Přípravy Meat Designu dostaly ránu, ale nevzdali jsme je, říká ředitelka festivalu Karolína Skórková

Jak koronavirová opatření zasáhla vaši práci?

Zásadně. Zůstala jsem doma s dětmi a jako člověk pracující v kultuře jsem přišla o nasmlouvané zakázky – například na scénografiích u akcí, které se měly konat na jaře a v létě. Takže připravuju Meat Design a vyučuju starší dceru.

Jak jste se s tím vyrovnala?

První dva týdny byly šílené. Úplná paralýza. Zalezlá doma s dětmi jsem měla pocit, že už nikdy nic nebude v pořádku. Na letošek jsem měla rozjednané partnery, kteří se měli zapojit poprvé. Podařilo se nám navázat spolupráci s významným českým audiovizuálním umělcem, kterého ještě nechci jmenovat. Tokyo Stage měla být mnohem větší, protože letos slaví Česká republika a Japonsko sté výročí vzájemných vztahů, a měla se konat olympiáda v Tokiu. Po dvou týdnech jsem se smířila s aktuálním stavem a začala hledat nové způsoby komunikace, jak udržet do listopadu Meat Design naživu…

Co se to u vás děje?

Sousedi, bourací práce v paneláku jsou zážitek. Slyšíte mě dobře?

Myslím, že to Skype zvládne… Jak vznikl nápad dělat online rozhovory s designéry?

V týdnu, kdy byl vyhlášen nouzový stav, jsme rozjížděli kampaň na přihlašování vystavujících. Vše včetně rozpočtu jsme měli připravené, stačilo jen zmáčknout tlačítko. Vše se najednou zastavilo, což byla taky velká rána. I designéři jsou na tom špatně – téměř vše kromě šití roušek jim padlo. Napadlo nás dát jim prostor, kde nejen o tom mohou mluvit. Zároveň lidem doma zprostředkujeme vizuální kulturu, za kterou nemůžou. Sérii rozhovorů jsme nazvali Meat Design Doma.

Za normálních okolností řešíte už provozní věci kolem Meat Designu, třeba zastřešení pódií. Co se děje v rámci příprav teď?

Přípravy nestojí, jen jsou jiné. Každý rok máme vždy dvě verze rozpočtu a raději počítáme s tou pesimističtější, abychom vyšli. Letos máme variant několik včetně těch, že se k nám nedostanou žádní zahraniční hosté nebo že nebudeme moci do areálu v Dolních Vítkovicích vpustit tisíce lidí najednou. Upravujeme tomu celou dramaturgii, připravujeme na to naše vystavující. Ve hře je i varianta online přednášek zahraničních designérů nejen z Japonska, ale také z Dánska a Švédska. Kreativita jede na plné obrátky, nacházíme možnosti, na které bychom dříve ani nepomysleli. Chceme, aby se Meat Design konal, i když bude platit omezení se shlukovat.

Jak s odstupem času hodnotíte loňský ročník, který byl výjimečný nejen účastí japonských designérů?

Tokyo Stage byla riskantní krok do neznáma, který jsme finančně táhli sami na úkor honorářů. Šli jsme do toho a počítali s tím, že se nám to letos vrátí, což se zřejmě nestane. Přesto to hodnotím jako správný krok, protože se festival musí vyvíjet. Stagnace by nebavila nikoho. Měli jsme největší návštěvnost (asi 7000 lidí, pozn. aut.) i pozitivní ohlasy odborné veřejnosti. Energie, kterou jsme si nesli do dalšího ročníku, dostala ťafku, ale snažíme se tomu nepodléhat.

Meat Design se během pěti let proměnil z prodejní přehlídky na festival s bohatým doprovodným programem. Jak důležitá je pro vás tato změna?

Už první ročník, kde byly tři desítky vystavujících (loni jich bylo asi 200, pozn. aut.), měl doprovodný program, kde přednášeli pozvaní designéři o své práci. Pro mě je tato část Meat Designu gró – dostat do Ostravy osobnosti českého i světového designu, které dokážou k lidem přenést jeho přidanou hodnotu. Zároveň už nemám ostych a dokážu se postavit za to, že akce je svou náplní festivalem.

