Nejmladší český Don Giovanni Jiří Rajniš: Bez hudby nemůže existovat žádný člověk na Zemi

Narodil ses v Opavě, jaké jsou tvé vzpomínky na dětství a na Slezské divadlo? Pocházíš z umělecké rodiny, zřejmě jsi tedy prkna, která znamenají svět, objevil brzy…

Narodil jsem se rodičům, kteří jsou oba operní pěvci a seznámili se v jednom angažmá. Díky tomu bylo celkem jednoduché k divadlu přičichnout již v útlém věku. Vzpomínám si jak na zkoušky, tak na představení. Mám plno zážitků, například když jsem během inscenace Dvořákovy Rusalky viděl maminku jako Kuchtíka v ohrožení zlé a ošklivé Ježibaby, začal jsem brečet a řvát na celé hlediště z lóže, ať ta Ježibaba neubližuje mamince! Celé divadlo najednou ztuhlo a posléze se začalo smát (smích). Ovšem co bylo osudným a co mě zřejmě jasně nasměrovalo na dráhu operního pěvce, byly tehdejší inscenace Verdiho oper na začátku devadesátých let, ve kterých tatínek účinkoval v hlavních rolích, jako Nabucco, Rigoletto, Trubadúr, Attila aj.

Která z Verdiho oper tě tehdy oslovila nejvíc?

Konkrétně to byl právě  Rigoletto v režii Inge Švandové Koutecké, která se svým manželem udělala na opavské scéně „zeffireliovský počin“, jaký se v dnešní době absolutně nevidí. Takový typ výprav se zkrátka již nedělá. Touto inscenací jsem hudebnímu divadlu naprosto propadl. Dokonce jsem všechny role a inscenace napodoboval z improvizovaných kulis z nábytku, kostýmů a rekvizit, které jsem si vytvářel z různých oděvů od rodičů a stříhal i propůjčené paruky na koncerty a operety (smích)… Hrál jsem vše jako malý kluk pro moji babičku v obýváku na našem statku. Mnoho rolí jsem znal zpaměti ve věku čtyř nebo pěti let…

No, to je naprosto nezvyklé, že jsi měl tak brzy jasno v tom, co chceš v budoucnu dělat! Kam vedly tvé kroky posléze?

Je to skutečně zvláštní, ale umělecky mě to drželo, i přes všechny menší odchylky na základní škole, kdy jsem jako normální kluk dělal sport (fotbal a atletiku) nebo se věnoval dopravním letadlům a chtěl se stát pilotem. Vždy se vědělo, že jsem tak trochu „bláznivý komediant“, ale když se po základce rozhodovalo, co dál, volba klasického zpěvu nebyla pro čtrnáctiletého kluka úplně ideální.

Takže jsi zamířil na konzervatoř, ale na jiný obor?

Ano, zvolil jsem studium činoherního herectví na Pražské konzervatoři, což byl jeden z nejdůležitějších kroků v mém životě. V plánu bylo, že bych pak přestoupil na zpěv, avšak to se nestalo a jsem za to skutečně vděčný! Právě herecká průprava mi dala do profese operního pěvce opravdu důležitý benefit, ze kterého maximálně čerpám. K opeře jsem ale pořád směřoval. Už během studia herectví jsem vyhrál několik pěveckých soutěží. Vzpomínám si, že to ani spolužáci, ani kantoři z operního oddělení nechápali. Kolikrát se divil pan ředitel, že musí gratulovat dopisem za výhru v soutěži klasického zpěvu právě nějakému herci z druhého ročníku… (smích). Hodně profesorů mě už v té době lanařilo na přestup, ale já moc dobře věděl, že herectví chci dostudovat. Byla tam nejlepší parta mladých lidí, kteří spolu vyrůstali. Se všemi jsem dodnes kamarád a potkáváme se v různých činoherních projektech.

A kdo tě tedy formoval a ovlivnil pěvecky?

