Výstavu svého manžela v Domě umění jsem otevřela cyklem Via canis – Psí cesta, říká vdova po Pavlu Nešlehovi

Dovolím si rozhovor začít sebestřednou patriotickou otázkou. Jak vnímal Pavel Nešleha Ostravu?

Je to úžasné město s geniem loci, oba jsme viděli Ostravu podobně. Pavel po sametové revoluci vedl dvanáct let ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, a když se mu do ateliéru hlásil někdo z Ostravy, vždycky za to byl hrozně rád.

Proč?

Protože studenti z Ostravy mají naprosto osobitý projev a stojí si za svým názorem, jsou opravdu jiní. Když si Pavel u talentových zkoušek vybíral nové studenty, šilhal vždycky po těch z Ostravy.

Myslím, že to platilo v devadesátých letech. V poslední dekádě už nepociťuji, že by se tvůrčí duch Ostravy výrazně odlišoval od zbytku republiky.

Vycházím právě ze zkušenosti devadesátých let, současnou tvůrčí atmosféru nedovedu úplně posoudit. Ale pokud jde o vizuální podobu města, tak se mé pocity nemění. Je to pořád město se zvláštní monumentalitou, v tomhle je Ostrava stále úžasná.

Z výstavy Pavla Nešlehy v Domě umění. (Foto: Ivan Mottýl)

Měl už Pavel Nešleha v Ostravě samostatnou výstavu?

Ano, první samostatnou výstavu tady uspořádal v roce 1994 ve Výstavní siní Sokolská 26, inicioval ji tamní galerista Milan Weber. To bylo ještě za Pavlova života, zemřel v roce 2003. Jeho druhá výstava v Ostravě už byla posmrtná a konala se v roce 2007, a to opět na Sokolské.

Odhaduji, že jste se jako historička umění na obou z nich podílela.

Až na té druhé. A nyní také na jeho třetí ostravské výstavě tady v Domě umění, která zcela vědomě navazuje na ty dvě předchozí. Pokud jde o expozici z roku 1994, galerista Milan Weber si přál, aby Pavel vystavil obrazy z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, na kterých byla přítomna jeho osobitá reflexe romantismu.

Pavel Nešleha: Pokus o cestu za K. H. Máchou

Patří k těmto obrazům i dílo Pokus o cestu za K. H. Máchou z roku 1982, který teď mohou vidět návštěvníci Domu umění?

Ano. Nejenže měl romantiky rád, miloval například německého malíře Caspara Davida Friedrich, ale jsem přesvědčena, že pochopil i tu vnitřní podstatu romantismu. Pavel hodně fotografoval a z fotek si pak bral reálné detaily, ovšem šlo mu o zhodnocení té reality, uvidět a dostat se do skryté významovosti věcí. Dostat se dál od všednodennosti, překročit tu věcnost, a to je i podstata romantismu.

Co jste Pavlovi vystavila na Sokolské v roce 2007?

Pavlův široký tvůrčí záběr jsem tehdy rozšířila právě o fotografie a ústředním dílem výstavy byl cyklus dvanácti fotografií krytek spodních části typizovaných pouličních luceren. Ještě v devadesátých letech stál takřka ve všech městech v republice stejný typ veřejného osvětlení. A já jsem tímhle cyklem zcela záměrně otevřela i současnou Pavlovu výstavu v Domě umění, chtěla jsem do aktuální expozice dostat tu návaznost na Sokolskou.

Pavel Nešleha: Via canis

Na mě ty sokly svítilen silně působí, chápu soubor jako „dvanáct industriálních apoštolů,“ je v tom jistý obdiv k industriálu, cítím v tom něco ostravského.

Je to dílo z roku 1997, ale musím vás zklamat, že nemá s apoštoly nic společného, v tom rozhodně nebyl záměr. Cyklus se jmenuje Via canis, Cesta psů.