Co znamená ideální design, který se tam snažíte prezentovat?

Ideální design kartáčku na zuby, židle nebo automobilové součástky má spojovat nejlepší vlastnosti daného předmětu – že je funkční, vyrobený úsporně s ohledem na životní prostředí, dlouho slouží, hezky vypadá a líbí se napříč generacemi. Designéři, kteří k nám jezdí, mají za sebou právě takové realizace.

Může si ho dovolit každý? Říkáte, že design není okázalost pro bohaté…

Design by měl být v každé kategorii trhu. Samozřejmě si většina lidí nekoupí postel za 800 tisíc korun. Ale teď vidím kolem sebe třeba světlo, stolek, rychlovarnou konvici – všechny ty věci někdo navrhl. A v zárodku každého nápadu by měla být vize, že daná věc bude sloužit lidem. Ti by se pak měli trochu více pídit po tom, co je za výrobky, které používají, a co za značkami, které jim je prodávají. Bohužel jsme už naučeni rychlé spotřebě – když něco potřebujeme, rychle si koupíme v nejbližším obrovském obchodě to nejlevnější z regálu. Sice nám to za rok praskne, ale tak si totéž koupíme znovu. Meat Design chce naopak poukázat na to, že prasklou mísu lze nahradit jinou – od jiné značky a z lepšího materiálu, aby vydržela i deset let.

Jako patriotka jste se už od počátku snažila Meat Designem přitáhnout k Ostravě pozornost…

I proto, že mě štvala její pověst. Ještě před deseti lety tu očima zbytku republiky nebylo pořádně kam jít na jídlo ani za kulturou. Progres v tomto směru od roku 2010 vnímám jako obrovský. I díky své poloze má Ostrava ambici stát se městem, kam budou jezdit na festival designu desetitisíce lidí i z Polska a Slovenska. A když už mám díky Meat Designu nějaký hlas, chci mluvit také o tom, co je a není urbanisticky správné a jak má město vypadat. V Ostravě jsem se narodila, žiju tu odmalička a mám ji ráda. Její industriál i části města, které na první pohled přitažlivé nejsou a které sami Ostraváci někdy nesnáší.

Například?

Dolní Vítkovice už mezi ně nepočítám, protože se staly výkladní skříní Ostravy. Ale třeba okrajové části města, haldy a bývalé těžební areály, které ještě nejsou revitalizované. Ostrava je podle mě skvělé místo k životu. Hory jsou blízko, za půl hodiny jste v krásné přírodě. Trápí nás sice ovzduší, i to se ale pomalinku zlepšuje. Nějaký čas jsme žili v Praze, kterou mám moc ráda, ale vše je tam na mě moc rychlé a hlasité. Pokaždé, když se vracím a vystoupím na hlavním nádraží, nadechnu se toho smradlavého vzduchu a je mi dobře. Děláme si s mužem srandu, že terno je pracovat za pražské peníze a žít v Ostravě.

Máte nějakou hodně ranou vzpomínku z dětství spojenou s městem?

Bydleli jsme v centru u zastávky Elektra a z okna se dívali na Dům umění, kde pracovala maminka. Milovala jsem chodit za ní do práce – ten jejich sklep, kde tehdy vše skladovali, tak zajímavě voněl! Jako malá jsem se bála zamračené sochy, která je teď na opravené piazzettě u Komerční banky, bývala v nedalekém podchodu. Když jsem kolem ní šla se svou tehdy tříletou dcerou, říkala: „Maminko, já se té hlavy tak bojím!“ Moc ráda jsem měla a mám kašnu na Zborovské, vždycky jsem sledovala, jestli se ta socha náhodou nepohne. Umění ve veřejném prostoru mě přitahovalo už jako malou holku.

Vedete k patriotismu své děti?

