Tamala s Pavlou Gajdošíkovou nahrála kolekci, za kterou by se nemusela stydět ani slavnější jména

„Proč prostě nezačít hrát, když ta malá herečka od Bezručů píše písničky a její kamarádi „mají jasno“ v tom, jak to má být? Tak jsme k tomu jen přidali pár riffů, decibelů a navrch pravou ostravskou inverzi,“ tvrdí členové ostravské kapely Tamala o své hudební motivaci.

EP InVerze, které vyšlo jen elektronicky, obsahuje osm písní, pro které jsou charakteristické přímočarost, drsnost, harmonie i disharmonické plochy. Úvodní Bylo nebylo má ambice energicky nakopnout pulz. Rytmika nepolevuje, přesto v některých okamžicích trochu ztrácí dech. Poslouchám opakovaně, ale stále přetrvává dojem, že se v této písni nesešly právě nejlepší hudební a aranžérské nápady.

Následující Slabiny mne naopak zasáhly okamžitě a trvale. Struktura od něžně vyprávěného příběhu až po vygradovaný heroický refrén „Promiň mi, moje zlato, že jsem jen panenka na hraní“ má sugestivní obraznost. Melodika i harmonie jsou chytlavé a všechny výrazové prostředky od prvního šepotu do posledního výkřiku účinkují výborně.

V pokoji ještě přikládají pod kotel napěchovaný emocemi. Je totiž „ráno, slunce vstává“ a „tak málo chybělo“, svěřuje se Pavla Gajdošíková. V jejím opojně melancholickém zpěvu doutná obrovská energie. Zpěvačka si píše sama texty, které charakterizují osobní prožitky podané zkratkovitou, básnicky hutnou výpovědí. Jemné sloky střídají extatické refrény, v nichž se Gajdošíková dokáže parádně urvat ze řetězu. Smekám před krkolomnou pěveckou linkou této písně, kterou by nepohrdla ani mladá Bára Basiková.

Začátek dalšího songu Se to umlčí patří bicím Tomáše Rossiho. Jeho hře nechybí názor a zajímavé nápady. Nikdy necílí na prachobyčejnou rytmickou exhibici, ale jde jako stopař po výrazu a emocích. Píseň patří do ranku „retra“. Riffy ve stylu 80. let zde podobně jako u úvodní písně trochu ztrácejí konotaci k současnosti a působí místy vyvanulým dojmem. Další píseň S.O.S. se tomuto klišé naštěstí vyhnula. Analogový syntezátor, lapidární basa Lukáše Hradila a břinkavý ostinátní tón kytary Honzy Drozda stačí k vykreslení atmosféry.

Do náladově hypnotického rocku s punkově garážovými i funkovými názvuky se kapela navrací v písni Kaary. Sílu mají i písně Nenormální a závěrečný song Zas bude, který EP Tamaly prorocky zamyká silným textem: „Zas bude jednou krásně, až se ze tmy probudím“.

Tamala rozhodně není běžnou „trendy“ kapelou, která by cílila na ohebné a sterilní konzumenty konvenčního pop-rocku. Hraje muziku, kterou charakterizují baladická hymničnost, klasické rockové riffy a neučesaný, naježený zvuk. Jistá inklinace k oprýskanosti má punc autenticity a živosti. Žádná studiová kouzla, ale realita, jaká je… ať se vám líbí, nebo ne. To samozřejmě neznamená, že by hudba Tamaly směřovala k pouhé imitaci rockových ikon a garážovému soundu. Většina písní je aranžérsky dobře zvládnutá a dokládá vedle hudební intuice i promyšlenost a racionální úvahu.

EP InVerze se stylově pohybuje v rozmezí riffového rocku s post-punkovými žilkami. Směřuje k emotivnímu, dobře gradovanému scénáři, jemuž díky dramatickému ztvárnění Gajdošíkové nechybí velké emoce. Její hluboký alt zvládá různé odstíny i nálady něhy či skepse, okouzluje nevšední barevností i explozivní dynamikou s rockovým ostřím. Herečka svou profesi nijak nezneužívá, naopak pracuje s hlasem koncepčně, rafinovaně a citlivě. Důležitější pro ni je přiléhavost výrazu a osobní vyznání. Lze bezvýhradně ocenit její básnické texty, které vyrůstají z osobních zkušeností a vymykají se běžnému průměru, často slýchanému v rockových odnožích.

V některých momentech písní Slabiny, V pokoji a Nenormální promlouvá Tamala s takovou silou a významovým napětím, že by se za to nemusela stydět ani daleko slavnější jména české hudby. EP InVerze má touhu jít naproti nadějím. Přeju kapele, aby tu touhu ještě dlouho nepouštěla. Touha je totiž jedním ze základních zdrojů lidské tvořivosti.