Špatným přístupem můžete žáky odradit od toho, co měli rádi, říká pedagog a baskytarista Čechomoru Lukáš Čunta

Byla to pro tebe velká změna, že ses stal členem populární české kapely? Jaké pozitivní či negativní zkušenosti ti to zatím přineslo?

S každou novou kapelou přichází i změna. Co se Čechomoru týká, změnilo se toho hodně. Hráváme 80 až 90 koncertů ročně, takže spolu trávíme spoustu času, a to nejenom na koncertech. Repertoár kapely tvoří asi 400 písní a myslím si, že kolem 120 jsem si už s kluky zahrál, což chce čas na naučení a nazkoušení. Za tři roky, co v kapele působím, jsme stihli vydat tři desky a na další zrovna pracujeme. Takže jsem časově více vytížený. Taky měli kluci určité podmínky, co se vybavení týká. Kapela jako Čechomor má svůj technický systém zapojení, zvučení a přenášení nástrojovky kterému se každý člen kapely musí přizpůsobit. Nové a cenné zkušenosti.

Je pro tebe v nějakém směru náročnější, že aktuálně hraješ v Čechomoru?

Čechomor je v hudebním světě osvědčená značka a když jste její součástí, tak je spousta věcí jednodušších a otevírají se vám nové možnosti. Člověk je taky více na očích. Nejsou to sice titulní strany časopisů, ale sem tam si vás někdo všimne. A ano, najdou se lidé, kteří vás budou chválit, a pak lidé, kteří vás budou za to samé pomlouvat. Takhle to je všude, nejen v muzice. Někdy je to více o lidech samotných než o tom, co jim vadí, že děláte. A jestli je to náročné? Pro mě je náročnější být hodinu na zkušebně s lidmi, se kterými si nerozumím, než měsíc nebo dennodenně na turné s Čechomorem.

Co aktuálně chystá Čechomor?

V brzké době budeme vydávat kompilaci čtyř CD, které budou mapovat a vlastně i uzavírat naše nadechnutí, tedy album Nadechnutí. Každé album má osobitý pohled na písně, které jsme natočili s Kumpánovými muzikanty. Ať už to v remixové podobě, prostřednictvím živého záznamu či živého záznamu ve skromnější akustické verzi. Paralelně s touto kompilací začínáme pracovat na nových písničkách. Vzhledem k tomu, kolik hudební a životní energie kolem sebe Franta s Karlem (František Černý a Karel Holas, členové Čechomoru – poznámka autora) vytvářejí, se mají fanoušci pořád na co těšit.

Další z kapel, kde jsi zanechal výraznou stopu, jsou Behind the Door. Jaké jsou aktuální informace z tábora této skupiny?

Behind The Door je vlastně moje první kapela, kde jsem odehrál více než jeden koncert. Dokonce jsem s nimi odehrál můj třetí nebo čtvrtý koncert vůbec. Vzhledem k tomu, že nejsem jediný muzikant z Behind the Door, kdo má svoje hlavní hudební závazky někde jinde, tak děláme jednou/dvakrát za rok krátké turné, abychom si zahráli a viděli se. Behind the Door je pro mě něco jako první holka, nikdy na ni nezapomenete a možná vám to vydrží až do konce života. Poprvé je prostě jenom jednou. (smích)

Není tomu tak dávno, kdy se na sociální síti objevila informace, že vaše nejstarší fanynka má 96 let. Můžeš prozradit více?

To je moje babička, moje VIP fanynka a už je o rok moudřejší, má 97. Jenom jsem ji ještě nenaučil fandit Spartě… Pro jaký že deník ten rozhovor je?

Pro Ostravan, kde přece jenom upřednostňujeme kulturní témata před sportovními. Každopádně také jsi se skupinou Silegrail nahrál jejich debutové album. V čem tato spolupráce byla pro tebe přínosná?

Více než skupina, i když nemám rád tenhle název, to byl projekt čtyř kamarádů, co mají rádi stejnou muziku. Muziku psal Michal Worek a určitě by si zasloužila i pódiové oživení. Reálně to bylo vlastně nereálné. Taková muzika si vyžaduje spoustu času, což byl první problém, a druhý problém byl, že jsme si nedovedli představit, pro koho bychom tady v Čechách hráli a koncertovat po Evropě… myslím si, že tak moc jsme to dělat nechtěli. Alespoň jsme stihli natočit CD a na YouTube najdete i nějaké záznamy ze studia a dokonce i jeden videoklip, tak se určitě mrkněte. (smích)

Ať už v Silegrail, Behind the Door či Čechomoru se setkali zruční instrumentalisté. Bylo, respektive je pro vás obtížné pracovat vždy ve prospěch celku, tedy že každý musí někdy ustoupit? Jde o to, že každý muzikant chce předvést, jak je dobrý, a ne každý se chce podřídit svému okolí… Jakým způsobem jste se dopracovávali ke konečnému výsledku, který vyhovoval všem­?