Co se týče profesorů zpěvu, tak jsem měl velké štěstí. Samozřejmě vždy byl velkým vzorem můj otec, který je stále můj hlavní rádce a mentor. Na konzervatoři jsem byl přidělen k paní profesorce Martě Cihelníkové, která byla dlouholetou sólistkou opery ND v Praze. Velmi jsme si padli do oka, nechala mě jít přirozenou cestou. Držel jsem se osnov hereckého oddělení, takže jsem měl možnost vyrůstat na jazzu, popu, muzikálu a lidovkách. V neposlední řadě jsem měl možnost být u hodin mého otce, který chodil léta k Václavu Zítkovi. V době vyzrávání si mě vzal pod svá křídla a byla to opravdu velká škola italského bel canta.  Po maturitě se předpokládalo, že bych ten zpěv už měl zkusit, a tak jsem úspěšně udělal zkoušky na HAMU v Praze. Tato studijní kapitola byla pro mě spíše noční můra, ale kdyby nebylo jí, tak nejsem tam, kde jsem teď.

Co se vlastně stalo, že to vnímáš takto?

Nenaplnilo to absolutně moje očekávání. Chybělo dostatečné vybavení pro studenty, aby se otrkali na jevišti, chybělo nasměrování na konkurzy, agentury apod. Iritovala mne uzavřená, stará garnitura profesorů, která tam za mého studia převládala z minulého režimu, a tím se vytvářely aminozity a jiné negativní aspekty. Intuitivně jsem cítil, že musím do ciziny a souhra hezkých okolností mě zavála za světovým barytonistou Vladimírem Chernovem. A tak jsem z HAMU odešel na UCLA (University of California) v Los Angeles do jeho třídy a studoval v USA… To byla opravdová škola života, která změnila směr v mé profesní dráze.

V Americe se ti tedy vedlo lépe?

V USA to americký sen zrovna nebyl. Podpora byla pouze ze strany rodičů. Žádné granty ani scholarshipy. Z USA jsem ovšem odjížděl hlavně vybavený, že se člověk naplno dokáže postarat sám o sebe a je vše na něm. Nikdo mu nepomůže. Prošel jsem si i hrůznými podmínkami, jako např. ubytování ve sklepě bez oken a topení spolu s čerstvě propuštěnými vězni z Columbie v New Yorku. Nicméně zpět do Evropy jsem se vracel hlavně vybaven tím, že si práci musím najít sám. A taky se na mne konečně usmálo štěstí, i když nejprve nikoli v Česku, ale v zahraničí.

Kde a jak se to stalo?

Jednoduše jsem posílal své tehdejší materiály a prezentace do různých agentur a divadel nejen po Evropě. Byly to opravdu stovky emailů. Kolikrát jsem na předzpívaní přiletěl nebo přijel a najednou je zrušili. Taky jsem na několik podvodných agentur naletěl a jen jim zaplatil poplatky za tzv. audition (konkurz) a nic…

Po nějaké době se na mě usmálo štěstí a byl jsem začleněn do funkčních rakouských, italských a německých agentur, kde jsem dodnes. Avšak ani to nepřinášelo to pravé, což je stabilní práce pro mladého umělce v zahraničí. Jednoho dne jsem jel na další konkurz na letní festival v Bamberku (Sommeroper Bamberg, 2013). V tu dobu už jsem skoro vše vzdával, ale v domnění, že možná díky věku dostanu šanci na roli Masetta v Donu Giovannim, jsem jel. Intendant mě hned oslovil s nabídkou na titulní roli a mně spadla čelist. Měl jsem na naučení asi dva měsíce a tak jsem se na naší farmě zavřel a jen se učil. Stal jsem se tedy oficiálně „nejmladším českým Donem Giovannim“ na zahraniční scéně v jednadvaceti letech. Ihned po úspěšném završení festivalu mě oslovil Intendant Landestheater Coburg, kde mě po předzpívání vzali do stálého angažmá a tak jsem byl opět v té době „nejmladší Čech ve stálém zahraničním angažmá“.

To je krásný obrat a famózní úspěch! V letošním a příštím roce tě můžeme slyšet také v České republice a dokonce v Moravskoslezském kraji. V jakých inscenacích to bude?

