Když poslouchám improvizace mého otce, mám husí kůži, říká hudebník a skladatel Vladimír Figar

Bylo vůbec možné, abyste se hudbě nevěnoval? Jak probíhaly vaše první kontakty s hudbou?

Nedostal jsem nejmenší šanci se tomu vyhnout. Jakmile ve mně objevili trochu toho talentu, bylo vymalováno. Začal jsem chodit na klavír k Evě Sobotkové a absolvoval jsem u Milušky Pazdziorové, což byla mimochodem tátova první žena a velmi rád na ni vzpomínám. Muzika mě ale začala skutečně bavit teprve na konzervatoři, kde jsem se dostal na obor skladba. Začali jsme hrát s kapelou jazz, pop, psal jsem hudbu k divadelním představením a tak dále.

Jak moc a jak konkrétně ovlivnily vaše hudební vnímání písně vašeho otce? Je třeba něco, co se o vašem otci neví, přitom byste to chtěl prozradit?

Nedávno jsme o tom mluvili s Rudou Březinou na výročním koncertě Českého rozhlasu Ostrava. Já jsem nad tím tak nikdy neuvažoval, ale on se zmínil o tom, že otec ne že by neposlouchal anglosaskou hudbu, ale rozhodně se jí nenechal ve své tvorbě a v interpretaci nijak zvlášť ovlivnit. A vlastně je to v těch jeho skladbách a klavírních improvizacích slyšet. Nádherně klenuté, chytlavé, na první poslech jednoduché melodie, jak to známe třeba z lidových písní, podpořené bohatou a promyšlenou harmonií, na kterou jsme zvyklí u klasické hudby. Celkově to působí velice vzdušně a nenuceně, to se mi na něm vždycky líbilo.

Znalci hudby, kterou skládal váš otec, by vám jistě dali za pravdu…

Vždy, když poslouchám nějaké jeho improvizace, mám husí kůži, protože to jsou samy o sobě geniálně promyšlené skladby s velkým příběhem, zahrané a vymyšlené právě teď, v reálném čase. To je něco, co technikou nikdy nenahradíš. Jednou přišel po několika intervencích k nám na základku do mé třídy pobavit hrou na klavír. Začal znělkami z večerníčků, seriálů, vzal to přes Beethovena, přešel plynule do jazzové improvizace a skončil nějakým popíkem, už si nepamatuji, co to bylo, ale v tu chvíli nám všem spadla čelist, včetně učitelky samozřejmě… PAN klavírista.

Kterou píseň vašeho otce máte nejraději?

To je těžké, protože jsou všechny krásné, ale asi píseň Lakomá s textem Jaromíra Nohavici. Protože představit veškerý hudební materiál v prvních 50 vteřinách a přesto udržet posluchače ve střehu celé tři a půl minuty je pro mě „majstrštyk“.

Jaké jsou vaše aktuální hudební aktivity?

Momentálně mi většinu času zabere Pražská konzervatoř, kde učím moderní piano a skladbu na oddělení populární hudby, a výuka skladby a klavíru na Základní umělecké škole J. A. Komenského ve Studénce. Současně také hraji s Rock’n’Roll Bandem Marcela Woodmana, tedy si to alespoň myslím, protože nám teď byla tato aktivita díky koronaviru odepřena a dlouho jsme se neviděli. Pokud jde o psaní, dodělal jsem teď hudbu k připravovanému lifestylovému pořadu Terezy Bebarové, ale hodně si slibuji od Lenky Hrůzové, pro kterou teď píšu nějaké písně. To mě opravdu hodně baví. Takže pořád se něco děje.

Natočil jste také písně s Pěveckým sborem Permoník. Co se vám vybaví jako první při vzpomínce na tuto spolupráci?

Ano, když se v mých devíti zjistilo, že docela slušně zpívám, tak jsem začal natáčet v ostravském rádiu dětské sólové písničky za doprovodu dnes již neexistujícího rozhlasového orchestru. Některé napsal otec, některé Jirka Urbánek a další. Táta mě už předtím bral na nějaká natáčení do studia a na koncerty, takže to prostředí mě fascinovalo a nebylo pro mě cizí, ale přesto asi chce dítě v devíti letech dělat trochu jiné věci než stát celé dopoledne ve studiu u mikrofonu se sluchátky na uších. Ale jednou jsem s tím dokonce vyhrál celostátní rozhlasovou soutěž. Naštěstí jsem pak začal mutovat a byl konec. (smích) Co se týká zpěvu, snad tu štafetu přebere syn Vladimír. Toho to velmi baví, určitě i díky Milušce Soukupové, ke které chodí na hodiny. Zpívá moc hezky.

Máte vystudovánu kompozici, to znamená, že se nabízí otázka, jak vnímáte skladatelský proces, respektive úroveň skladatelů v české (nejen) populární hudbě?

