Expozice Martina Froulíka ve Výstavní síni Sokolská 26 tak trochu klame tělem

Možná až příliš nenápadná výstava obrazů v galerii Sokolská 26 může diváka trochu zmást. Na první pohled totiž působí unyle, nejsou zde žádné objekty, žádné instalační prvky a barevnost obrazů se slévá do jednoho poněkud šedivého dojmu. Přitom Froulíkovy obrazy jsou plné vášně a dynamiky. Jenže mám pocit, že výstava dech Froulíkova malířského rukopisu spíše dusí. Chybí mi nějaký moment překvapení, instalační hříčka, nebo třeba hra se světlem…

Ve Froulíkově portfoliu nalezneme práci s trojrozměrným médiem, například různé trashové objekty, které bývají i zavěšovány, atd. Tyhle prostorové instalace by výstavě možná také krapet vypomohly. Naproti tomu „jen“ procházíme výstavními prostory, kde visí ani ne deset obrazů. Ale na druhou stranu nás nic neodvádí od děje a my se můžeme o to více věnovat malířské imaginaci.

Froulík je malíř kontinuálně propojující dvě roviny, konkrétně-tematickou a gestickou, možná lze uvést i slovo informelní. V jeho obrazech se tak setkáme se stylizací konkrétního námětu (v posledních malbách rozhodně převažuje figura) s abstrahovanějšími formacemi. Nejednoznačný je malířův mediální projev lavírující na pomezí různých mediálních souvrství akrylových barev, sprejů, reziduí šablon, otisků, apod.

M. Froulík: Nesení páně 2, kombinovaná technika, 2019

Za vizuální strukturou, kde možná na první pohled hledáme primárně malbu, nalézáme spíše experimentální otisky různých technologických postupů. Vznikání takovýchto obrazů se podobá rituálnímu aktu, při němž se snoubí záměrné a nezáměrné aspekty lidského vědomí. Iniciační video takového rituálu by výstavě slušelo!

Detailní průzkum Froulíková chápaní obrazového znaku pak přináší další momenty překvapení, jednou je figura vynášena explicitní liniovou kresbou, respektive spíše šablonou evokující otisk roxoru (povrchově strukturovaný ocelový prut užívaný v železobetonu), jindy je figura konstruována skrze klasickou šablonu, ale setkáme se i s ryze malířským štětcovým definováním tvaru.

Asi nejpůsobivější jsou pak kombinace „roxorových“ šablon s objemovějšími malířskými fragmenty, které sám Froulík pojmenovává jako kameny. Nalezneme je v obrazech Deep Shibari (2020) a Láokoón (2019). Tyto prvky narušují subtilnější liniovou výstavbu figury a přinášejí do kresebné konstrukce zajímavý prvek malířsky konstruovaného objemu, jakési energetické shluky, které předefinovávají kontinuální tok čtení obrazové linky. Vzniká tak napětí, moment překvapení, jako bychom na chvíli prohlédli do jiné imaginární dimenze.

Froulík obecněji ve své tvorbě pracuje s vrstvením vizuálních polí, kterým se pozorovatel může v obraze věnovat. Nejsou ovšem na sobě nezávislé, vždy spolu koexistují. Podkladové vrstvy vymezují základní naladění obrazu, linie definují naraci a technické a materiálové provedení spoludotváří emoci.

Martin Froulík: Deep Shibari, kombinovaná technika, 2020

Je to sofistikovaná, náročná práce v hledání finálního sdělení. Ne vždy se to také (po)daří. Mnoho Froulíkových obrazů působí plošně a elementárně, např. velkoformátové plátno bez názvu vpravo při vstupu do prvního výstavního prostoru. Za ním se ovšem také skrývá široká škála výtvarných postupů. Výsledek ale, myslím zrovna v tomto případě, nedosahuje vizuálních kvalit, které by odpovídaly náročnosti odvedené práce.

Na výstavě nalezneme doteky antické i křesťanské tématiky, které autor právě skrze formální techniku komentuje. V obraze Portrét papeže Inocence X. užívá Froulík opět „roxorové“ šablonové linky, aby zkonstruoval obrys sedícího papeže, který se stal díky Diegu Velázquezovi a Francisu Baconovi významným znakem v dějinách umění. Podle autorových slov je obraz obecnější kritikou církve fungující spíše na principech korporátní instituce než duchovního prostoru.

Martin Froulík: Láokoón, kombinovaná technika, 2019

Výklad formálních postupů u obrazu Láokoón, například u komentované prohlídky, by divákovi ozřejmil použití kombinované techniky „roxorové“ linie a „kamenů“. V tomto případě se jedná o relativizaci historie, jejího výkladu a možná i komentář k etickým aspektům dneška. Je antické sousoší originál nebo „jen“ římská kopie? Díváme se opravdu na řecký sochařský rukopis, který byl v dějinách vykládán jako vzor krásy a dokonalosti? Stejně tak lze z formy Froulíkova obrazu vypreparovat komentář k samotnému antickému motivu. Je dnešní společnost jako celek schopná čelit zlu a nepodléhat zdání a dezinformační manipulaci? To vše se propisuje do kombinace subtilní přerušované linie a malovaných objemových fragmentů (kamenů).

Froulíkova výstava v Sokolské 26 tak trochu klame tělem. Jak bylo řečeno v úvodu, na první pohled možná působí trochu nenápadně, snad až unyle. Při podrobnějším a poctivém zkoumání jednotlivých obrazů a postupů ale vyvstávají podnětné interpretační vhledy. Martin Froulík se analyticky a soustředěně pohybuje na hranicích mediálních nástrojů, a i když to možná často není vůbec patrné, za jednotlivými obrazy se skrývá masivní analytická i teoretická práce. Osobně si myslím, že obrazy Deep Shibari a Láokoón ve výstavě ční jako možná cesta k výživnějšímu malířskému rukopisu.