Aha, na lampy skutečně rádi čůrají psi. Zaujal mě i cyklus Živly. V těch „ohních“ je něco z hutního průmyslu, třeba odpich vysoké pece. Omlouvám se, že to všechno vidím tak ostravsky…

Živly Pavla zásadně zajímaly, a to už od šedesátých let, kdy dělal strukturální grafiku, informel. Velmi ho tehdy ovlivnil také Vladimír Boudník, toho poznal v roce 1958 díky grafikovi Čestmíru Janoškovi a sochaři Janu Koblasovi. To bylo v době Pavlových studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v poslední třetině padesátých let.

Živly Pavla Nešlehy. (Foto: Ivan Mottýl)

Boudníkova strukturální grafika celoživotně ovlivnila i ostravského doyena výtvarného umění, letos už sedmaosmdesátiletého Eduarda Ovčáčka. Znal se Pavel Nešleha s Ovčáčkem?

Samozřejmě, že se znali, a to už z pražských ateliérových Konfrontací na počátku šedesátých let. A já jsem se dokonce teď s Edou potkala i tady v Domě umění, přijel se podívat, když jsem Pavlovu výstavu instalovala.

Zrovna stojíme u kresby Pavla Nešlehy s názvem Labyrint, co symbolizuje tohle dílo?

Kresba s názvem Labyrint vznikla na začátku normalizace, hned v roce 1970. A je to vize celé té tísně a úzkosti, která přišla po srpnové okupaci 1968 a následném nástupu Husákova režimu. Na mě ta kresba dodnes promlouvá velmi sugestivně, vždyť jsem tu dobu prožívala po jeho boku. Za normalizace Pavel nemohl vůbec nic. Byl to přitom vynikající kreslíř a v roce 1970 dostal nabídku učit kresbu na Akademii výtvarného umění v německém Kasselu, učil by tam společně se světoznámým umělcem Josephem Beuysem. Československé úřady ho nepustily.

M. Nešlehová u obrazu Labyrint. (Foto: I. Mottýl)

Uvažovali jste o emigraci?

Uvažovali, a to víckrát během celé normalizace, ale nebyla šance. Když se nám narodila dcera Johanka, tak jsme se navíc báli, že se třeba Pavlovi podaří utéct, ale mě s dcerou už pak na Západ nepustí.

Série Záznamy světla. (Foto: Ivan Mottýl)

Ke kterému z manželových děl vystavených v Domě umění máte největší citovou vazbu?

Určitě to je vůbec poslední Pavlova série Záznamy světla, to jsou komorně působící pastely na čelní stěně střední části výstavy. Série vznikala v rozmezí jednoho roku od léta 2002 do léta 2003, Pavel zemřel v září 2003. Tahle série mu přinášela úžasnou radost a povzbuzení. Jsou to jeho vnitřní vize zachycené světelně a barevně a já sérii považuji za vyvrcholení jeho tvorby. A svým způsobem za jeho odkaz. Mám pocit, že v tohle díle přemohl tíži hmoty a podařilo se mu do tvorby dostat otevřenost jsoucna. A cítím v tom i úryvek z mé oblíbené básně Emilie Dickinsonové: „Tento svět není závěr. / Za ním je jiný druh, / nehmotný jako hudba, / však nesporný jak zvuk.“ I v Pavlově světle je optimismus, že to nekončí, že těch světů je více.

*

Pavel Nešleha. Vidět Jinak. Dům umění Ostrava (GVU), výstava potrvá do 30. srpna 2020.

Výstava zveřejňuje výběr z umělcovy rozsáhlé a tematicky bohaté tvorby a návštěvník uvidí více než 30 uměleckých děl (obrazy, kresby, pastely a digitální tisky), které vznikaly především v době od osmdesátých let do roku 2003. Cílem výstavy je ukázat myšlenkovou hloubku umělcovy osobité reflexe přítomného světa. Součástí expozice je i filmový medailon o Pavlu Nešlehovi z roku 2000 v režii Aleše Kisila.