsem zvědav, zda knihu ocení příznivci Evropské unie anebo její odpůrci, výklady románu mohou být různé. Odbočím k poezii, vaše sbírka Pruské balady je už téměř ikonická, nyní chystáte další knihu básní v nakladatelství Větrné mlýny. I ta bude pruská?

Sbírka se jmenuje Borderline Frau a měla by vyjít zkraje příštího roku. Obsahuje také překlady jednotlivých básní do různých jazyků, nejen do němčiny jako v Pruských baladách/Preussische Balladen. Není to „pruská“ sbírka, i když zahrnuje také jednu báseň v prajštině. Snad možná vyjde dřív ukrajinsky ve lvovském nakladatelství. Borderline Frau by měla pomyslně navazovat na edici Klubu přátel poezie, kterou kdysi vydával Československý spisovatel. á

Krásná edice, také ji miluji. Fantastické bylo, že součástí knih v této edici byl klasický vinyl s recitací básníků. Vydáte v rámci knihy také desku?

Po tom jsem vždy toužil, navázat na tuto edici. Takže kniha bude obsahovat i gramofonovou desku.

*

Petr Čichoň: Lanovka nad Landekem. Host 2020. Kniha bude uvedena v ostravské Fiducii v pondělí 15. června v 18 hodin. V případě příznivého počasí se křest odehraje v blízkém Husově sadu, sraz ve Fiducii. Knihu pokřtí spisovatelé Petr Hruška, Pavel Hruška a Vít Slíva.