To je více o lidech než o jejich hudebních schopnostech. Takže je samozřejmě lepší hrát v kapele, kde si s muzikanty rozumíte i po lidské stránce, a to není samozřejmost. Někdy je to jenom o tom, jak se kdo vyspí. Myslím si, že není tajemstvím, že práce s lidmi není nikdy jednoduchá. Zažil jsem obojí. Naštěstí hraji v kapelách, kde mám kamarády a rozumíme si, takže je to všechno mnohem snadnější.

Podílel ses také na hitu Jsem optimista zpěvačky Olgy Lounové. Jak k této spolupráci došlo?

No, to už je ale strašně dlouho. Já jsem s Olgou začal hrát snad před osmi lety a hráli jsme spolu tři, možná čtyři roky. Takže to nebyla jenom krátkodobá spolupráce. Dokonce jsem tam i nějakou dobu dělal „kapelníka“. Bylo to moje první hraní na velkých pódiích, točení videoklipů, sem tam jsem se objevil v televizi. Bylo to milé, jak to všechno člověk zažívá poprvé a rozkoukává se. Nové zkušenosti, něco jsem se naučil a z něčeho poučil.

Kromě zmíněných jsi spolupracoval také s dalšími umělci jako jsou například Ota Balage, Iva Frühlingová, David Deyl, Kamila Nývltová a další. Máš nějaká kritéria, ať už hudební, či lidská, která od jakékoliv spolupráce vyžaduješ? Samozřejmě každá zkušenost je přínosná, ale kde je pro tebe nějaká hranice, za niž už bys nešel? 

Z počátku má člověk kritérium, aby hlavně hrál, takže si moc nevybíráte, hrajete, jak to jde, cvičíte, jak a kde se dá. Postupně se prokousáváte k životu muzikanta, jaký jste si představoval, a když jste pracovitý a daří se vám, pak si můžete i trochu vybírat. U mě „hráli“ vždycky nejdůležitější roli lidi, muzika a pak peníze

Jak moc se při těchto spolupracích snažíš prosadit vlastní nápady, když přitom víš, že těmi hlavními osobami jsou tví spolupracovníci?

Nesnažím se něco prosazovat, ale nabízet. Snažím se být prospěšný pro celek a je pravda, že kluci, se kterými hraji, to mají podobně. Všichni chceme udělat hezkou písničku, a když se v některém bodě rozcházíme, není nic jednoduššího než se na to vyspat a ráno to už zase všechno zní jinak.

Zapojil ses také do muzikálů Mamma Mia!, Ať žijí duchové a Rocky. V čem jsou tyto projekty nejvíce obohacující?

Do muzikálu mě přibral kamarád Vladimír Kliment a moc si toho vážím. Pro mě to byla velká zkušenost hrát v takovém orchestru plném skvělých muzikantů. Je to trochu jiný svět. V divadle je to více řemeslo. Je to obrovský kolos, kde je spousta lidí a každý svou troškou přispívá k výslednému celku. To je to, co mě na tom nejvíc baví, jak to potom do sebe všechno zapadá. Jako muzikant musíte umět hrát z not a sledovat dirigenta, eventuálně herce, abyste něco neprošvihli. Je to jiné hraní a není to pro každého. V divadle nejste za hvězdu velkých pódií, ale ta zodpovědnost je tam kolikrát větší.

Skládáš také vlastní písně? Máš v plánu nahrát sólové album?

Píšu písničky, texty, učím se jak správně nahrávat, jak nahrávky míchat a mastrovat. Takže když chci, tak mám večer co dělat. Dokonce už docházím do bodu, že by ty všechny disciplíny mohly v éteru nějak fungovat, tak doufám, že do léta už některé písničky spatří světlo světa.

Na závěr zmiňme, že učíš na Pražské a Mezinárodní konzervatoři Praha. Říká se, že se člověk nejvíce naučí tím, když učí druhé. Platí to i ve tvém případě?

Učení je pro mě sebereflexe toho, co jsem se naučil nebo se ještě musím doučit. Takže ano, není jednodušší způsob, jak si ověřit své znalosti, než tak, že se je snažíte předat dál. Studenti na konzervatoři jsou docela zvídaví. Mě samotného to nutí být pořád ve střehu, aby pro ně byla každá hodina zajímavá. Člověk si pak uvědomí, kolik věcí zapomněl, ale taky zjistí, co všechno pro něj v tom profesním světě nebylo až tak podstatné a nemusí tím studenty trápit. Učíme se navzájem, oni jako studenti a já jako učitel. Taky to vnímám jako velkou zodpovědnost. Učitel si musí najít ke studentům správnou cestu, aby je motivoval a hudba je bavila. Špatným přístupem můžete žáky odradit od toho, co měli rádi. To vnímám jako nejpodstatnější věc.