Možná příkladem, že máme k městu pozitivní vztah. Chodíme s dětmi na procházky, prohlížíme si domy, mluvíme o nich. Ale neděláme to programově. Zajímavé je, jak se do Ostravy dostali moji předkové. Babička s dědečkem byli lékaři z Brna a České Třebové. Nevstoupili do strany, proto nedostali místa v Brně, ale umístěnku na Ostravsko. Táta a jeho rodina byli ze Žďáru nad Sázavou. Po roce vojny chtěl odejít, tak ho místo služby poslali na šachtu do Ostravy. Byl umělecký fotograf, studium na umělecké škole mu nebylo umožněno. Moji předkové jsou takoví rebelové vyvržení do špinavé zóny na okraji republiky. Narodila se tu až moje maminka. Nemám tu žádné dlouhé kořeny, přesto jsem k Ostravě přilnula.

Jaké má Ostrava slabiny z hlediska urbanismu, veřejného prostoru, architektury?

Například nekoncepční rozhodování bez architektonických soutěží – ať už jde o hasičárnu někde na okraji nebo o rekonstrukci či zástavbu v centru, kde vyroste odporná budova je proto, že byl návrh nejlevnější a neprošel žádnou soutěží. To mě opravdu štve. Stejně jako umisťování soch. Věra Špinarová proletěla snad celou republikou. Na exponované místo prsknout bez soutěže nebo odborného vyhodnocení sochu – to by se v moderním městě dít nemělo. Mrzí mě i množství prázdných budov v centru, byť chápu, že je to komplikované a vedení města za to mnohdy nemůže. V jednom takovém domě jsem chtěla něco dělat, ale vůbec jsem se s jeho majitelem nemohla domluvit. Neměl žádný zájem o to, aby budova nechřadla. Jediné řešení by byla asi změna zákona – kdyby se prázdné objekty výrazně zdanily, jejich vlastníky by to motivovalo třeba k rychlému prodeji. Jsou to škaredé jizvy na jinak celkem rozvíjejícím se centru. Vkládám teď velké naděje do nového Městského ateliéru prostorového plánování a architektury. Doufám, že MAPPA vše rozhýbe a bude postupně řešit.

Plánujete s nimi spolupracovat?

Už loni se MAPPA představila na Meat Designu a měla velký úspěch. Nečekala jsem, že přijde plná hala lidí, kteří se ptali a debatovali s jejím ředitelem Ondřejem Vysloužilem. Během karantény jsme si s lidmi z MAPPY několikrát pracovně volali, věřím, že vymyslíme další spolupráci.

K zásahům do veřejného prostoru, ale také k návrhům městských log se vyjadřujete, mnohdy velmi ostře, na svých sociálních sítích.

Jak vypadají města a jednotlivé urbanistické celky, by nemělo být v rukou předsedů bytových družstev. Třeba hlasování o fasádě našeho paneláku byla katastrofa. Lidé ze všech pater vybírali ze vzorníku fialovou, růžovou nebo žlutou, aniž by to regulovali nějací odborníci. Zaujal mě jeden studentský dokument, kde se ptali lidí na vesnicích, proč mají fialové domy. Architekt Adam Gebrian to pak shrnul: lidé si nechtějí nechat vzít právo naplácat si na svůj dům cokoli a když ho mají růžový, mají pocit, že jsou výjimeční. Pak ale na dovolené v přímořských městečkách obdivují domky, které jsou všechny stejně bílé. A co se týče log – nechápu, proč radnice vyhlašují soutěže na loga měst mezi širokou veřejností. Proč neosloví zkušené grafiky, kteří jim navrhnou nejen logo, ale dodají i kompletní manuál na jeho užívání v praxi. Přesně tohle nevědomky formuje generace lidí a jejich vztah k vizuálnu a cit pro pěkné a vkusné věci. Někdo mi vyčítá, že jsem ve své kritice agresivní, ale když mi to zvedá mandle, nemůžu si pomoct.

Mandle vám zvedá i reklamní smog. V zimě jste v médiích komentovala podobu vánočních trhů na Masarykově náměstí v Ostravě...