Když jsem chodil na konzervatoř, dala se studovat pouze vážná hudba. Je fajn, že se dnes dá studovat i hudba populární. Já se teď spíš více zajímám o ten pop. Musím ale říct, že je pro skladatele velká výhoda, když má zkušenosti z obou těchto hudebních oblastí. Máte širší rozhled a těžko vás nějaké zadání překvapí. Pokud jde o současnou českou pop scénu, tak jsem si všiml, že až na pár výjimek se tady rozmohlo jakési „písničkaření“ přikryté často šikovným aranžmá, aby odvedlo úspěšně pozornost od debilního textu nebo plytké melodie. Ale do takového rozboru se tady ani náhodou nechci pouštět, abych si nepoštval kolegy proti sobě.

Nesmíme opomenout ani vaši spolupráci s QQ Studiem. Pod jakými jejich projekty jste podepsaný?

Do QQ Studia mě přivedl režisér a scénárista Miroslav Kačor. Ještě během studií mě oslovil, abych vytvořil znělku pro cyklus dokumentů Osudové okamžiky, který vysílala Česká televize. Dále jsem tam dělal znělku pro Academia Film Olomouc a také hudbu k pořadu německé televize ARD Schlawinner Platz. Byla to fajn spolupráce, perfektní lidi.

Jak jste už zmínil, hrajete v Rock´n´roll bandu Marcela Woodmana a navíc máte zkušenosti s hraním v Prozatímním orchestru Vladimíra Figara…

Prozatímní orchestr Vladimíra Figara už bohužel neexistuje, protože se to nedalo ukočírovat časově a vlastně ani psychicky. Navíc tak velké hudební těleso, které hraje swing, má prostě v našich českých podmínkách problém. Ale vzpomínám na to rád. S tím nápadem přišel Marcel Lesník a hráli jsme největší pecky let z padesátých a šedesátých let 20. století. Pěkná muzika a byla sranda. Vzniklo taky live CD z koncertu v Českém rozhlase Ostrava.

Jiná situace je u Rock´n´roll bandu Marcela Woodmana…

Rock´n´roll band Marcela Woodmana funguje pořád dál, letos už třicátým rokem. Sice už taky s nějakými ztrátami, opustili nás Radek Legut a Libor Smejkal, ale pořád nás to baví. Já tam hraji už šestnáct let, přivedl mě tam můj dlouholetý kamarád, bubeník Jenda Tulej. Šel jsem tam hned poté, co jsem dostudoval školu, a bylo to mé první zaměstnání. Mám odtud spoustu legračních a někdy i mysteriózních zážitků. (smích)

V minulosti jste působil v kapele Chátra 99, jejímiž členy byli rovněž Shwake (Buřinky, Úspěch a další) a Pakosh (Čoník Bapi). Jak na tuto skupinu vzpomínáte?

Do Chátry 99 mě přivedl Alan Hudeček (Shwake), který v tu dobu zpíval v Rock´n´roll bandu Marcela Woodmana. Klukům se zdálo, že bych mohl být posila a lidsky jsme si seděli. Mě velmi bavila ta jejich hudba, jelikož se neštítím ničeho. Ale hraní taky moc nebylo. Myslím si, že jsme měli jen dva koncerty a nějak se to samovolně rozpustilo. Zkoušeli jsme skupinu ještě párkrát oživit, ale nic z toho nebylo. O studiových nahrávkách nevím.

Existují ještě nějaké nevydané písně vašeho otce? 

Bohužel o žádných nevím. Pokud ano, neměl je v domácím archivu.

Jednou z vašich současných aktivit je psaní skladeb pro Lenku Hrůzovou. Jak k této spolupráci došlo?

Na Lenku mě upozornila moje žena Mirka. Slyšela ji na koncertě, kde vystupoval syn. Pěla na ni samou chválu a já jí musel dát za pravdu, protože tak silný a dobře zabarvený hlas už jsem dlouho neslyšel. Trochu mi svým projevem připomíná Věru Špinarovou, po které tady teď vznikla díra. Mirka zorganizovala schůzku, kde byl i Honza Szabó, Lenčin manžel a kapelník Logarytmů. Na tom setkání zaznělo, že by Lenka potřebovala vlastní věci. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na spolupráci.

Jistě ke spokojenosti všech…

Musím však ještě dodat, že Logarytmy mají vynikajícího textaře Jana Matěje Krnínského, na jehož texty je fakt radost psát. Totiž když máte před sebou pěkně vystavěný příběh, pak to jde skoro samo. Asi jsme si s Matějem sedli, protože od podzimu máme na kontě pět společných věcí. S kapelou se také perfektně spolupracuje. Šušká se, že Lenka bude teď někdy točit nový klip s mou muzikou, tak snad to nejsou klepy… (smích)