Mam ud. Mamut. I tento verš zaznívá v inspirativní antologii z děl 130 autorů Krátká báseň, kterou vydal Protimluv

Většina současných básníků chrlí krátké básně. Provokativně řečeno, je to přece snadnější než psát básně dlouhé. Coby občasný literární editor jsem se prohrabal možná stovkami takzvaných krátkých básní a musím přiznat, že mnohé mě opravdu zasáhly. Fascinuje mě třeba báseň opavského autora Radka Touše, která zní: „Hospoda / světlem rozestlaná / postel / do rána.“ V pouhých šesti slovech Touš složil dokonalou poklonu hospodskému pábení. A zesnulý Bohumil Hrabal by mu zcela jistě obdivně zatleskal. Toušův text se ale do výběru s názvem Krátká báseň nedostal.

Najdou se i krátké básně, které jsou úplně pitomé. Těch je vlastně většina, obsadily internet a nemá smysl z nich na tomto místě citovat. Ale to už řeším, zda na webech typu Písmak.cz či Basne.cz vychází opravdu poezie či jsou to jen výkřiky, které mají pro autory hlavě psychoterapeutickou funkci, přičemž s literaturou nemají mnoho společného. Snad až na využití abecedy.

Editor Zdeněk Volf (ročník 1957) si dal obtížný úkol. Třeba proto, že dosud nikdo nestanovil, jak krátká musí být báseň, abychom ji mohli považovat za krátkou. A kdy už je příliš dlouhá, aby se nemohla zařadit pod inkriminované sousloví „krátká báseň“, které také dalo název i obšírné antologii právě vydané v ostravském nakladatelství Protimluv. Tento termín je dle mého nonsens, antologii proto považuji především za zábavnou hru, s níž si Zdeněk Volf zpestřil nejeden večer.

Že editor nebral svůj výbor jako něco smrtelně vážného, navíc naznačuje podtitul knihy Pokus o doménu cz. Volf se především dobře bavil. Editorův naléhavý doslov ke knize mě ovšem zároveň trochu mate, neboť je plný hlubokomyslných úvah. „Evolučně vzato jako by ´krátká báseň´ odpovídala starým kabalistickým představám o principu stvoření pojednaném jako simcum, z hebrejštiny doslova stažení se, smrštění se, skrze nějž sám nekonečný Stvořitel uvolňuje prostor; v dimenzi nejkratších forem… pro plnost poezie,“ píše Volf na závěr knihy.

Ano, lze přijmout, že onomu principu stvoření odpovídá třeba tato báseň Marie Dolistové, která je také zařazena do výboru: „Černými mračny / prosekává se na mžik / srpek měsíce.“ Člověka se ale napřed musí stát kabalistou, aby uvěřil v sílu citovaných veršů. Z literárního hlediska je to banalita, jen z nějakých důvodů nafouknutá, což v praxi znamená, že se tahle kostrbatá věta natáhne na tři řádky. Kabalista to samozřejmě vidí mnohem složitěji.

Zdeněk Volf ani Jiří Macháček teď se mnou zřejmě nesouhlasí, jinak by báseň Marie Dolistové do antologie nezařadili. A je mi jasné, že na mě teď aplikují verše, které jsou také součástí sborníku Krátká báseň. Napsal je Miroslav Huptych: „Po školním rozboru / by se měla báseň vysvětit / jako kostel.“

Proti gustu žádný dišputát. Volf si do antologie zařadil básně svého srdce, které vybral podle subjektivního metru, a navíc přitom počítal slova. Nejdelší texty ve výboru mají kolem patnácti slov, nejkratší třeba jen tři. „Ve sběrně zvon,“ tak zní báseň ostravského poety Petra Hrušky. Ta je působivou a bolestnou zkratkou lidského bytí, všeho toho marného pinožení. S nejistými výsledky, zda jsme po sobě něco zanechali.

Básník Zdeněk Volf teď v Ostravě zanechal antologii Krátká báseň. Ta je v mnoha směrech inspirativním čtením, už třeba jen proto, že přináší řadu ne úplně známých básnických jmen. Zaujal mě třeba čtyřiatřicetiletý básník Luboš Svoboda s tímto syrovým textem: „Tohle město drží číšníky / rukama odrbanýma / uzly kravat, kurvat, krvat.“ Volfovi však trochu vyčítám, že jednotlivým kapitolám nedal názvy a nechává na čtenáři, ať si klíč k tomu, jak oddíly číst, najde sám. Malá nápověda by neškodila.

Některé kapitoly přitom mají jen vnější důvody, proč byly sestaveny zrovna v takové podobě. V jedné se třeba sešli písničkáři (Jiří Dědeček, Záviš a další), v jiné autoři na hraně insitní literatury (Milan Krupa, Mnoháček Zgublačenko) a jazykového experimentování. „Mam ud. Mamut,“ zazní v tomto oddíle také verše Milana Ohniska. Další kapitoly jsou ale složeny podle vnitřních souvislostí. Třeba část začínající verši předčasně zesnulého ostravského básníka Jaroslava Žily (jemuž je kniha také věnována) je postavena na básnické personifikaci „odcházení“ a najdeme v ní třeba temnou přesmyčku Viktorie Rybákové: „I smrt / mistr.“

Editora antologie v každém případě chválím za odvahu roztřídit české básně podle dosud nevyzkoušeného mustru. Ne vždy to funguje, Zdeněk Volf ale také neříká, že tahle kniha má šlapat jako právě promazaný motor. Je to spíš dílo vášnivého kutila, který se rozhodl spojovat neslučitelné, bořit literární teorie, rýpnout si do světa moderních technologií a v důsledku to všechno hodit na čtenáře s výzvou: „Nějak se s tím poper!“

*

Krátká báseň (Pokus o doménu cz.). Editor Zdeněk Volf. Ilustrace Anežka a Miroslav Kovalovi. Protimluv 2020.