Pokud chce být Ostrava pěkné a turisticky konkurenceschopné město, regulace reklamního smogu by měla být jeho součástí, jako v moderních městech na západě nebo severu. Z počátku to může někdo vnímat jako omezování svobody, ale výsledně přinese regulace venkovní reklamy viditelné zlepšení, které bude těšit všechny. Na trzích, kam jdete za sváteční atmosférou, nemá být sedmdesát procent stánků se zbožím, které s Vánocemi nemá nic společného, a zbytek s alkoholem. I tady má zaznít hlas odborníka, kterého si radnice může přizvat. Proto kvituji snahu města reklamní smog regulovat, byť se to teď kvůli koronaviru zastavilo a odložilo.

Zaznívá váš hlas infuencerky i mimo vaši sociální skupinu?

Když se vypisovala soutěž na vizuální identitu právě MAPPY, pomohla jsem jim nominovat odborníky do poroty. Třeba významného teoretika designu Adama Štěcha, který nakonec spolurozhodoval. Nebo mi napíše někdo z města, jestli nevím o nějakém dobrém grafikovi. Jsou to takové skryté záseky, členkou nějaké poradní skupiny nejsem.

Na Facebooku často sdílíte rešerše. Zaujaly mě fotografie sportovních hal z měst po celém světě, které jste dala dohromady na přání přes noc. Hodně vás to baví?

Je to můj koníček, který vychází z celoživotního vztahu k vizuální kultuře. Sleduju, co se ve světě architektury a urbanismu děje, i když vzdělání mám úplně jiné (sociální práce, pozn. aut.). Lidé ví, že se orientuju, když potřebují poradit se zdroji, pomůžu. Když někdo přijede do Ostravy a chce vidět zajímavou budovu, poradím. Asi jsem takový tichý poradce na telefonu, který rychle najde a sepíše, protože mě samotnou to baví.

Co vás jako kreativce ještě baví?

Podílet se na natáčení různých seriálů a reklamních kampaní. Můj muž je režisér (Vladimír Skórka, pozn. aut.) a už jsem pro něj párkrát pracovala. Dělala jsem scénografii a set design u dvou klipů, což je dohled na tím, jak vypadají kostýmy, výprava… Baví mě to moc, ale profesně na to nemám, protože pak potřebujete mít řemeslné znalosti, co na kameru může a co ne.

Během karantény jste spolupracovali na pilotním dílu seriálu sKORO NA mizině. Co bylo vaším úkolem?

Podílela jsem se právě na rešerších, u dalších dílů i na námětu a vývoji děje. U pilotu jsme vytvářeli profily lidí, jak kdo na sociálních sítích reaguje na současnou krizi. Vyprofilovala jsem šest sedm typů – jeden je hysterický, druhý to zlehčuje, třetí se k tomu staví esotericky… Hledala jsem konkrétní statusy lidí a věci, které nám z toho vyšly, jsme pak zapracovali do charakteru postav. Je to hodně skrytá práce, ale svým způsobem důležitá.

Jak se vám pracuje s manželem?

Je to náročné, protože chce mít vše dokonalé. Je přísný na sebe i všechny okolo. Má na lidi vysoké nároky, v tom je to někdy těžké. Jako manželé si to někdy z natáčení neseme i domů. Ale strašně mě baví s ním pracovat. Fascinuje mě, jak se k práci staví.

Většinu času teď trávíte doma. Chybí vám Dolní oblast Vítkovic, kde máte ateliér?

Hodně! Jsem tam jen jednou týdně, alespoň nějaký kontakt s tím místem mám. Ale je tam teď prázdno, tak nějak mrtvo. Za normálních okolností tam bývá plná kavárna, spousta akcí… Je mi z toho smutno. Když jsem jezdila z centra na gymnázium do Hrabůvky, fascinovaně jsem na Vysoké pece hleděla. V patnácti mě ani nenapadlo, že bych v tom rezavějícím masivu mohla mít jednou kancelář.