Krom stálého hostování v ND Praha a většině dalších operních scén v Česku působím od minulé sezony v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Debutoval jsem v opeře Bohuslava Martinů Julietta v režii tandemu SKUTR a byl to opravdu zážitek. Na spolupráci s ostravskou operní scénou navážu v následující sezoně operou Bílý pán od Jaroslava Křičky v režii Ondřeje Havelky a posléze Hubičkou Bedřicha Smetany. Velkou srdeční záležitostí pro mne byl debut v mém rodném městě Opavě, kde jsem vstoupil do nádherné klasické inscenace opery La Traviata v roli otce Germonta. Ve Slezském divadle, kde začínali moji rodiče…

Chápu, to muselo být zvláštní. Už několikrát v rozhovoru padlo, že oceňuješ klasický přístup k inscenační operní praxi. Jak se díváš na netradiční pojetí, zásahy a modifikace v námětech tradičních oper?

Jsem velmi konzervativní, co se týče respektování díla, skladatele a libretisty a celkové dramatičnosti. Globálně se bohužel objevují spíše moderní inscenace a režiséři absolutně nerespektují zásadní body, které jsem vyjmenoval.

Proč se to podle tebe děje?

Je to pro mě nepochopitelné, ale asi s dobou musí jít i opera a nová pojetí. Když mají nové směry smysl a diváka okouzlí, nebo se najde nový způsob, jak operu omladit a dát jí jinou komickou formu, divák se baví a výsledek je namístě. Nesmí se ale shazovat a kompletně převracet dílo, urážet na scéně a dehonestovat. Děje se to velmi často a nedokážu si vysvětlit, čím to je, že tyto tendence divadla podporují a dávají na to miliony korun či eur z rozpočtů. Znám názory mnoha mých vrstevníků. Když jsou na klasické opeře, ptají se, proč je to takto „moderně“? Chtějí vidět klasiku, výpravu a historické kostýmy. Drogy, nevěstince, znásilnění a počítače máme všude kolem nás. Do opery tyto šílenosti nepatří.  Konkrétně v Německu jsem se z devadesáti procent setkal s nezajímavou moderní produkcí a to je dle mého názoru špatně.

Není to tím, že operní režiséry prostě nebaví inscenovat díla podle původního klíče? Chtějí k lidem mluvit současně, ale na repertoárech divadel přetrvávají výhradně klasická díla, divadlům chybí odvážnější dramaturgie, protože se bojí o diváka. Přitom by se aktuální přístup krásně uplatnil v operách 20. století či současných dílech, která jsou mladým lidem určitě bližší než klasický operní repertoár.

Ano. Pokud by se jednalo o moderní díla a skladatele se specifikovaným námětem, vše novátorské i dle zdravé dramaturgie může krásně zapadat. Ne ale bohužel do klasických námětů.

Věnuješ se pouze opernímu zpěvu, nebo tě můžeme slyšet i v jiných hudebních produkcích?

Věnuju se kromě opery samozřejmě i písňové, duchovní a oratorní tvorbě, a to hlavně té německé. Je to nelehká disciplína, v něčem i náročnější než opera. Na druhé straně, jako herec mám blízko k jiným žánrům jako je muzikál a opereta, kterými jsem právě jako student začínal v Hudebním divadle Karlín. To je myslím také velmi obtížný útvar: spojení tance, herectví a zpěvu.

V neposlední řadě mě baví projekty jako je můj vlastní band Napolitan Quartet, který je vyladěn komorně s dvěma kytarami, akordeonem a mandolínou na tu pravou italskou atmosféru. Něco jako mafiáni z filmu  Kmotr na Sicílii. Zpívám zde známé neapolské písně jako O sole mio aj. Snažíme se modernější stylizací a vlastním moderováním přitáhnout širší publikum. Zatím to jde skvěle a máme koncerty po celé republice. Mám rád i crossovery např. se známými rapery a popovými zpěváky. Spojujeme populární operní čísla nebo duety a přibližujeme tím operu mladému publiku v mainstreamové formě.

Zaregistroval jsi na sociálních sítích první zmínku o vznikajícím internetovém Rádiu Ostravan, které se chce zaměřit na hudbu tohoto regionu? Co o takovém projektu soudíš?

Určitě podporuji jakoukoliv moderní formu prezentace hudby a interpretů daného kraje. V takové míře tady nic podobného nikdy nebylo. S dobrou, přirozenou propagací a dramaturgií bude mít rádio mnoho posluchačů a lidé si v něm najdou zalíbení, protože bez hudby zkrátka nemůže existovat žádný člověk na Zemi. Přeji tedy i vznikajícímu Rádiu Ostravan vše nejlepší s perfektním týmem!